IV.ÚS 981/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 981/08 ze dne 1. 7. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 1. července 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Univerzity Karlovy v Praze, se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 3/5, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M, Ph.D., advokátem, Advokátní kancelář Kocián, Šolc, Balaštík se sídlem v Praze 1, Jungmanova 24, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008 čj. 28 Cdo 2798/2006-155, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2006 čj. 55 Co 56/2006-136 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 10. 2005 čj. 14 C 33/2004-107 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem podaným telefaxem dne 17. 4. 2008, doplněným včas k poštovní přepravě předaným originálem, se Univerzita Karlova v Praze (dále jen "stěžovatelka", resp. "žalobkyně") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o určení vlastnictví k nemovitostem v rozhodnutích blíže specifikovaným. II. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 14 C 33/2004, vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelka byla po určitou dobu zapsána jako vlastník 17/36 pozemků parc. č. 515/41 o výměře 41 614 m2 a parc. č. 515/106 o výměře 33 291 m2, zapsaných u Katastrálního úřadu Praha - město na LV č. 389 pro katastrální území Praha 9 - Střížkov, a to na základě rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 29. 1. 1999 vydaného podle ustanovení § 101 odst. 5 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách). V době vydání tohoto rozhodnutí však ještě nebylo rozhodnuto o restitučním nároku uplatněnému k předmětným nemovitostem. O tomto nároku rozhodl Pozemkový úřad Magistrátu hl. m. Prahy až dne 4. 4. 2002; v rozhodnutí konstatoval, že povinnou osobou byla Česká republika a že pozdější kroky směřující k převodu vlastnictví části nemovitosti byly neplatné. Proto došlo k výmazu vlastnického práva stěžovatelky a zápisu vlastnického práva ve prospěch České republiky s právem hospodaření Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Dne 4. 10. 2005 Obvodní soud pro Prahu 9 zamítl žalobu stěžovatelky proti České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, kterou se domáhala určení, že je spoluvlastníkem předmětných nemovitostí, a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovaným a mezi žalobkyní a vedlejšími účastníky 1) - 12) na straně žalované. Přechod vlastnického práva na základě výše uvedeného rozhodnutí ministerstva posoudil nalézací soud jako neplatný pro porušení zákazu převodu majetku vyplývajícího z ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), jehož relevantní část zní: "(3) Povinná osoba je povinna s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře, ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného. Takové právní úkony jsou neplatné. ... ." K odvolání žalobkyně z důvodu nesprávného právního posouzení nalézacím soudem Městský soud v Praze věc projednal, zopakoval některé důkazy již provedené soudem prvního stupně a provedl důkazy další. Odvolání žalobkyně neshledal důvodné, a proto dne 30. 5. 2006 rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud dne 30. 1. 2008 jako nepřípustné odmítl a své rozhodnutí i shledanou věcnou správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu podrobně odůvodnil. III. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno její základní právo na ochranu vlastnictví a pokojné užívání majetku dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a základní právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Základní právo na ochranu vlastnictví a pokojné užívání majetku mělo být porušeno tím, že obecné soudy jí v řízení o určení vlastnického práva toto právo k příslušné části pozemků v rozporu se zákonem nepřiznaly. Stěžovatelka polemizovala s právním posouzením věci obecnými soudy, zejména jejich - podle ní nesprávnou - aplikací tzv. blokačního ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě spolu s ustanovením § 101 odst. 5 zákona o vysokých školách, neboť předmětný majetek nezískala převodem (právním úkonem), nýbrž originárně přechodem ze zákona. Posuzování otázky platnosti či neplatnosti právního úkonu, tj. rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 29. 1. 1999, z hlediska citovaného ustanovení zákona o půdě tudíž nebylo namístě. Stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 398/04. Nezákonným rozhodnutím obecných soudů jí tak bylo odňato vlastnické právo. Porušení základního práva na spravedlivý proces stěžovatelka spatřovala v postupu obecných soudů, které se dle jejího názoru nesprávně zabývaly otázkou platnosti rozhodnutí ministerstva ze dne 29. 1. 1999 a nikoliv existencí vlastnického práva vyplývající ze zákona o vysokých školách, čímž bylo údajně zcela popřeno právo disponovat s předmětem řízení. Podle stěžovatelky obecné soudy se nijak nevypořádaly s řadou jí uplatněných argumentů v rámci jednotlivých stupňů řízení a např. zcela pominuly rozdíl mezi převodem a přechodem vlastnického práva, jakož i povahu rozhodnutí ministerstva jako právní skutečnosti sui generis. Obecné soudy porušily právo na spravedlivý proces tím, že nerespektovaly předmět řízení vymezený v žalobě a nevypořádaly se s věcnými námitkami uplatněnými stěžovatelkou v řízení. IV. Obvodní soud pro Prahu 9 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na průběh řízení a rozhodnutí ve věci. V. Ústavní soud se seznámil s obsahem vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 14 C 33/2004 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů. Ke tvrzenému porušení čl. 11 Listiny resp. čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že jí bylo nezákonným způsobem odňato vlastnické právo k nemovitostem. Dovolávala se článku 11 Listiny, jehož relevantní ustanovení zní: "Čl. 11 (1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. (4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu." i článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, jež zní: "Článek 1 "Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut." Ústavní soud připomíná, že předpokladem opodstatněnosti tohoto tvrzení je především zjištění, že stěžovatelka v době rozhodování obecných soudů o určovací žalobě majetek chráněný citovanými články Listiny a Úmluvy skutečně vlastnila či z relevantního důvodu užívala. Z ustálené judikatury Ústavního soudu totiž vyplývá, že pokud je článkem 11 odst. 1 Listiny chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně [srov. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45)]. Podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") "majetkem" ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě může být buď "existující majetek" nebo majetkové hodnoty, včetně pohledávek, o nichž stěžovatel může tvrdit, že má přinejmenším "legitimní naději", že budou konkretizovány (viz např. jeho rozhodnutí o nepřijatelnosti ze dne 10. 7. 2002 ve věci Gratzinger a Gratzingerová proti České republice, stížnost č. 39794/98, odst. 52 a násl., uveřejněné ve volně přístupné databázi Evropského soudu HUDOC na adrese http://www.echr.coe.intu a v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 4/2002). Jinak řečeno, budoucí právo může být považováno za "majetek", pouze pokud již bylo nabyto nebo pokud je předmětem pohledávky, která je určitá. Ani naději na uznání vlastnického práva, které dotyčná osoba nemá možnost reálně vykonávat, nelze pokládat za "majetek" a stejně tak je tomu v případě podmíněné pohledávky, která zaniká nesplněním podmínky. Za legitimní