IV.ÚS 961/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 961/14 ze dne 20. 5. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Lucie Kratochvílové a Jana Nováka, zastoupených Mgr. Pavlou Krejčí, advokátkou se sídlem v Praze 1, Újezd 46, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2013 č. j. 30 Cdo 2604/2013-122, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2012 č. j. 17 Co 397/2012-96 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 26. března 2012 č. j. 4 C 99/2009-75, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 13. března 2014, stěžovatelé podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva, konkrétně právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny a právo na účinné opravné prostředky podle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále stěžovatelé namítali, že nebyl respektován princip důvěry v právo a spravedlnost plynoucí z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 4 C 99/2009 bylo zjištěno, že stěžovatelé se žalobou podanou dne 23. února 2009 domáhali po žalované České republice - Ministerstvu vnitra zaplacení náhrady škody ve výši 1 860 899,40 Kč s příslušenstvím podle ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Ke vzniku škody mělo dojít tím, že zaměstnankyně Úřadu městské části Praha 6 dne 22. listopadu 2006 při ověřování podpisu smlouvy o převodu vlastnictví bytové jednotky uzavírané stěžovateli (kupující) se společností ARGUS-MAOLI, s. r. o. (prodávající), za níž jako jednatelka jednala paní Tatiana Stepanova, ověřila podpis této jednatelky na základě ověření totožnosti podle cestovního dokladu Ruské federace. Stěžovatelé pak na základě podepsané smlouvy zaplatili kupní cenu, přičemž zápis změny vlastnického práva v katastru nemovitostí proveden nebyl. Následně na základě podrobného znaleckého zkoumání bylo zjištěno, že se jedná o padělek cestovního pasu. O. F., která se za Tatianu Stepanovou vydávala, byla pravomocně odsouzena a byla jí uložena povinnost k náhradě škody. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem napadeným ústavní stížností žalobu o náhradu škody zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání podanému stěžovateli Městský soud v Praze rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovateli podané pak Nejvyšší soud usnesením, také napadeným ústavní stížností, odmítl jako nepřípustné a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu dovolacího řízení. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že napadená rozhodnutí dotčených soudů a jejich odůvodnění jsou v rozporu s naším ústavním pořádkem, neboť ve své podstatě nejsou vydána za účelem výkonu práva a spravedlnosti, ale za účelem vytvoření umělé právní konstrukce, která má ochránit stát před pravidly, které si sám stát zákonem určil. Podle názoru stěžovatelů je zákon č. 82/1998 Sb. koncipován na principu odpovědnosti objektivní, tj. bez ohledu na zavinění a bez možnosti liberace odpovědnosti a stěžovatelům nelze vytýkat, že zanedbali běžnou prevenční povinnost. Stěžovatelé také zpochybnili soudy stanovenou právní konstrukci, že uplatnění nároku na náhradu škody z odpovědnosti státu je možné přiznat až poté, co by poškozený nedosáhl uspokojení své pohledávky vůči tomu, kdo by k němu byl jinak povinen. Stěžovatelé mají za to, že jejich případ je specifický tím, že stát sám svým rozhodnutím ztížil stěžovatelům možnost škodu vymáhat, a to na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2008 sp. zn. 5 To 450/2008, jakožto soudu odvolacího, kterým bylo rozhodnuto o vyhoštění O. F., která je tak ve výkonu trestu odnětí svobody na Ukrajině. Na podporu svých tvrzení stěžovatelé odkázali na nález Ústavního soudu ze dne 13. března 2012 sp. zn. I. ÚS 529/09 (N 51/64 SbNU 625). Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, vedou k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471). Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatelů, neshledal. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé toliko nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily a ze strany Ústavního soudu se domáhají přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich názoru. Ve věci rozhodující soudy přitom svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily, podrobně vyložily, které skutečnosti byly prokázány a o které důkazy opřely svá skutková zjištění, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, tak i s právními názory, k nimž soud prvního stupně dospěl. Podle závěrů učiněných těmito soudy není v posuzovaném případě naplněn základní předpoklad odpovědnosti státu za škodu, a to existence nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Odpovědnost státu je tímto zákonem konstruována sice jako odpovědnost objektivní (vylučující možnost liberace), to však ještě neznamená, že se jedná o absolutní odpovědnost, tedy že odpovědnostní vztah může vzniknout i bez splnění zákonem vyžadovaných podmínek. Zákon sám nepodává definici nesprávného úředního postupu, jímž podle teorie i rozhodovací praxe soudů může být podle konkrétních okolností případu jakákoliv činnost spojená s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaným právním řádem nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu. Ověřování pravosti podpisu (legalizaci) upravuje zákon č. 21/2006 Sb., o ověřování shody opisu nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu a o změně některých zákonů (zákon o ověřování), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 21/2006 Sb"), který vymezuje pojem legalizace a podmínky jejího provedení. Protože legalizací se ověřuje pouze podpis žadatele, nelze považovat za nesprávný úřední postup, jestliže legalizace byla provedena za situace, kdy žadatelkou O. F., vydávající se za Tatianu Stepanovou, byl předložen cestovní pas Ruské federace na jméno Tatiana Stepanova, který nevzbuzoval žádnou pochybnost, a pouze znaleckým zkoumáním bylo zjistitelné, že jde o falsifikát. Dovolací soud pak konstatoval, že skutkové okolnosti případu jsou mezi stranami nesporné, spornou zůstává otázka, zda legalizace podpisu provedená na základě ověřené totožnosti z cestovního dokladu, který byl následně v rámci trestního řízení shledán padělkem, zakládá odpovědnost státu, resp. zda došlo k naplnění všech podmínek pro vznik objektivní odpovědnosti státu za takové konání, tj. nesprávný úřední postup, vzni