IV.ÚS 956/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 956/09 ze dne 22. 10. 2009 N 225/55 SbNU 105 K právu na zákonného soudce   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické - ze dne 22. října 2009 sp. zn. IV. ÚS 956/09 ve věci ústavní stížnosti Mgr. M. B. proti výroku II. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 2009 č. j. 1 Co 349/2008-322, kterým bylo v odvolacím řízení v souvislosti se zrušením rozsudku a vrácením věci krajskému soudu k dalšímu řízení nařízeno, že věc projedná a rozhodne jiný samosoudce, a návrhu na zrušení § 221 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "nebo že v řízení došlo k závažným vadám", za účasti Vrchního soudu v Praze, se sídlem náměstí Hrdinů 1800, Praha 4, jako účastníka řízení a 1. JUDr. P. C., 2. JUDr. K. Č., 3. JUDr. L. G., 4. JUDr. P. K., 5. JUDr. P. N., 6. JUDr. A. S. a 7. JUDr. R. V. jako vedlejších účastníků řízení. Výrok I. Návrh na zrušení § 221 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "nebo že v řízení došlo k závažným vadám" se odmítá. II. Výrok II. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 2009 č. j. 1 Co 349/2008-322 se ruší. Odůvodnění I. 1. Ústavnímu soudu byl dne 17. 4. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení výroku II. usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 23. 2. 2009 č. j. 1 Co 349/2008-322 a současně i ustanovení § 221 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský soudní řád") ve slovech "nebo že v řízení došlo k závažným vadám", neboť měla za to, že aplikací protiústavního ustanovení § 221 odst. 2 občanského soudního řádu, in eventum jeho ústavně nekonformním výkladem bylo neoprávněně zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Výrok II. usnesení vrchního soudu ze dne 23. 2. 2009 č. j. 1 Co 349/2008-322 dle stěžovatelky rovněž trpěl natolik závažnými vadami, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Návrh na zrušení části § 221 občanského soudního řádu odůvodnila stěžovatelka následovně: Smyslem institutu zákonného soudce je především zajištění ochrany účastníka řízení před libovůlí při obsazování jednajícího soudu. Předmětné ustanovení občanského soudního řádu přitom umožňuje, aby byla soudci odňata konkrétní věc na základě velmi vágně vymezeného důvodu (závažné vady řízení), jehož obsah je do značné míry závislý na uvážení toho kterého soudce odvolacího soudu. Není tak naplněn požadavek transparentnosti a předvídatelnosti obsazení soudu a nelze vyloučit zneužití tohoto institutu k účelovému obsazení soudu ad hoc. Odvolacímu soudu primárně nepřísluší právo rozhodovat o obsazení soudu nižší instance, jeho úkolem je posoudit napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a jemu předcházející řízení z hlediska tvrzených odvolacích důvodů a na základě tohoto posouzení odstranit případné vady postupem předvídaným občanským soudním řádem, tzn. vadné rozhodnutí změnit nebo zrušit společně s přesnou specifikací důvodů, které k takovému postupu vedly. Změnit obsazení soudu, který rozhodoval v prvním stupni, by odvolací soud mohl pouze tehdy, jestliže by závažnou vadu řízení, mající za následek nezákonnost přezkoumávaného rozhodnutí, nebylo možno odstranit jinak než právě změnou v osobě soudce. Pro tento účel ovšem plně dostačuje ta část hypotézy ustanovení § 221 odst. 2 občanského soudního řádu, jež se týká nerespektování právního názoru vysloveného odvolacím soudem. Přestože se nepochybně i v tomto případě jedná o zásah do práva na zákonného soudce, lze tento odůvodnit zájmem na zajištění jednotnosti a předvídatelnosti soudních rozhodnutí ve skutkově totožných kauzách. Žádný obdobný oprávněný zájem však u napadené části předmětného ustanovení dovozovat nelze, jedná se tedy o zcela neodůvodněný zásah do ústavně zaručených práv účastníků řízení. Jestliže má odvolací soud za to, že v řízení před soudem prvního stupně došlo k pochybením, a je proto namístě jeho rozhodnutí zrušit, je povinností odvolacího soudu popsat v odůvodnění svého rozsudku přesně a přesvědčivě vady rozhodnutí soudu prvního stupně tak, aby soud mohl na základě těchto instrukcí zjednat nápravu. Neexistuje přitom vada řízení, již by kvalifikovaný samosoudce či senát nebyl schopen