IV.ÚS 953/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 953/24 ze dne 19. 6. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti NOREK, s. r. o., sídlem Jarošovská 251, Jindřichův Hradec, zastoupené Mgr. Jiřím Kučerou, advokátem, sídlem Opletalova 1418/23, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. února 2024 č. j. 8 As 135/2022-42, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2022 č. j. 9 A 99/2021-45, rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 2. září 2021 č. j. MZE 42087/2021-11181 a II. výroku rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 3. května 2021 č. j. MZE-26492/2021-18134, a s ní spojeným návrhem na zrušení § 29c odst. 3 až 8 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Ministerstva zemědělství, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo svobodně podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Spolu s ústavní stížností se stěžovatelka podle § 74 zákona o Ústavním soudu domáhá zrušení § 29c odst. 3 až 8 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon na ochranu zvířat"). 2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka byla chovatelkou norků pro kožešiny, přičemž podle § 29c odst. 1 zákona na ochranu zvířat byla nucena tento chov do 31. 1. 2019 ukončit. Dne 11. 2. 2021 stěžovatelka podala u Ministerstva zemědělství (dále jen "ministerstvo") žádost podle § 29c odst. 3 téhož zákona o jednorázový kompenzační příspěvek, a to ve výši 41 436 000 Kč, posléze rozšířený na částku 100 826 513 Kč. Ministerstvo rozhodnutím ze dne 3. 5. 2021 č. j. MZE-26492/2021-18134 přiznalo stěžovatelce kompenzační příspěvek ve výši 37 500 000 Kč (I. výrok), kterou vypočetlo násobkem částky dané § 29c odst. 7 téhož zákona a nejvyššího počtu zvířat zjištěného u stěžovatelky při kontrolách veterinární správy provedených v letech 2014 až 2018. Ve zbytku její žádost zamítlo (II. výrok) s odůvodněním, že pro přiznání kompenzačního příspěvku ve výši 63 326 513 Kč neexistuje opora ve správním spise. Ministerstvo podotklo, že v letech 2016 a 2017 se počty chovaných zvířat uvedené stěžovatelkou v žádosti a počty zvířat u ní zjištěných při kontrolách krajské veterinární správy shodují a v letech 2014, 2015 a 2018 nikoli. V roce 2014 uvedla stěžovatelka o 1312 norků více, v roce 2015 o 1218 norků více a v roce 2018 o 600 norků více. Podle dokladu Státní veterinární správy, Krajské veterinární správy pro Jihočeský kraj (dále jen "KVS") byl nejvyšší počet norků, a to 12 500 kusů, zjištěn při kontrole v roce 2018. Tento počet je také rozhodující pro určení výše kompenzačního příspěvku. 3. Proti II. výroku rozhodnutí ministerstva podala stěžovatelka rozklad, který ministr zemědělství rozhodnutím ze dne 2. 9. 2021 č. j. MZE-42087/2021-11181 zamítl a napadený výrok rozhodnutí ministerstva potvrdil. Zdůraznil, že podle § 29c odst. 7 a 8 zákona na ochranu zvířat se kompenzační příspěvek neposkytuje za skutečné počty zvířat, které stěžovatelka chovala, ani podle ceny v místě a čase obvyklé, ale toliko ve výši součinu zákonem stanovené hodnoty za jednotlivé zvíře v penězích násobené nejvyšším počtem zvířat zjištěných při veterinárních kontrolách v letech 2014 až 2018. 4. Proti rozhodnutí ministra zemědělství podala stěžovatelka u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") žalobu, v níž především namítla, že ministerstvo v rozporu se zákonem na ochranu zvířat nesprávně stanovilo nejvyšší počet chovaných zvířat zjištěný při kontrolách v letech 2014 až 2018. Kontroly KVS nebyly zaměřeny na určování počtu zvířat, nýbrž na kontrolu podmínek jejich života. Počty kontrolovaných zvířat ani počty zvířat v den kontroly často neodpovídají skutečným počtům chovaných zvířat v daném roce a ignorují cyklický průběh chovu. Zdůraznila, že pokud kontrola proběhla po datu usmrcení chovných norků, ti se do kontrolovaného počtu nepromítli. Ministerstvo dále pominulo, že podle zákona na ochranu zvířat se počet chovaných zvířat stanoví jako nejvyšší počet zvířat zjištěný při kontrolách KVS během daného roku, nikoli jako počet