IV.ÚS 974/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 974/13 ze dne 15. 7. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti D. H., zastoupené JUDr. Hanou Neštickou, advokátkou se sídlem na adrese Praha 2, Ječná 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2013 č. j. 26 Co 651/2012-1425 a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 20. ledna 2012 č. j. 11 Nc 147/2008-926, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. března 2013, se stěžovatelka podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její základní právo na ochranu rodičovské výchovy a péče garantované čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 a 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, a dále základní právo na soudní a jinou právní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 11 Nc 147/2008 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že je vedeno rozsáhlé řízení ve věci péče o nezletilé děti stěžovatelky. Okresní soud Praha-západ dne 20. ledna 2012 pod č. j. 11 Nc 147/2008-926 uložil stěžovatelce pokutu ve výši 15 000,- Kč za neuskutečněné styky otce s nezletilými. Stěžovatelka podala proti usnesení soudu prvního stupně odvolání, které Krajský soud v Praze, spolu s podaným odvoláním otce nezletilých přezkoumal a dovodil, že odvolání žádného z rodičů není důvodné. Krajský soud je toho názoru, že soud prvního stupně dostatečným způsobem odůvodnil své skutkové i právní závěry, které ho vedly k rozhodnutí o uložení pokuty stěžovatelce podle § 273 odst. 1 o. s. ř. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovila nesouhlas s napadenými rozhodnutími, neboť podle jejího názoru v rozhodnutí soudu prvního stupně zcela chybí zdůvodnění k výši uložené pokuty, odvolací soud se pak nevypořádal se všemi jejími odvolacími námitkami, ani se nezabýval stěžovatelkou navrženými důkazy a návrhy stěžovatelky na vyloučení rozhodující soudkyně. Stěžovatelka rovněž namítala, že soud prvního stupně nerozhodl v přiměřené lhůtě a v přiměřené lhůtě nepředložil věc odvolacímu soudu. Stěžovatelka má za to, že v řízení nebyly provedeny vůbec žádné důkazy. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1481/08 a v souvislosti s poukazem na průtahy v řízení na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Bergmann proti České republice ze dne 27. října 2011, stížnost č. 8857/08 a Proděkalová (správně Prodělalová) proti České republice ze dne 20. prosince 2011, stížnost č. 40094/08. Ústavní soud opakovaně ve své dosavadní judikatuře výslovně zdůraznil, že při posuzování ústavnosti postupu orgánů veřejné moci je vázán pouze petitem návrhu, přičemž stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti výslovně navrhovala zrušit toliko rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2013 č. j. 26 Co 651/2012-1425. S ohledem na argumentaci uplatněnou stěžovatelkou v ústavní stížnosti však rozhodl ve prospěch stěžovatelky a přezkoumal ústavní stížnost nejen v rozsahu vymezeném v petitu ústavní stížnosti, tj. ve vztahu k citovanému usnesení Krajského soudu v Praze, nýbrž i ve vztahu k usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 20. ledna 2012 č. j. 11 Nc 147/2008-926, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek. Ústavní soud konstatuje, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a v odůvodnění pak svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Lze konstatovat, že stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry, ke kterým tyto soudy došly, přičemž argumentace stěžovatelky při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Stěžovatelce byl zaručen přístup k soudu a nebylo jí jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájila. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Jinak řečeno, podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, založené v rovině právního posouzení věci, splněny nejsou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí. Rozumnou oporu pak nemá ani představa stěžovatelky, že by výkladem rozhodného práva mohlo být porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Úmluva o právech dítěte v čl. 3 odst. 1 stanoví, že "Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány." Podle čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte "Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte". V souladu s tím Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o úpravě styků s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově participovala nejen matka, ale i otec, jež se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci [srov. nález ze dne 11. května 2005 sp. zn. II. ÚS 554/04 (N 106/37 SbNU 397)]. Výchovné předpoklady rodiče, jemuž je dítě svěřeno do péče, pak v sobě zahrnují i to, aby tento rodič mimo jiné uznával i roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte [srov. nález ze dne 23. února 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363)]. Zájem dítěte je přitom třeba posuzovat z hledisek objektivních, nikoli z pouhého subjektivního hodnocení výhodnosti či naopak nevýhodnosti pozice toho kterého z obou rodičů (srov. usnesení ze dne 15. září 2005 sp. zn. III. ÚS 464/04 in http://nalus.usoud.cz); současně nelze přehlédnout, že je povinností soudu respektovat i zásadu vyjádřenou v čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle níž mají oba rodiče společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Opačný postup je v rozporu se základním právem druhého rodiče na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a souča