IV.ÚS 977/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 977/20 ze dne 16. 6. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti DENAR, spol. s r. o., sídlem Duhová 1065, Kosmonosy, zastoupené JUDr. Martinem Klímou, advokátem, sídlem třída Václava Klementa 203/9, Mladá Boleslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2020 č. j. 33 Cdo 3030/2019-589, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2019 č. j. 19 Co 374/2018-557 a usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 20. září 2018 č. j. 8 C 319/2014-486, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, a Romana Janota, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu, vedeného u Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 8 C 319/2014, se podává, že stěžovatelka jako žalovaná se domáhala obnovy řízení vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 8 C 319/2014, v němž jí byla rozsudkem ze dne 7. 2. 2017 č. j. 8 C 319/2014-310, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 3. 2017 č. j. 8 C 319/2014-348, uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi jako žalobci částku 56 737 Kč a nahradit mu náklady řízení; Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 8. 6. 2017 č. j. 27 Co 144/2017-377 rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. 3. Stěžovatelka měla za to, že existuje důkaz, který před soudy obou stupňů bez své viny nemohla v původním řízení použít, přičemž jde o důkaz, který pro ni může přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Tímto důkazem hodlala prokázat, že znalecký posudek č. 2301/15 ze dne 30. 10. 2015 vypracovaný znalcem Ing. Mandákem, Ph.D., i revizní znalecký posudek, č. j. S/35/13900/2016 ze dne 20. 9. 2016 vypracovaný Fakultou strojního inženýrství Vysokého učení technického v Brně, Ústavem automobilního a dopravního inženýrství (dále jen "Fakultou strojního inženýrství"), trpí odbornými vadami, které jej zpochybňují a znevěrohodňují. Stížnost, kterou podala 13. 2. 2017 proti posudku znalce Ing. Mandáka, Ph.D., k rukám předsedkyně Krajského soudu v Ostravě, sice nebyla posouzena jako důvodná (náměstek předsedkyně jí dopisem ze dne 26. 10. 2017 sp. zn. Spr 636/2017 sdělil, že se neztotožňuje s jejím názorem o pochybení znalce Ing. Mandáka, Ph.D.), avšak stížnost, kterou téhož dne podala proti reviznímu znaleckému posudku zpracovanému Fakultou strojního inženýrství, k Ministerstvu spravedlnosti České republiky, byla Stanoviskem poradního orgánu ministra spravedlnosti ze dne 10. 4. 2017 č. j. MSP-53/2017-OJD-ZN/4 shledána důvodnou. Vyrozumění Ministerstva spravedlnosti České republiky o důvodnosti stížnosti proti reviznímu znaleckému posudku nemohla bez své viny použít v původním řízení. 4. Okresní soud usnesením ze dne 20. 9. 2018 č. j. 8 C 319/2014-486 žalobu na obnovu řízení zamítl (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Okresní soud dospěl k závěru, že žalobou na obnovu řízení stěžovatelka neuplatňuje žádné nové skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které nemohla bez své viny použít v původním řízení a které by mohly přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. 5. Proti usnesení okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud usnesením ze dne 25. 4. 2019 č. j. 19 Co 374/2018-557 usnesení okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud přisvědčil okresnímu soudu, že žalobě na obnovu řízení nelze vyhovět. S odkazem na závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. 22 Cdo 42/2012, dovodil, že důvod pro obnovu řízení nepředstavuje dodatečné zjištění nesprávnosti znaleckého posudku, mohl-li účastník řízení skutečnost, že při vypracování posudku došlo k chybě, použít v původním řízení při zpochybnění správnosti závěrů znaleckého posudku. Stěžovatelka již v průběhu původního řízení namítala formální nedostatky revizního znaleckého posudku. Stanovisko poradního orgánu ministra spravedlnosti České republiky ze dne 10. 4. 2017 nemůže navržené povolení obnovy řízení odůvodnit. Jeho prostřednictvím stěžovatelka fakticky brojí proti správnosti skutkových zjištění okresního soudu a krajského soudu, které podle závěru Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. 22 Cdo 961/2014 napadnout nelze. 6. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož předpoklady přípustnosti vymezila tvrzením, že krajský soud se v právní otázce účastníkova zavinění nemožnosti uplatnit důkazy v původním řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentované jeho usnesením ze dne 2. 7. 2018 sp. zn. 28 Cdo 1408/2018 a usnesením ze dne 20. 4. 2017 sp. zn. 33 Cdo 3846/2016. Namítala, že splnila kritéria pro povolení obnovy řízení vytyčené zákonodárcem a byla jí upřena příležitost získat rozhodnutí v obnoveném řízení o žalobě o slevu z kupní ceny vozidla. Stanovisko poradního orgánu ministra spravedlnosti České republiky ze dne 10. 4. 2017 považovala za důkaz, který bez své viny nemohla použít v původním řízení, a který může přivodit pro ni příznivější rozhodnutí ve věci. Byla sice obeznámena s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 961/2014, jímž podpořil svou argumentaci krajský soud, nicméně byla přesvědčena, že toto rozhodnutí bylo již překonáno rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1408/2018. Soudní praxe tedy inklinovala k podpoře příležitosti účastníka řízení revidovat závěry, k nimž soudy dospěly v původním řízení. 7. Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 1. 2020 č. j. 33 Cdo 3030/2019-589 dovolání stěžovatelky podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že krajský soud své logické závěry zákonu odpovídajícím způsobem vyložil v odůvodnění svého usnesení. Krajský soud v napadeném rozhodnutí přiléhavě vysvětlil, že navržený důkaz, který nebylo možno provést v původním řízení, nemůže (a popsal také proč) pro stěžovatelku přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud přisvědčil krajskému soudu, že uvedené stanovisko není důkazem, jenž by byl způsobilý přivodit pro stěžovatelku příznivější rozhodnutí ve věci, neboť jím nebyla nikterak zpochybněna správnost závěrů znaleckého posudku Ing. Mandáka Ph.D. ze dne 30. 10. 2015, ani závěrů revizního znaleckého posudku. Podávají se z něho pouze výtky směřující nikoliv do správnosti závěrů revizního znaleckého posudku, ale do postupu znaleckého ústavu při ověření identity dodaných dílů z rozebraného motoru. 8. Nejvyšší soud uvedl, že z odůvodnění usnesení krajského soudu vyplývá, že ten se v intencích § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zabýval otázkou, zda stěžovatelkou navržený důkaz může naplňovat podmínky pro povolení obnovy řízení. Správně dospěl k závěru, že jediným stěžovatelkou označeným důkazem, jež je ve vztahu k jejímu návrhu na obnovu řízení přípustným, je pouze Stanovisko poradního orgánu ministra spravedlnosti České republiky ze dne 10. 4. 2017 č. j. MSP-53/2017-OJD-ZN/4, o jehož existenci stěžovatelka při vynaložení obvyklé obezřetnosti nemohla vědět, byla-li o výsledku posouzení její stížnosti proti reviznímu znaleckému posudku informována až sdělením Ministerstva spravedlnosti České republiky dne 19. 6. 2017. Krajský soud pak zcela logicky uvedl, že dotčený důkaz nemůže navržené povolení obnovy řízení odůvodnit, neboť stěžovatelka tímto důkazem fakticky brojí proti správnosti skutkových zjištění okresního soudu i krajského soudu. Krajský soud správně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. 22 Cdo 42/2012, který v něm dovodil, že důvod pro obnovu řízení nepředstavuje ani dodatečné zjištění nesprávnosti znaleckého posudku, mohl-li účastník řízení skutečnost existence chyby při vypracování posudku použít v původním řízení ke zpochybnění správnosti závěrů znaleckého posudku. Bylo prokázáno, že stěžovatelka již v průběhu řízení před okresním soudem zpochybňovala formální nedostatky revizního znaleckého posudku vypracovaného Fakultou strojního inženýrství, rozporovala správnost závěrů revizního znaleckého posudku a zpochybňovala pravou identitu poškozeného dílu automobilu, který byl při vypracování znaleckého posudku (i revizního) posuzován. II. Argumentace stěžovatelky 9. V ústavní stížnosti stěžovatelka ke Stanovis