IV.ÚS 98/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 98/24 ze dne 15. 5. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele S. D. R. R., zastoupeného Mgr. Ondřejem Zaorálkem, advokátem, sídlem Kpt. Vajdy 3046/2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. listopadu 2023 č. j. 10 Azs 259/2023-41, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2023 č. j. 19 A 25/2023-41, rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 8. srpna 2023 č. j. MV-108666-3/OAM-2023 a proti usnesení Policie České republiky, ředitelství služby cizinecké policie ze dne 16. 5. 2023 č. j. CPR-13627-7/ČJ-2023-930310-V239, a s ní spojeném návrhu na zrušení části § 122 odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Ministerstva vnitra a Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních soudů a správních orgánů. Podle stěžovatele vydaná rozhodnutí porušují jeho práva podle čl. 14 odst. 1, 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a podle čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a podle čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy. Stěžovatel zároveň žádá zrušení části § 122 odst. 5 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen "zákon č. 326/1999 Sb."), která zní "a uplynula polovina doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území". 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovateli byla dne 11. 4. 2016 udělena mezinárodní ochrana ve formě doplňkové ochrany na dobu 24 měsíců, neboť v zemi jeho státní příslušnosti probíhal takový ozbrojený konflikt, že by mu v případě návratu do vlasti hrozilo nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen "zákon č. 325/1999 Sb."). Dne 12. 2. 2018 požádal stěžovatel o prodloužení doplňkové ochrany z důvodu zhoršení bezpečnostní situace v Iráku, které správní orgány nevyhověly (jeho kasační stížnost Nejvyšší správní soud odmítl pro nepřijatelnost usnesením ze dne 6. 6. 2019 č. j. 1 Azs 46/2019-59), přesto z České republiky neodcestoval. 3. V období ode dne 19. 7. 2019 do dne 11. 11. 2019 pobýval stěžovatel na území České republiky nelegálně. Vzhledem k této skutečnosti mu bylo rozhodnutím Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Přijímacího střediska cizinců Zastávka, vydaným dne 2. 12. 2019 pod č. j. CPR-41629-19/ČJ-2019-931200-SV, které bylo potvrzeno rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 14. 2. 2020 č. j. MV-7741/3/OAM-2020, uloženo správní vyhoštění podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bodů 3 a 4 zákona č. 325/1999 Sb. Stěžovateli se v rozhodnutí zakazuje vstup na území členských států Evropské unie po dobu šesti měsíců a ukládá se mu povinnost vycestovat do třiceti dnů od nabytí právní moci rozhodnutí o vyhoštění, případně až od okamžiku, kdy stěžovatel pozbude postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany a toto rozhodnutí bude pravomocné. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 18. 2. 2020. 4. Dne 11. 11. 2019 bylo se stěžovatelem zahájeno řízení ve věci mezinárodní ochrany na území České republiky podle zákona č. 325/1999 Sb., které dosud nebylo ukončeno, když z důvodu podaných opravných prostředků s přiznaným odkladným účinkem se stěžovatel nadále nachází v postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany. Ústavní soud konstatuje, že v řízení ve věci udělení stěžovateli mezinárodní ochrany na území České republiky podle zákona č. 325/1999 Sb., Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 11. 2023 sp. zn. 1 Azs 203/2023 odmítl kasační stížnost Ministerstva vnitra proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 9. 2023 č. j. 62 Az 21/2022-91. Krajský soud v citovaném rozsudku zavázal Ministerstvo vnitra, aby žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany podle zákona č. 325/1999 Sb. věcně projednalo a nezjistí-li skutečnosti diametrálně odlišné od skutečností uvedených v rozsudku krajského soudu, postupovalo přinejmenším podle § 14a odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., a udělilo stěžovateli doplňkovou ochranu z důvodů podle § 14a odst. 2 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb. Řízení o stěžovatelově opětovné žádosti o mezinárodní ochranu tedy ještě neskončilo. 5. Dne 9. 5. 2023 stěžovatel požádal o vydání nového rozhodnutí, kterým by policie zrušila platnost rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 122 odst. 5 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. Ředitelství služby cizinecké policie řízení o žádosti zastavilo napadeným rozhodnutím. Ministerstvo vnitra rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdilo. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího orgánu žalobu k Městskému soudu v Praze, který napadeným rozsudkem jeho žalobu zamítl, neboť vydat nové rozhodnutí o správním vyhoštění dovoluje zákon č. 326/1999 Sb. až po uplynutí poloviny doby, po kterou cizinec nemohl vstoupit na území. Do této doby se nezapočítává doba, po kterou není rozhodnutí o správním vyhoštění vykonatelné. Protože stěžovatel má stále postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany, rozhodnutí o jeho správním vyhoštění ještě není vykonatelné, a od počátku zákazu vstupu tedy nemohla uplynout žádná doba. Následně podanou kasační stížnost Nejvyšší správní soud odmítl pro nepřijatelnost. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že od právní moci rozhodnutí o vyhoštění uplynuly již více než čtyři roky; on sám po celou dobu žije v České republice, vede zde řádný život, podniká, naučil se plynně hovořit česky. Proto je namístě odstranit tvrdost správního vyhoštění. Důvody vydání rozhodnutí o správním vyhoštění již pominuly a současně se podstatně změnily okolnosti. 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do jeho ústavně garantovaných práv, zejména k zásahu do práva stěžovatele na svobodu pobytu a k zásahu práva stěžovatele na to, aby jako cizinec byl vyhoštěn jen v případech stanovených zákonem. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá, že "Současná podoba zákona č. 326/1999 Sb. totiž správní orgán materiálně nedůvodně, avšak formálně striktně nutí k tomu, aby poté, co stěžovatel přestane moci pobývat na území České republiky dle zákona č. 325/1999 Sb., stěžovatele z území České republiky vyhostil, a současná podoba zákona č. 326/1999 Sb. tak neumožňuje stěžovateli bez opuštění území České republiky žádat o povolení k trvalému pobytu na území České republiky nebo o povolení k jiné formě pobytu na území České republiky a nutí stěžovatele území České republiky opustit, což ve svém důsledku povede k tomu, že stěžovatel nebude moci o povolení k trvalému pobytu na území České republiky žádat ještě po velmi dlouhou dobu, a to přesto, že stěžovatel by jinak - nebýt shora uvedeného drobného nedbalostního pochybení stěžovatele v roce 2019 a nebýt uložení správního vyhoštění uloženého stěžovateli toliko v důsledku tohoto drobného nedbalostního pochybení - splňoval veškeré zákonné podmínky pro povolení k pobytu na území České republiky." Stěžovatel proto navrhuje zrušit část § 122 odst. 5 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., která zní "a uplynula polovina doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území" z důvodu nepřiměřené tvrdosti. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Výklad a aplikaci předpisů