odstranit. Kdyby skutečně šlo o neodstranitelnou vadu, pak by nemělo smysl rozhodnutí soudu prvního stupně rušit a odvolací soud by měl rozhodnout sám. Je-li příčinou vytýkaných vad nekvalitní práce soudce, nelze toto řešit aplikací napadeného ustanovení občanského soudního řádu, nýbrž cestou kárného řízení. Ostatně ani přidělení věci jinému soudci nezaručuje, že se v dalším průběhu řízení nevyskytnou vady, což snad mělo být smyslem napadeného ustanovení. Rovněž důvodová zpráva k zákonu č. 59/2005 Sb., kterým se mění občanský soudní řád a některé další zákony, vyjadřuje pochybnost zákonodárce o ústavní konformitě tohoto ustanovení, přičemž argumenty, že se v právním řádu nachází po dlouhou dobu a že jej doposud nikdo nenapadl, nejsou právně relevantní. Napadená část § 221 odst. 2 občanského soudního řádu se nachází v příkrém rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny, přičemž tuto skutečnost nelze zhojit ani ústavně konformním výkladem tohoto ustanovení, a rovněž z hlediska sledovaného cíle, tzn. zajištění předvídatelnosti soudních rozhodnutí, se jedná o úpravu zjevně nadbytečnou. Aplikace napadeného ustanovení také vede často k průtahům v řízení, z čehož lze dovodit rovněž jeho rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. 3. Stěžovatelka dále vyjádřila přesvědčení, že i v případě, že by Ústavní soud shledal napadenou část § 221 odst. 2 občanského soudního řádu souladnou s ústavním pořádkem, měl by zrušit výrok II. usnesení vrchního soudu ze dne 23. 2. 2009 č. j. 1 Co 349/2008-322, neboť vrchní soud neaplikoval předmětné ustanovení ústavně konformním způsobem a svým rozhodnutím neoprávněně zasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Aplikace napadené části § 221 odst. 2 občanského soudního řádu by totiž přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by existoval oprávněný důvod k obavě, že řízení nebude vedeno v souladu s právním názorem odvolacího soudu a v souladu se zákonem, bude-li se konat před týmž senátem, resp. samosoudcem. Jinými slovy, odvolací soud by musel dospět k závěru, že samosoudce soudu prvního stupně nebude schopen vytýkané vady odstranit, a musel by tento svůj závěr náležitě odůvodnit. Takové odůvodnění však usnesení vrchního soudu postrádá, což představuje samo o sobě porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Vrchní soud toliko uvedl, že zohlednil závažnost procesních pochybení samosoudce, spočívajících zejména v nerespektování zásady koncentrace řízení, provádění důkazů ke skutečnostem, které nebyly vůbec tvrzeny, popř. byly tvrzeny až v samotném závěrečném návrhu stěžovatelky, a v nerespektování práva účastníků vyjádřit se ke všem důkazům, které byly provedeny. Stěžovatelka v této souvislosti velmi obsáhle analyzovala jednotlivá pochybení, jichž se měl krajský soud dle odůvodnění usnesení vrchního soudu dopustit, přičemž jádrem její argumentace bylo tvrzení, že závěry vrchního soudu jsou nesprávné či sporné a že i v případě, že by postup krajského soudu byl skutečně zatížen vytýkanými vadami, jednalo by se vždy o vady, jež by tento mohl v následném řízení odstranit. Stěžovatelka měla rovněž za to, že vrchní soud jednak nesprávně uchopil pojem notorieta, a také se nikterak nevypořádal s tím, že vedlejší účastnice JUDr. R. V. zprostila své podřízené, vystupující v pozici svědků, mlčenlivosti toliko ve velmi omezeném rozsahu, čímž bylo dokazování řady skutečností znemožněno, a soudu proto nezbylo, než aby si v souladu s § 120 odst. 3 občanského soudního řádu vyžádal příslušné důkazy sám. 4. Stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud v souladu s § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného usnesení, neboť jinak by mohla nastat situace, že by před krajským soudem v mezidobí proběhlo řízení vedené jiným soudcem, které by v případě, že by Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl, bylo stiženo závažnou vadou a muselo by být provedeno znovu. Stěžovatelka rovněž vznesla návrh, aby věc byla posouzena jako naléhavá ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu a bylo o ní rozhodnuto přednostně, neboť na rozhodnutí o ústavní stížnosti je přímo vázán další průběh řízení před krajským soudem, a v řízení by tak mohlo