IV.ÚS 967/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 967/24 ze dne 30. 4. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky L. B., zastoupené JUDr. Pavlem Pohorským, advokátem, sídlem Revoluční 767/25, Praha 1 - Staré Město, proti vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 5. února 2024 č. j. 2 NZT 11/2023-51 a vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 22. listopadu 2023 č. j. VZV 12/2023-104, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, a Generální inspekce bezpečnostních sborů, sídlem Skokanská 2311/3, Praha 6 - Břevnov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka je trestně stíhaná pro spáchání zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Trestní stíhání stěžovatelky bylo zahájeno usnesením vedlejší účastnice řízení ze dne 28. 2. 2023 č. j. GI 3332-338/TČ-2020-842011. Stěžovatelka v průběhu trestního řízení zjistila, že dne 6. 10. 2023 došlo k úkonu spočívajícím v podání vysvětlení policisty R. J., o jehož výslechu byl sepsán úřední záznam podle § 158 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, přičemž o tomto úkonu nebyla obhajoba vedlejší účastnicí vyrozuměna. Stěžovatelka se proto žádostí ze dne 19. 10. 2023 domáhala, mimo jiné, aby byl její obhájce vedlejší účastnicí vyrozumíván, budou-li probíhat další výslechy osob tímto způsobem (tj. prostřednictvím podání vysvětlení podle § 158 odst. 3 trestního řádu), a aby mu bylo umožněno se těchto úkonů osobně účastnit. Stěžovatelka zároveň žádala o opakování výslechu R. J. tak, aby mu mohl její obhájce klást otázky. Vedlejší účastnice tuto žádost rozhodnutím ze dne 23. 10. 2023 č. j. GI-3332-554/TČ-2020-842011 zamítla. 3. Proti rozhodnutí vedlejší účastnice podala stěžovatelka ve smyslu § 157a odst. 1 trestního řádu k dozorujícímu státnímu zástupci žádost o jeho přezkoumání, kterou se domáhala nápravy nezákonného postupu vedlejší účastnice. Na žádost reagovalo Vrchní státní zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") napadeným vyrozuměním, v němž uvedlo, že pokud vedlejší účastnice nevyhověla požadavku vyrozumívání o termínech, v nichž fyzické osoby podávaly vysvětlení, postupovala v souladu s obecně přijímaným výkladem, podle něhož se obhájce o úkonech spočívajících v podání vysvětlení fyzickou osobou nevyrozumívá, neboť podání vysvětlení není bez dalšího důkazem použitelným před soudem. K námitce stěžovatelky, že podání vysvětlení provedl U. a nikoliv Š., vrchní státní zastupitelství poznamenalo, že ani v tomto postupu neshledalo žádné pochybení. U. je osobou činnou u vedlejší účastnice v daném trestním řízení, a proto byl oprávněn takový úkon provést. Zároveň nelze předjímat (ač tak stěžovatelka činí), že se osoba podávající vysvětlení může připravit na výslech prováděný obhajobou u soudu, čímž může být hodnota takového výslechu zkreslená. 4. Stěžovatelka posléze podala k Nejvyššímu státnímu zastupitelství podnět k výkonu dohledu nad činností státního zastupitelství ve smyslu § 12c a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, kterým se domáhala přezkumu postupu vrchního státního zastupitelství. Na tento podnět Nejvyšší státní zastupitelství reagovalo napadeným vyrozuměním, v němž uvedlo, že námitkám stěžovatelky nelze přisvědčit, a proto podaný podnět odložilo. Nejvyšší státní zastupitelství v prvé řadě připomenulo, že postupy spojené se sepisováním úředních záznamů, zejména při podání vysvětlení, nemají povahu vyšetřovacích úkonů a účast obhájce při jejich sepisování nemusí být připuštěna. Podle § 158 odst. 6 trestního řádu lze v průběhu vyšetřování, vedle výslechu svědků, vyžadovat od osob také podání vysvětlení, což nelze vnímat jako nerovnoprávnost práv obhajoby. Je plně v kompetenci a odpovědnosti orgánů činných v trestním řízení, prostřednictvím jakých zákonem dovolených prostředků dosáhnou objasnění skutkového stavu. Úřední záznam o podaném vysvětlení slouží státnímu zástupci a obviněnému ke zvážení návrhu, aby osoba, která takové vysvětlení v předchozí fázi řízení podala, byla v následujících fázích řízení vyslechnuta jako svědek, přičemž je plně na úvaze soudu, zda takový důkaz provede. Na uvedeném pojetí úředního záznamu podle Nejvyššího státního zastupitelství nic nezměnila ani novela § 211 odst. 6 trestního řádu, která připustila přečtení úředního záznamu v hlavním líčení. Pokud se na trestní věci stěžovatelky podílel mimo jiné U., jakožto příslušník vedlejší účastnice, činil tak v době čerpání dovolené hlavního zpracovatele věci a byl k takové činnosti plně kompetentní. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá, že pokud orgány činné v trestním řízení prováděly úkony podle § 158 odst. 3 trestního řádu, byť o těchto úkonech obhajobu nevyrozumívaly a neumožnily tak účast obhájce na jejich konání, postupovaly v rozporu s § 211 odst. 6 trestního řádu, jakož i například s nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2022 sp. zn. III. ÚS 808/22 (pozn.: všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://www.usoud.cz). Vedlejší účastnice podle stěžovatelky nejprve postupovala tak, že osoby vyslýchala v souladu s § 97 a násl. trestního řádu jako svědky. Jakmile se její koncepce vyšetřování začala "bortit", přistoupila ke strategii spočívající ve výslechu osob postupem podle § 158 odst. 3 trestního řádu. Stěžovatelka se domnívá, že pokud vedlejší účastnice R. J. "vyslechla" na podání vysvětlení, postupovala účelově, svévolně a neústavně. 6. Stěžovatelka dále upozorňuje na to, že při podání vysvětlení vyslýchal R. J. U. (který není vyšetřovatel, ale operativec), přičemž naopak Š. (vyšetřovatel, kterému byl spis přidělen) prováděl všechny další výslechy. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v průběhu trestního řízení formulovala námitky k výpovědím R. J., mohl se připravit na eventuální odstranění rozporů ve svých tvrzeních. Postupem vedlejší účastnice bylo stěžovatelce znemožněno konfrontovat R. J. s rozpory v jeho tvrzeních a s výpovědí svědka J. S. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. 9. Ústavní soud dále ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních předpisů upravujících příslušné řízení. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jenž průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. 10. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi rovněž opakovaně zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení