IV.ÚS 970/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 970/07 ze dne 2. 9. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Jana Musila a Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele Ing. J. T., zastoupeného JUDr. Martinem Alešem, advokátem se sídlem Houškova 30, Plzeň, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2007 č. j. 33 Odo 579/2005-382, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 1. 2004 č. j. 12 Co 627/2003-332 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 8. 2003 č. j. 31 C 149/1998-289, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Ústavnímu soudu byl dne 16. 4. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") ze dne 6. 8. 2003 č. j. 31 C 149/1998-289 byla stěžovateli uložena povinnost uhradit žalobci M. S. (dále jen "vedlejší účastník") částku 80 202,20 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Řízení o vzájemné žalobě bylo co do částky 46 620 Kč s příslušenstvím zastaveno (výrok II.) a co do částek 788 789,30 Kč, 4 897,50 Kč a 340 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta (výrok III.). Dále byl vedlejší účastník zavázán zaplatit stěžovateli částku 23 116 Kč s příslušenstvím (výrok IV.) a stěžovatel byl zavázán k úhradě nákladů řízení ve výši 3 212 Kč (výrok V.). Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 28. 1. 2004 č. j. 12 Co 627/2003-332 změnil výrok I. rozsudku okresního soudu tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 57 086,20 Kč s příslušenstvím a ve zbytku se žaloba vedlejšího účastníka zamítá. V souvislosti s tím byl změněn i výrok IV. rozsudku okresního soudu (v rozsudku krajského soudu nesprávně označen jako výrok V.) tak, že se protinávrh stěžovatele na zaplacení částky 23 116 Kč s příslušenstvím zamítá. Změněn byl rovněž výrok III. rozsudku okresního soudu, a to tak, že se protinávrh do částky 394 Kč s příslušenstvím zamítá; ve zbytku pak krajský soud výrok III. potvrdil. Konečně krajský soud změnil i výrok V rozsudku okresního soudu, když uložil stěžovateli povinnost uhradit náklady řízení ve výši 113 462 Kč. Rovněž náklady odvolacího řízení ve výši 930 Kč byl povinen hradit stěžovatel. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2007 č. j. 33 Odo 579/2005-382 byl zrušen rozsudek krajského soudu, a to v částech, v nichž byla do částky 23 116 Kč zamítnuta žaloba vedlejšího účastníka a protinávrh stěžovatele, jakož i ve výrocích o nákladech řízení, a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. Ve zbývající části, tzn. ve vztahu k výrokům, jimiž byl potvrzen rozsudek okresního soudu, a ve vztahu k výroku, jímž byl zamítnut protinávrh stěžovatele co do částky 394 Kč s příslušenstvím, bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, a to zčásti dle § 237 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), a zčásti pro nenaplnění podmínek ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Stěžovatel svou ústavní stížností napadl výrok III. rozsudku okresního soudu ze dne 6. 8. 2003 č. j. 31 C 149/1998-289 v části, v níž byl zamítnut jeho protinávrh o zaplacení částky 788 789,30 Kč, dále rozsudek krajského soudu ze dne 28. 1. 2004 č. j. 12 Co 627/2003-332 v rozsahu, v němž tento výrok III. rozsudku okresního soudu potvrdil (výrok II. rozsudku krajského soudu), a konečně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2007 č. j. 33 Odo 579/2005-382 v části, v níž tento odmítl dovolání proti výroku II. rozsudku krajského soudu (výrok II. rozsudku Nejvyššího soudu). Stěžovatel uvedl, že se v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 31 C 149/1998 domáhal, aby mu vedlejší účastník z titulu bezdůvodného obohacení uhradil částku 788 789,30 Kč s příslušenstvím. Vedlejší účastník užíval po dobu několika let nebytové prostory v nemovitosti, náležející stěžovateli, přičemž tak činil na základě neplatné nájemní smlouvy, kterou s ním uzavřel právní předchůdce stěžovatele. Předmětná částka činila rozdíl mezi nájemným placeným dle smlouvy a nájemným v místě a čase obvyklým. Stěžejní otázkou pro posouzení důvodnosti stěžovatelem uplatněného nároku byla otázka platnosti nájemní smlouvy. Nejvyšší soud v rámci řízení o žalobě na vyklizení předmětných nebytových prostor mezi týmiž účastníky rozsudkem ze dne 30. 