IV.ÚS 966/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 966/17 ze dne 5. 12. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 5. prosince 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti S. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Karviná, Fryštátská 178, 733 01 Karviná-Fryštát, zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem, se sídlem Příkop 843/4, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2016 č. j. 6 Tdo 1523/2016-80, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. července 2016 č. j. 6 To 15/2016-2968, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 8. ledna 2016 č. j. 68 T 9/2015-2751, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Vrchního soudu v Olomouci a 3. Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a za účasti A) Nejvyššího státního zastupitelství, B) Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a C) Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud obdržel dne 29. března 2017 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se S. P. st. (dále také jen "stěžovatel" nebo "obviněný") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zároveň stěžovatel namítá, že obecné soudy při svém rozhodování nerespektovaly článek 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). II. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil: 1) Rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 8. ledna 2016 č. j. 68 T 9/2015-2751 byli stěžovatel a jeho syn S. P. mladší uznáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve smyslu § 240 odst. 1, 3 tr. zák. Za uvedený trestný čin byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl obviněnému uložen trest propadnutí majetku. 2) Uvedeného trestného činu se měli obviněný, společně se svým synem, dopustit tak, že po předchozí dohodě odebírali od R. B. potravinářský mimobilanční líh za cenu 66 Kč za litr (tedy za cenu nižší než samotná sazba spotřební daně z lihu), a to za účelem jeho dalšího prodeje či výroby lihovin. V období od roku 2004 do roku 2011 takto oba obvinění uskutečnili odběry potravinářského lihu, z něhož následně neodvedli spotřební daň v rozsahu nejméně 353 525 370 Kč, ačkoliv oba věděli, že jde o líh, který nebyl zdaněn spotřební daní, a který uváděli do volného daňového oběhu na území České republiky, aniž by vyrozuměli správce daně o vzniku daňové povinnosti. 3) Proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "nalézací soud") podali oba obvinění odvolání, která Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 14. července 2016 č. j. 6 To 15/2016-2968 zamítl. 4) Proti usnesení odvolacího soudu následně podali oba obvinění dovolání, jež Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. prosince 2016 č. j. 6 Tdo 1523/2016-80 podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu. III. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vznáší řadu, převážně skutkových, námitek, jimiž brojí proti údajným pochybením obecných soudů. Jednotlivé námitky lze shrnout takto: Předně stěžovatel uvádí, že se nedopustil jednání, které mu je kladeno za vinu, resp. že jeho jednání obecné soudy nesprávně kvalifikovaly jako zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, 3 tr. zák. Stěžovatel je přesvědčen, že v průběhu trestního řízení nebylo nijak prokázáno, že by se skutkový děj udál tak, jak je popsán ve výroku nalézacího soudu, resp. že by stěžovatel kdy převážel, či jakkoliv jinak nakládal s mimobilančním potravinářským lihem. Stěžovatel rovněž zásadně odmítá závěr obecných soudů o výši způsobené škody, neboť způsob, jakým dospěly k jejímu stanovení, dle něj nemá oporu v provedeném dokazování, resp. tvrdí, že na základě provedeného dokazování nebylo možné dospět k závěru o skutečném množství odebraného mimobilančního lihu. Jinými slovy stěžovatel tvrdí, že nebylo prokázáno, že by mu kdy vůbec vznikla daňová povinnost (v určité výši), jejímuž nesplnění by korespondovala určitá škoda vzniklá neodvedením spotřební daně z lihu. Stěžovatel současně tvrdí, že již ze samotné skutkové věty nalézacího soudu se podává, že konkrétní množství mimobilančního lihu, který měl odebrat od bratrů B., se nepodařilo zjistit. V návaznosti na hodnocení provedených důkazů stěžovatel uvádí, že žádným z nich není usvědčován z trestné činnosti, jež je mu kladena za vinu. Co se týče výše způsobené škody, existovaly dle stěžovatele v řízení v tomto směru dílčí pochybnosti, které bylo třeba vykládat v intencích principu in dubio pro reo v jeho prospěch, což však obecné soudy neučinily. Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud") stěžovatel vytýká, že ač poukazuje na existenci funkčního a provázaného řetězce nepřímých důkazů, není z něj zřejmé, na jakých důkazech takový závěr dovolací soud vystavěl. Stěžovatel dále konstantně vyzdvihuje tvrzení o existenci důvodných pochybností o jeho vině, přičemž dovolacímu soudu vytýká, že na tyto pochybnosti nebral náležitý zřetel, ačkoliv v souladu se stanoviskem Ústavního soudu ze dne 4. března 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (jež je veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/), se dovolací řízení nemůže nacházet vně ústavního rámce ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu. K tomu stěžovatel odkazuje na důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 29. dubna 2009 sp. zn. I. ÚS 3094/08. V neposlední řadě stěžovatel brojí proti závěru o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zák. Tvrdí, že nebylo-li v řízení prokázáno, že měl odebrat konkrétní množství mimobilančního lihu, nemohl ani být prokázán jeho úmysl nepřiznat a nezaplatit daň v určité výši. IV. Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů, načež shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98). Podstatou ústavní stížnosti jsou obecně formulované skutkové námitky stěžovatele, spočívající v tom, že jednání, které je mu kladeno za vinu, nemůže naplňovat znaky skutkové podstaty trestného činu neodvedení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, 3 tr. zák. V podstatě tak ústavní stížnost představuje pokračující polemiku se skutkovými a právními závěry obecných soudů, čímž stěžovatel Ústavní soud staví de facto do role další soudní instance. Taková pozice však neodpovídá postavení, jež Ústavnímu soudu přiznává článek 91 Ústavy. V souvislosti se skutkovými námitkami stěžovatele Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou rozhodovací praxi, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. února 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95). Ústavní soud ve světle svých judikatorních závěrů přezkoumal napadená roz