IV.ÚS 97/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 97/19 ze dne 4. 2. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavních stížnostech stěžovatelů 1. Tomáše Vituly a 2. prof. RNDr. Zdeňka Dvořáka, DrSc., Ph.D., obou zastoupených JUDr. Michalem Filoušem, advokátem, sídlem Ostravská 501/16, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. října 2018 č. j. 2 As 51/2018-140 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 31. října 2017 č. j. 73 A 4/2017-235, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a a) statutárního města Olomouc, sídlem Horní náměstí 583, Olomouc, b) Miroslavy Karalićové, c) prof. MUDr. Petra Bachledy, CSc., d) Miloše Spurného, e) Mgr. Mileny Valuškové, f) Dany Gronychové, g) Jindry Gronycha, h) Ing. Štěpána Urbance, CSc., i) Mgr. Kateřiny Urbancové, j) JUDr. Erika Orleta a k) JUDr. Hany Orletové, l) Zdeňka Pospíšila, m) Zdeňka Pitaře, n) MVDr. Aleše Musila, o) Občanské sebeobrany - spolku pro ochranu lidskosti, sídlem K Hájence 228/3, Olomouc, p) prof. Ing. Stanislava Bureše, CSc., q) obchodní korporace STAVING Olomouc, s. r. o., sídlem Pavlovická 20/43, Olomouc, a r) Romana Egera, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti a návrh s nimi spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavními stížnostmi se podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí správních soudů, když tvrdí, že jimi byla porušena jejich práva podle čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Ústavní stížnost prvního stěžovatele byla vedena u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 97/19 a druhého stěžovatele pod sp. zn. II. ÚS 125/19. Usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 č. j. IV. ÚS 97/19-35 bylo rozhodnuto, že ústavní stížnosti se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. IV. ÚS 97/19. 3. Z ústavních stížností, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že první stěžovatel podal ke Krajskému soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") žalobu proti rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 12. 12. 2016 č. j. KUOK 117752/2016, kterým bylo zamítnuto odvolání ve věci zamítnutí žádosti o dodatečné povolení stavby. Současně podal v rámci tzv. incidenčního přezkumu návrh na zrušení územního plánu v rozsahu týkajícím se pozemků parc. č. X1 a X2, k. ú. D., obec O., a to v určení funkčního využití plochy jako N a regulativu v čl. 4.10.21, lokalita 21 (S.), stanovujícím požadavek na rozvoj lokality: obnovit nezastavěné území na ploše 21/033R. Rovněž první stěžovatel navrhoval zrušit rozhodnutí Okresního úřadu v Olomouci, referát kultury, ze dne 21. 9. 1995, zn. Kult. 2973/95/G (dále jen "rozhodnutí o ochranném pásmu z roku 1995"), ve výrokové části týkající se lokality č. 1, II. regulační pásmo, v rozsahu pozemků parc. č. X1 a X2, k. ú. D., obec O., v rozsahu podmínek ochranného pásma pro tuto lokalitu, eventuálně jako celku. Dále navrhoval zrušit rozhodnutí Okresního národního výboru v Olomouci, Odbor kultury, ze dne 18. 3. 1971, zn. kult. 348/1971 - Bí (154-24-e) (dále jen "rozhodnutí o ochranném pásmu z roku 1971"). 4. Krajský soud rozsudkem ze dne 31. 10. 2017 č. j. 73 A 4/2017-235 rozhodl tak, že návrh prvního stěžovatele, kterým se domáhá zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 12. 12. 2016 č. j. KUOK 117752/2016 se vylučuje k samostatnému projednání a rozhodnutí (výrok I). Dále rozhodl, že návrh prvního stěžovatele na zrušení opatření obecné povahy vedlejšího účastníka a) ze dne 15. 9. 2014 č. 1/2014, kterým byl vydán územní plán města Olomouce (dále jen "územní plán"), na zrušení rozhodnutí o ochranném pásmu z roku 1995 a na zrušení rozhodnutí o ochranném pásmu z roku 1971 se zamítá (výrok II) a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV). 5. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 25. 10. 2018 č. j. 2 As 51/2018-140 rozhodl o kasačních stížnostech stěžovatelů tak, že výrok II výše rubrikovaného rozsudku krajského soudu se v části týkající se návrhu na zrušení rozhodnutí o ochranném pásmu z roku 1995 a návrhu na zrušení rozhodnutí o ochranném pásmu z roku 1971 ruší (výrok I). Dále rozhodl, že návrh se v části týkající se zrušení rozhodnutí o ochranném pásmu z roku 1995 a zrušení rozhodnutí o ochranném pásmu z roku 1971 odmítá (výrok II). Dále rozhodl, že ve zbytku se kasační stížnosti zamítají (výrok III) a rozhodl též o nákladech řízení (výroky IV až VI). 6. Nejvyšší správní soud zejména zdůraznil, že není možné, aby se obec prostřednictvím vydání územního plánu snažila "odstranit" účinky již dříve pravomocných územních rozhodnutí (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2012 č. j. 1 As 107/2012-139 a ze dne 26. 4. 2017 č. j. 2 As 291/2016-40). Stavební zákon obsahuje relativně samostatnou úpravu několika druhů řízení, která na sebe mohou v procesu realizace výstavby navazovat, a to z chronologického hlediska i míry obecnosti od činnosti plánovací, přes problematiku umisťování již konkrétních staveb v územním řízení po stanovení podmínek jejich realizace ve stavebním řízení. Bylo by v rozporu s požadavkem právní jistoty, pokud by byl účastník správního řízení oprávněn v řízení brojit proti závěrům, které vyplynuly z řízení jiného, a fakticky tak derogovat předchozímu pravomocnému správnímu rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2012 č. j. 8 As 54/2011-344). Krajskému soudu je proto třeba přisvědčit, že ani v řízení o žalobě proti rozhodnutí ve věci dodatečného povolení stavby, ani v řízení o přezkumu územního plánu se již soud nemůže zabývat zákonností pravomocných územních rozhodnutí o vymezení ochranného pásma. Vzhledem k tomu, že vymezení ochranného pásma spočívá ve vydání individuálního správního rozhodnutí, podle právní úpravy účinné od roku 1992 je lze napadnout správní žalobou, ovšem v zákonné lhůtě (k přezkumu územního rozhodnutí o vymezení ochranného pásma kolem nemovitých kulturních památek srov. například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2015 č. j. 9 As 210/2014-26, či ze dne 18. 4. 2018 č. j. 10 As 380/2017-46). V rozporu s tvrzením stěžovatelů se nejedná o podkladová rozhodnutí, která nejsou samostatně soudně přezkoumatelná. Územní rozhodnutí o ochranném pásmu je samo o sobě způsobilé zasáhnout s konečnou platností do práv jednotlivce. Nejedná se tak o subsumovaný správní akt, na který by navazovalo rozhodnutí ve věci samé tak, jako je tomu například ve věci rozhodnutí o výjimce z obecných technických požadavků na výstavbu či závazných stanovisek podle § 149 správního řádu (srov. a contrario rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2013 č. j. 8 As 8/2011-66, publikován pod č. 2908/2013 Sb. NSS). S ohledem na výše uvedené bylo třeba návrh na zrušení rozhodnutí o ochranném pásmu z roku 1995 napadnout správní žalobou podle § 247 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v tehdy účinném znění, a to ve lhůtě dvou měsíců (§ 250 občanského soudního řádu). Návrh byl proto podán dávno po uplynutí zákonné lhůty, a musel být odmítnut pro opožděnost [§ 46 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.")]. Co se týče rozhodnutí o ochranném pásmu z roku 1971, Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že je nebylo možné soudně přezkoumat z důvodu neexistence správního soudnictví v Československu mezi lety 1952 a 1992. Jak však již v roce 1994 uzavřel Vrchní soud v Praze, "nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci před datem 1. 1. 1992 a nešlo-li o rozhodnutí přezkoumatelné soudem podle předpisů platných k tomuto datu, je jeho přezkum podle části páté o. s. ř. vyloučen" (usnesení ze dne 8. 7. 1994, č. j. 7 A 28/93-12). Návrh na zrušení rozhodnutí o ochranném pásmu z roku 1971 je proto třeba odmítnout pro nepřípustnost [§ 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. 7. Nejvyšší správní soud dodal, že do jisté míry rozumí rozčarování stěžovatelů, že se již, z důvodu zákonné konstrukce vymezení ochranných pásem kolem nemovitých památek formou územního rozhodnutí, nemají jak domoci přehodnocení vymezení ochranného pásma zasahujícího i pozemky v jejich vlastnictví (jedinou možnou cestou zdá se být podnět krajskému úřadu k podání návrhu na změnu ochranného pásma). Omezení jejich práv však neshledává nepřiměřeným, a to z následujících důvodů. Především je dán nepopiratelný veřejný zájem na zachování dvou významných kulturních památek a jejich okolí. Omezení vlastnických práv v tomto případě navíc nedosahuje míry vyvlastnění, neboť dokončené stavby, které nejsou v souladu s podmínkami v