IV.ÚS 970/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 970/14 ze dne 15. 10. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti MUDr. Karla Staška, zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem Čs. legií 5, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 4 To 151/2013-614 ze dne 22. 11. 2013, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 4 To 151/2013-614 ze dne 22. 11. 2013, jímž bylo na podkladě odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Opavě proti rozsudku Okresního soudu v Opavě č. j. 1 T 42/2010-590 ze dne 10. 4. 2013 rozhodnuto tak, že dle § 258 odst. 1 písm. b), c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se shora citovaný rozsudek zrušuje v celém rozsahu (výrok I.) a věc se podle § 259 odst. 1 trestního řádu vrací soudu prvního stupně, aby ve věci učinil rozhodnutí nové (výrok II.), přičemž podle § 262 trestního řádu nařídil odvolací soud projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu (výrok III.). Stěžovatel v úvodu stížnostního návrhu provedl výčet v řízení přijatých meritorních rozhodnutí obecných soudů. Z tohoto přehledu, který odpovídá obsahu spisového materiálu, se podává, že v předmětné trestní věci rozhodoval Okresní soud v Opavě jako soud nalézací celkem třikrát, jmenovitě rozsudky ze dne 8. 11. 2010, ze dne 14. 5. 2012 a ze dne 10. 4. 2013, jimiž stěžovatele (a spoluobžalovanou) opakovaně zprostil obžaloby pro skutek právně kvalifikovaný jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009. K odvolání státní zástupkyně byla nicméně všechna tato rozhodnutí postupně zrušena Krajským soudem v Ostravě, naposledy právě usnesením č. j. 4 To 151/2013-614 ze dne 22. 11. 2013. Tímto rozhodnutím, konkrétně postupem dle § 262 trestního řádu, odvolací soud dle tvrzení stěžovatele porušil jeho právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel popsaný krok soudu označil za projev určité "zvůle", učiněné ve snaze prosadit své vlastní hodnocení jednotlivých ve věci provedených důkazů, jakož i názor na otázku viny stěžovatele a docílit tak ve věci vydání odsuzujícího rozsudku. Uvedené stěžovatel dovozoval z obsahu zrušujících usnesení Krajského soudu v Ostravě, v nichž se odvolací soud měl omezit toliko na citaci vybraných pasáží provedených důkazů, hodnotit je v neprospěch obžalovaných a v tomto duchu následně nabádat nalézací soud, to vše navzdory tomu, že není oprávněn vytvářet si samostatné závěry o skutkovém stavu. Odvolacím soudem uplatněný postup dle § 262 trestního řádu přitom může být užit jen zcela výjimečně, v případech, kde z objektivních a jednoznačných důvodů nelze očekávat řádné projednání a rozhodnutí věci "zákonným soudcem". O takový případ se však dle názoru stěžovatele v projednávané věci nejedná, neboť nalézací soud plně respektoval veškeré výtky odvolacího soudu, vyplývající z předchozích zrušovacích usnesení, a jeho pokyny plnil důsledně a s náležitou péčí. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž stěžovatel napadl výrok usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 4 To 151/2013-614 ze dne 22. 11. 2013, jímž byla věc přikázána senátu v jiném složení, zjevně neopodstatněná. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává ochrany svého práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny, podle nějž "Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon"; vzhledem k tomu, že zákon stanoví příslušnost soudce, je zřejmé, že i případná výjimka, je-li stanovena v zákoně, tuto příslušnost určuje zákonným způsobem. Tak činí ustanovení § 262 trestního řádu, jestliže umožňuje, při rozhodování o odvolání, společně s vrácením věci nalézacímu soudu nařídit projednání v jiném složení senátu. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 339/01 ze dne 5. 9. 2001 (U 33/23 SbNU 383)]. Za taková "konečná" rozhodnutí je však možno považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž se řízení sice nekončí, ale kterými se uzavírá jeho relativně samostatná část a jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí napadnout. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu patří k tomuto typu rozhodnutí i pokyn odvolacího soudu dle § 262 trestního řádu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Ústavní soud přitom bere v úvahu zásadu ekonomie řízení, neboť pokud by porušení ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce dle článku 38 odst. 1 Listiny bylo shledáno až na samém konci soudního řízení, toto řízení by probíhalo zcela neekonomicky (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 389/05 ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 116/08 ze dne 3. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 963/08 ze dne 15. 5. 2008 a sp. zn. III. ÚS 901/10 ze dne 30. 6. 2010, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). I v tomto případě musí být ovšem kladen zvláštní důraz na zásadu sebeomezení a minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů veřejné moci; Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (srov. článek 83 Ústavy České republiky) nepřísluší role arbitra ve sporech mezi jednotlivými instancemi všeobecného soudnictví. Kasační zásah tudíž v případech týkajících se odnětí věci ve smyslu § 262 trestního řádu připadá v úvahu jen tehdy, shledá-li Ústavní soud, že postup odvolacího soudu byl projevem zjevné libovůle a došlo k němu bez náležitého odůvodnění (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 207/09 ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 3038/09 ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. III. ÚS 216/10 ze dne 31. 3. 2010 a sp. zn. III. ÚS 901/10 ze dne 30. 6. 2010, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). V posuzované věci odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně nepracoval adekvátním způsobem se všemi ve věci shromážděnými důkazy, mnohé důkazy naopak pomíjel či devalvoval jejich hodnotu. Krajský soud v Ostravě shledal jistou formálnost v postupu soudu prvního stupně po zrušení dřívějších rozsudků ve věci, bezradnost při práci se znaleckými posudky, nedůslednost a nejednoznačnost při vedení výslechů, především zpracovatelů znaleckých posudků, a laxnost při odstraňování rozporů či zprocesňování informací poskytnutých mimo rámec znaleckých posudků, což vedlo až k rozporům ve vyjádřeních znalců a k výraznému odklonu od merita projednávaného skutku. Dílem i přičiněním žaloby tak ve věci z pohledu odvolacího soudu došlo k vychýlení dokazování směrem k fatálnímu následku v podobě úmrtí poškozené, tj. k okolnostem pro posouzení žalovaných skutků sekundárním či podružným, pročež se nalézací soud zcela opomněl zabývat ve věci rozhodující skutečností, tedy tím, co oba obžalovaní jako lékaři fakticky udělali a co mohli a měli za dané situace vykonat, jinými slovy, zda obžalovaní beze zbytku dostáli svým povinnostem ve smyslu § 55 odst. 1, odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění účinném do 31. 3. 2012. Kritika odvolacího soudu směřovala rovněž do odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 10. 4. 2013, jemuž bylo vytýkáno, že nepopsal zjištění vyplývající z jednotlivých důkazů a neuvedl, které z daných informací jsou pro skutková zjištění relevantní, že své závěry nepřijal na podkladě všech ve věci realizovaných důkazů a tyto nevyhodnotil ve svém souhrnu v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 trestního řádu. V důsledku toho nalézací soud dle mínění odvolacího soudu dospěl k vnitřně rozpornému závěru, podle něhož při poskytování zdravotní péče zemřelé poškozené "byly u lékařů shledány chyby, byla špatně stanovena diagnóza a došlo k chybám organizačního charakteru a v podstatě nebyla zahájena žádná léčba", přesto oba obžalované - lékaře zprostil obžaloby. Odvolací soud v rámci své argumentace poukázal na konkrétní skutkové okolnosti, které byly obsahem dokazování, jež však soud prvního stupně opakovaně pomíjel a postup dle