4. 1997 č. j. III Odon 29/96-67 zrušil rozsudek krajského soudu ze dne 6. 12. 1995 č. j. 15 Co 701/95-55, přičemž vyslovil závazný právní názor, že uvedená nájemní smlouva je absolutně neplatná. V rozhodnutích, která stěžovatel napadl svou ústavní stížností, však dospěly obecné soudy k překvapivému závěru, že nájemní smlouva je platná, a to přesto, že od vydání citovaného rozsudku Nejvyššího soudu nevyšly najevo žádné nové skutečnosti. Stěžovatel proto podal dovolání k Nejvyššímu soudu, neboť předpokládal, že tento soud potvrdí svůj dříve vyslovený právní názor. Nejvyšší soud se ovšem k platnosti nájemní smlouvy vůbec nevyjádřil a toliko poukázal na skutečnost, že napadená rozhodnutí jsou opřena o dva právní názory, přičemž stěžovatel zpochybnil pouze jeden z nich. Okresní i krajský soud přitom zcela jednoznačně vycházely při zamítnutí žaloby z právního názoru, že předmětná smlouva je platná. Oba soudy sice v odůvodnění svých rozhodnutí vyslovily alternativní závěr, že i v případě, že by byla nájemní smlouva shledána platnou, by byl stěžovatelem uplatněný nárok v rozporu s dobrými mravy, případně i se zákonem, nicméně po stěžovateli nemohlo být požadováno, aby z tohoto alternativního názoru vycházel při formulaci svého dovolání. Situace, kdy soud odepře nárok z titulu bezdůvodného obohacení s odůvodněním, že smlouva je platná, se zásadně liší od situace, kdy je právní úkon shledán neplatným a žalobě není vyhověno pro rozpor uplatněného nároku s dobrými mravy. Z hlediska právní jistoty je nezbytné, aby byly právní závěry, o něž je rozhodnutí opřeno, jednoznačné; oba výše uvedené závěry současně aplikovat nelze. Stěžovatel proto v dovolání napadl pouze ten závěr, který byl obecnými soudy skutečně aplikován, tzn. závěr, že nájemní smlouva je platná. Přestože Nejvyšší soud v minulosti označil předmětnou nájemní smlouvu za neplatnou, rozsudkem ze dne 24. 1. 2007 č. j. 33 Odo 579/2005-382 v rozporu s požadavkem právní jistoty a předvídatelnosti soudních rozhodnutí dovolání stěžovatele odmítl a porušil tak, jakož i v předchozím průběhu řízení okresní a krajský soud, jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Nad rámec výše uvedeného pak stěžovatel podotkl, že závěr obecných soudů o rozporu uplatněného nároku s dobrými mravy nebyl dostatečně odůvodněn a dále, že se obecné soudy v této souvislosti vůbec nezabývaly jeho tvrzením, že nájemní smlouvu vypověděl a od uplynutí výpovědní doby do vyklizení nemovitosti mu tedy náleželo obvyklé nájemné. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud jednotlivá rozhodnutí v napadených částech zrušil. II. Usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2007 č. j. IV. ÚS 970/07-15 byla v souladu s ustanovením § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu z projednávání a rozhodování věci vyloučena soudkyně Vlasta Formánková, neboť v letech 1999 až 2000 působila v řízení, z nějž posléze vzešla napadená rozhodnutí, jako předsedkyně senátu okresního soudu. Věc byla posléze rozhodnutím předsedy Ústavního soudu přidělena soudkyni Michaele Židlické jako soudkyni zpravodajce. III. Ústavní stížnost byla podána včas a splňovala rovněž veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal spis okresního soudu sp. zn. 31 C 149/1998 a vyjádření účastníků řízení. Nejvyšší soud ve svém vyjádření konstatoval, že stěžovatel blíže nerozvedl, v čem mělo spočívat porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Stěžovateli bylo umožněno uplatnit jeho tvrzení v řízení před nalézacím a odvolacím soudem v rozsahu, který považoval za potřebný. Oprávněnost nároku, který uplatnil vzájemnou žalobou, byla obecnými soudy zkoumána a závěry, k nimž tyto soudy dospěly, byly řádně zdůvodněny. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž Nejvyšší soud je povinen vždy v prvé řadě zkoumat jeho přípustnost. Je přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení. Již v usnesení ze dne 27. 10. 2005 sp. zn. 29 Odo 663/2003 Nejvyšší soud dovodil, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo