IV.ÚS 965/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 965/07 ze dne 12. 9. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 12. září 2007 v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. Vladimírem Peškem, advokátem se sídlem Březanova 84/1, 379 01 Třeboň, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. ledna 2007, sp. zn. 8 Tdo 1575/2006, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. února 2006, čj. 3 To 864/2005-578, a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 27. dubna 2005, čj. 7 T 588/2003-464, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tím, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu [čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] a postupem obecných soudů mu byla odepřena spravedlnost (čl. 90 čl. 1 Ústavy České republiky). Ústavní stížnost stěžovatel odůvodňuje tím, že dokazování nebylo provedeno v dostatečném rozsahu, odsouzen nebyl na základě důkazů zjištěných v průběhu vyšetřování, ale na základě důkazů vytvářených v průběhu jednání před soudy, přičemž tyto důkazy soudy nehodnotily dle ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu, přičemž pominuly jednu ze stěžejních zásad trestního řízení - zásadu in dubio pro reo. Nejvyššímu soudu vytýká, že se dostatečně věcně nezabýval jeho námitkou týkající se porušení zásady obžalovací a zásady totožnosti skutku. Dále namítá, že nebylo řádně rozhodnuto o námitce podjatosti státní zástupkyně, kterou vznesl při opakovaném hlavním líčení. Stěžovatel navrhuje, aby napadená rozhodnutí obecných soudů byla zrušena. II. K posouzení důvodnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 7 T 588/2003, ze kterého zjistil následující: V trestní věci stěžovatele bylo poprvé rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 27. 1. 2003, čj. 7 T 348/2003-1950, kterým byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro pokus trestného činu pojistného podvodu. Tento zprošťující výrok byl k odvolání státní zástupkyně zrušen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 11. 2004 sp. zn., 3 To 271/2004, (zrušeny byly i další výroky rozsudku týkající se spolupachatele stěžovatele a dalších obžalovaných). Dále byl stěžovatel rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 27. 4. 2005, čj. 7 T 588/2003-464, uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák., kterého se dle skutkové věty výroku o vině dopustil tím, že "dne 29. 9. 1999 v Třeboni obž. J. J. po předchozí dohodě s obž. J. P. vyhotovil pod čj. ORJH 897/OOP-PŘ-99 záznam o malé dopravní nehodě osobního vozidla zn. Peugeot, SPZ JHE 99-53, který měl řídit jmenovaný a k níž mělo dojít dne 20. 8. 1999 na silnici I. třídy č. 34 na 41. kilometru u odbočky na obec Příraz, okr. Jindř. Hradec, ačkoliv na tomto místě v uvedenou dobu k takové dopravní nehodě nedošlo, přičemž následně obž. J. P. uplatnil u Chmelařské pojišťovny, a.s., pobočka České Budějovice, nárok na pojistné plnění ve výši 89.000,- Kč, které však pojišťovna nevyplatila, neboť zjistila, že údaje uvedené uvedenými osobami neodpovídají skutečnosti". Odsouzen byl k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem výkonu tohoto trestu na zkušební dobu jednoho roku. Proti odsuzujícímu rozsudku podal stěžovatel odvolání, ve kterém napadl rozsah dokazování, způsob hodnocení důkazů soudem, vyvozená skutková zjištění a užitou právní kvalifikaci. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 2. 2006, čj. 3 To 864/2005-578, byl k odvolání stěžovatele napadený rozsudek zrušen v celé části jeho se týkající a ve vztahu ke stěžovateli bylo znovu rozhodnuto tak, že se uznává vinným pokusem trestného činu pojistného podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250a odst. 1, 3 tr. zák. (bod 9. rozsudku odvolacího soudu) a odsuzuje se trestu shodnému s trestem uloženým rozsudkem nalézacího soudu. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání opřené o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Shodně jako v odvolání namítal nedostatečný rozsah dokazování, vadné hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění soudů prvních dvou stupňů. Domáhal se změny skutkového stavu a z této změny dovozoval, že se pokusu trestného činu pojistného podvodu nedopustil. Dále namítal, že byl odsouzen pro jiný skutek, než pro který byl obžalován. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1575/2006, dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. III. Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti, s výjimkou tvrzení o nerozhodnutí o vznesené námitce podjatosti státní zástupkyně, vznáší námitky, které uplatnil již v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby a především v odůvodnění opravných prostředků, jak rozvedeno shora. Znovu vytýká vady vztahující se ke skutkovým zjištěním, rozsahu dokazování a způsobu hodnocení důkazů soudem nalézacím a zejména i soudem odvolacím a domáhá se přezkoumání skutkových a právních závěrů těchto soudů Ústavním soudem. Bylo proto třeba posoudit, zda v trestní věci stěžovatele jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů spočívající v přezkumu skutkových zjištění a přehodnocení provedeného dokazování. IV. Podle čl. 90 Ústavy, jakož i článku 40 odst. 1 Listiny, jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o vině a trestu a v rámci stanoveném trestním řádem hodnotí důkazy podle svého volného uvážení. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a 91 Ústavy), tudíž ani další řádnou odvolací instancí, pročež není v zásadě oprávněn vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů a je oprávněn do ní zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich rozhodnutími v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu v případě, kdy právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají; pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, Sb.n.u. sv. 3, str. 257, II. ÚS 182/02, Sb.n.u. sv. 31, str. 165, I. ÚS 272/01, Sb.n.u. sv. 34, str. 9, a nepublikované usnesení III. ÚS 375/04). Ústavní soud je tedy v této souvislosti povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy obecných soudů. V intencích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud posoudil projednávanou ústavní stížnost; napadená rozhodnutí soudů přezkoumal z hlediska tvrzeného porušení základních ústavních práv stěžovatele a dospěl k závěru, že naznačené vybočení z ústavních postulátů v dané věc zjištěno nebylo. Ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož ochrany se stěžovatel domáhá, se v trestním řízení projevuje zejména prostřednictvím zásad zakotvených v ustanovení § 2 tr. ř., a to zejména v jeho odstavcích 5 a 6. Podle ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dle zásady volného hodnocení důkazů, zakotvené v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Důkazní postup jsou povinny vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit, kterýžto požadavek je vtělen do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku a usnesení (§ 125 odst. 1, § 134 odst. 2 tr. ř.). Bylo již řečeno, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s rozsahem a hodnocením důkazů a v nesouhlasu s právními závěry obecných soudů; s takto uplatněnými námitkami se však již obecné soudy, a to zejména soud odvolací, v odůvodnění svých rozhodnutí zákonem stanoveným způsobem vypořádaly. Nadto podle ustálené judikatury Ústavního soudu tomuto soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů" provedeného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 23/93, Sb.n.u. sv. 1, str. 41, a III. ÚS 711/01, Sb.n.u. sv. 26, str. 193). Podle přesvědčení Ústavního soudu v posuzované věci obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním říze