IV.ÚS 954/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 954/23 ze dne 30. 5. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem, sídlem Leknínová 3033/7, Praha 10 - Záběhlice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2023 č. j. 3 Tdo 1178/2022-131, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. srpna 2022 č. j. 5 To 166/2022-106 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 7. dubna 2022 č. j. 3 T /2022-78, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství ve Znojmě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud ve Znojmě (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným jednak zločinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, jednak přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, a za tyto trestné činy ho odsoudil podle § 325 odst. 2 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let, a dále mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců. Uvedených trestných činů se stěžovatel podle závěrů okresního soudu - ve stručnosti řečeno - dopustil tím, že kolem 14:00 hodin dne 21. 5. 2021 ve Znojmě, na konkretizovaném místě, jako řidič motorového osobního vozidla, stál na pozemní komunikaci v úseku zákazu zastavení upraveného svislou dopravní značkou B28 a E4, kdy po přistoupení k vozidlu službu konajícím strážníkem Městské policie Znojmo J. V. k projednávání spáchaného dopravního deliktu, neuposlechl výzvy strážníka k předložení předepsaných dokladů k řízení a provozu motorového vozidla, vozidlem ujel z místa projednávání přestupku do nedalekého dvora provozovny restaurace, kde se otočil a jel zpět, přičemž byl zastavován postojem strážníka se vztyčenou pravou paží, po zastavení z vozidla vystoupil, kde byl opětovně vyzván strážníkem k předložení výše uvedených dokladů, tomuto se zdráhal s tvrzením, že neměl kde zaparkovat, že zde stojí jen chvíli, spáchání dopravního deliktu neuznával, strážníka urážel a vyhrožoval mu ve skutkové větě rozsudku okresního soudu citovanými výrazy, strkal do něj, přičemž v průběhu tohoto jednání se na místo dostavila přítelkyně stěžovatele M. B., která se snažila situaci uklidnit a vyřešit zaplacením blokové pokuty, kdy řidič nakonec strážníkovi předložil požadované doklady k řízení a provozu motorového vozidla, přičemž při ověřování těchto dokladů je strážníkovi vytrhl z ruky, následně usedl do vozidla, kde akceleroval plynovým pedálem motoru až tak, že se vozidlem rozjel proti tělu stojícího strážníka a přední části vozidla narazil do dolních končetin strážníka do oblasti kolen, kdy nedošlo ke sražení strážníka, od ohroženého strážníka následovala důrazná výzva k zanechání protiprávního jednání, což stěžovatel uposlechl, vozidlo zastavil a z vozidla vystoupil k projednání deliktu, avšak strážníka opět vulgárně urážel a vyhrožoval mu. 3. Proti tomuto rozsudku okresního soudu podali odvolání stěžovatel proti výroku o trestu zákazu řízení motorových vozidel a státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Znojmě, a to v neprospěch stěžovatele proti výroku o trestu. 4. O odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), e) a odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozsudek okresního soudu z podnětu odvolání státního zástupce zrušil ve výroku o trestu zákazu řízení motorových vozidel, a za splnění podmínek § 259 odst. 3 a 4 trestního řádu nově stěžovateli podle § 73 odst. 1 a 3 trestního zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu pěti let. Odvolání stěžovatele krajský soud podle § 256 trestního řádu zamítl. 5. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, odmítl. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel uvádí, že se během hlavního líčení strážníkovi, kterého slovně urazil, omluvil. Svého jednání lituje a má z toho velké výčitky. Vytýká, že soudy k jeho doznání a omluvě nepřihlédly. Tvrdí, že řidičské oprávnění potřebuje k výkonu práce a k pravidelnému dojíždění za dětmi, které žijí s matkou v J. Uloženým trestem by přišel o zaměstnání a dostal by se do existenčních problémů a došlo by i k zamezení styku s jeho nezletilými dětmi. Trest by tedy dopadl i na ně. Jelikož krajský soud zvýšil trest zákazu činnosti i přes jeho omluvu a doznání skutku, je přesvědčen, že byl neúměrně potrestán. Tvrdí, že jeho jednání nebylo úmyslné, nechtěl na strážníka najet. Není zvyklý jezdit s vozem s automatickou převodovkou, vozidlo se rozjelo samo, což automaty dělají, když se pustí brzdový pedál. Nepoužil tedy násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby a skutek nespáchal se zbraní. Má za to, že skutku chybí úmysl. 7. Stěžovatel dovozuje, že obecné soudy nerespektovaly princip presumpce neviny a související judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek pléna ze dne 6. 12. 1988 ve věci Barbera, Messegué a Jabardo v. Španělsko, stížnost č. 10590/83, rozsudek ze dne 8. 2. 1996 ve věci John Murray v. Spojené království, stížnost č. 18731/91, nebo rozsudek ze dne 25. 6. 2020 ve věci Tempel v. Česká republika, stížnost č. 44151/12), neboť suplovaly důkazní povinnosti obžaloby a trestní řízení nabylo znaky inkvizičního procesu. Závěrem stěžovatel tvrdí, že zcela chybí důkazy, ze kterých lze vyvodit, že se jednání, pro které byl odsouzen, dopustil. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného nebo procesního (podústavního) práva. 10. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny především (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použi