zvířat přítomný při jedné kontrole v daném roce. Mělo by tak dojít ke sčítání počtu norků zjištěných u každého chovatele během jednoho roku. U jednotlivých chovatelů byly kontroly prováděny v různých obdobích, u některých chovatelů bylo provedeno i více kontrol ročně, u některých pouze jedna. Ministerstvo svým výkladem § 29c odst. 8 zákona na ochranu zvířat zvýhodnilo ty chovatele, u nichž kontrola proběhla vícekrát za rok, případně proběhla ve vhodnějším období, což stěžovatelka shledává diskriminačním. Doklad KVS podle § 29c odst. 4 písm. c) téhož zákona, z něhož ministerstvo vycházelo, především neobsahuje informace o úhynech zvířat, a to na rozdíl od jednotlivých protokolů o kontrole z let 2014 až 2018. Ministerstvo proto nezohlednilo všechna zvířata, která zohlednit mělo. Stěžovatelka rovněž zpochybnila závěr ministerstva, že kompenzaci nelze poskytnout za zvířata, která před provedením kontroly uhynula z přirozených příčin. Dále namítla, že § 29c zákona na ochranu zvířat je neústavní pro nedostatečnou délku přechodného období k ukončení chovu kožešinových zvířat a nedostatečnou výši kompenzačního příspěvku, pročež má být věc podle čl. 95 odst. 2 Ústavy předložena Ústavnímu soudu. 5. Městský soud napadeným rozsudkem stěžovatelčinu žalobu zamítl jako nedůvodnou, neboť dospěl k závěru, že výše kompenzačního příspěvku byla stanovena v souladu se zákonem na ochranu zvířat a ministerstvo při jeho výpočtu postupovalo správně. Podle městského soudu z § 29c odst. 8 zákona na ochranu zvířat vyplývá, že počet zvířat, jímž se vynásobí částka stanovená v § 29c odst. 7 téhož zákona, se stanoví tak, že se z údajů o počtu zvířat zjištěných u chovatele při kontrolách v jednotlivých letech (2014 až 2018) vybere údaj s nejvyšším počtem zjištěných zvířat. Není přitom vůbec podstatné, že kontroly KVS nebyly primárně zaměřeny na zjištění počtu zvířat, ani že se do zjištěných počtů nepromítla uhynulá zvířata, ani že kontroly byly prováděny u různých chovatelů v různých datech. Ze zákona ani nevyplývá, že by se počty zvířat zjištěných při kontrole v témže roce měly jakkoliv sčítat. Relevantní nejsou ani protokoly o jednotlivých kontrolách provedených v letech 2014 až 2018, neboť z § 29c odst. 4 písm. c) zákona na ochranu zvířat jasně vyplývá, že podkladem, z něhož ministerstvo při stanovení výše kompenzačního příspěvku vychází, je doklad KVS potvrzující počet zvířat zjištěný u žadatele při kontrolách v rozhodném období, nikoli dílčí protokoly o jednotlivých kontrolách. Z těchto protokolů jsou pro obsah dokladu rozhodná pouze čísla počtu zvířat zjištěných při konkrétní kontrole, nikoli údaje o úmrtnosti apod. Podle městského soudu je logické, že počet chovaných zvířat zjištěných při kontrolách nezahrnoval zvířata ještě nenarozená či naopak již uhynulá, neboť ta se na hospodářství v den kontroly nevyskytovala. Městský soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatelky, že § 29c zákona na ochranu zvířat či jeho výklad ministerstvem je vůči ní diskriminační. Zdůraznil, že vzorec pro stanovení výše kompenzačního příspěvku je stejný pro všechny žadatele, vychází z pevně daných kritérií a není nějak diskriminační. Rozhodné pro stanovení výše kompenzačního příspěvku jsou kontroly, které u chovatelů probíhaly v období pěti let, resp. ta z nich, která zjistila nejvyšší počet zvířat, což podstatně omezuje vliv přirozených výkyvů v počtu zvířat během roku. Městský soud se neztotožnil ani s namítanou neústavností § 29c zákona na ochranu zvířat. Uvedl, že stanovené přechodné období bylo dostatečné k ukončení chovu, a to i vzhledem ke koloběhu života norků, jak jej stěžovatelka popsala ve správní žalobě. Poukázal dále na to, že bylo jen na vůli zákonodárce, aby určil, zda za zákaz chovu zvířat za účelem získání kožešin, poskytne kompenzaci. Zákonodárce tak učinil, a to navíc takovým způsobem, který je pro chovatele výhodnější než jiné způsoby, například stěžovatelkou zmíněný průměrný počet zvířat zjištěných kontrolami v rozhodném období. 6. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační st