IV.ÚS 985/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 985/15 ze dne 26. 5. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Dany Onderkové, zastoupené JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou se sídlem Urbánkova 3360, 143 00 Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015 č. j. 33 Cdo 3992/2014-94, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2014 č. j. 21 Co 217/2012-72 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 2. 2. 2012 č. j. 14 C 791/2010-49, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích práv garantovaných čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Postup soudů měl být taktéž v rozporu s čl. 2 odst. 2 a čl. 4 Listiny a čl. 1 Ústavy. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, uzavřela stěžovatelka dne 29. 7. 2008 s Lubomírem Nesnídalem jakožto zprostředkovatelem (v řízení před obecnými soudy v postavení žalobce) zprostředkovatelskou smlouvu. V jejím rámci bylo sjednáno (čl. VII odst. 2 smlouvy), že stěžovatelka po dobu trvání smlouvy nebude jednat sama nebo prostřednictvím jiných o předmětu této smlouvy. Pro případ porušení smlouvy (nebo pro případ odstoupení od smlouvy) stěžovatelkou byla sjednána (čl. VII odst. 3) smluvní pokuta ve výši dohodnuté provize. Dle čl. V smlouvy činila výše provize 3 % z realizované kupní ceny. Dle čl. IV byla smlouva sjednána na dobu neurčitou s výpovědní dobou tři měsíce. Smluvní strany se taktéž dohodly, že se smlouva bude řídit obchodním zákoníkem. Dne 4. 8. 2008 stěžovatelka dopisem žalobce informovala, že na smlouvě je chybně uvedené datum (27. 8. 2008), a smlouva je proto neplatná, přičemž tento stav lze údajně napravit pouze novou smlouvou. Dne 6. 8. 2008 uzavřela stěžovatelka zprostředkovatelskou smlouvu (ve vztahu ke stejné nemovitosti) s jinou realitní kanceláří, k prodeji nemovitosti však tehdy nedošlo. Nemovitost byla prodána dne 13. 10. 2008 za 1 750 000 Kč. Zprostředkovatel následně podal žalobu, jíž se domáhal zaplacení smluvní pokuty ve výši (po částečném zpětvzetí žaloby) 52 500 Kč, tedy ve výši tří procent z částky 1 750 000 Kč. Okresní soud ve Znojmě ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobě vyhověl. Podle soudu předně nebyla smlouva, kterou posuzoval podle obchodního zákoníku, neplatná z důvodu chybně uvedeného data. Soud se dále neztotožnil s argumentem stěžovatelky, že smlouvu ve smyslu § 650 obchodního zákoníku ukončila dopisem ze dne 4. 8. 2008, neboť poukázal na čl. IV smlouvy, podle níž se strany od obchodního zákoníku odchýlily a sjednaly si tříměsíční výpovědní dobu. Přípis stěžovatelky nelze podle soudu považovat za výpověď, jedná se o nicotný právní úkon bez jakýchkoli právních účinků. Stěžovatelka se však posléze smlouvou neřídila a bez součinnosti žalobce danou nemovitost prodala, čímž porušila své povinnosti ze smlouvy o zprostředkování. Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil, byť částečně na základě odlišného odůvodnění. Odvolací soud považoval za neplatné ujednání o režimu obchodního zákoníku, neboť v něm strany nevyloučily aplikaci § 651 obchodního zákoníku, který umožňuje zprostředkovateli dosáhnout provize i v případě, že teprve po zániku smlouvy o zprostředkování je s třetí osobou uzavřena smlouva, popřípadě splněna smlouva, na kterou se vztahovala jeho zprostředkovatelská činnost. Tím se strany odchýlily od občanského zákoníku v neprospěch spotřebitele. Soud dále konstatoval, že dle judikatury Nejvyššího soudu nezakládá ujednání o smluvní pokutě pouze na straně zájemce (v tomto případě stěžovatelky) samo o sobě nerovnováhu smluvních stran, jelikož je potřeba přihlédnout komplexně ke všem ujednáním smlouvy. Nerovnováhu v právech a povinnostech stran zejména nezakládá v případě, kdy ve smlouvě je současně dohodnuto, že zprostředkovateli náleží odměna pouze tehdy, pokud prodej bude realizován jeho přičiněním. Stejně tak soud považoval za přípustné ujednání v čl. VII smlouvy zakládající pro zprostředkovatele tzv. exkluzivitu. Odvolací soud neměl pochyb, že stěžovatelka své povinnosti porušila, jestliže po dobu jejího trvání pověřila jinou realitní kancelář prodejem téže nemovitosti a následně nemovitost prodala. Přípis ze dne 4. 8. 2008 nepovažoval ani odvolací soud za odstoupení od smlouvy, stěžovatelka v něm pouze konstatuje, že pro nesprávné datum je smlouva neplatná a nehodlá se jí řídit, přičemž však chybné datum neplatnost smlouvy založit nemohlo. Jelikož i ujednání o smluvní pokutě včetně její výše je dostatečně určité, nebylo stěžovatelčino odvolání důvodné. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost. K námitce neplatnosti ujednání o smluvní pokutě vázané na výkon práva účastníka od smlouvy odstoupit Nejvyšší soud uvedl, že odvolací rozhodnutí na posouzení této otázky nespočívá. Pokud stěžovatelka odkazovala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2776/2008 ze dne 28. 1. 2010, dovolací soud konstatoval, že v něm byla řešena přiměřenost výše smluvní pokuty, kteroužto otázku však stěžovatelka v dovolání nenastolila. Jestliže stěžovatelka namítala, že smluvní ujednání o exkluzivitě zprostředkovatele a o smluvní pokutě stěžovatelky je neplatné pro nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele, přičemž odvolací soud tuto otázku podle stěžovatelky posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí, nedostála stěžovatelka požadavku na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, jelikož neuvedla, o jakou ustálenou rozhodovací praxi se jedná. Ve zbytku pak stěžovatelka vytýkala vady řízení, respektive hodnocení důkazů. Stěžovatelka následně podala ústavní stížnost. V ní namítá, že čl. VII odst. 2 smlouvy nelze vyložit jako její závazek, jelikož se jedná o pouhé obecné konstatování. Soudy navíc nevysvětlily, v čem konkrétně má porušení povinnosti spočívat. Nalézací soud dovozuje porušení smlouvy z dopisu ze dne 4. 8. 2008, naopak odvolací soud z pověření jiné realitní kanceláře prodejem nemovitostí, aniž by však uvedl, z jakého důkazu čerpal. Není navíc pravda, že by prostřednictvím této realitní kanceláře byla nemovitost prodána, jak tvrdí odvolací soud. Předmětná smlouva podle stěžovatelky vytváří zjevnou nerovnost v postavení stran, a měla být tudíž shledána neplatnou. Údajná exkluzivita, o které mluví odvolací soud, nevyplývá ze zákona a spotřebitel k ní ani nemůže být nucen, neboť by to bylo v rozporu s jeho smluvní volností. Ujednání o smluvní pokutě zhoršuje postavení spotřebitele, a to i vzhledem k tomu, že na straně zprostředkovatele žádné povinnosti uvedeny nejsou, natožpak aby jejich plnění bylo smluvně zajištěno. Sankcionovat spotřebitele za to, že uzavře smlouvu s kupujícím, kterého si sám najde, je podle stěžovatelky v rozporu s ustálenou judikaturou. K argumentu odvolacího soudu stěžovatelka uvádí, že ze smlouvy neplyne, že by měl zprostředkovatel nárok na provizi, jen pokud bude prodej realizován jeho přičiněním. Stěžovatelka poukazuje na to, že předmětná smlouva umožňuje zprostředkovateli nevyvíjet prakticky žádnou aktivitu, což by "logicky mohlo obecně vyvrcholit do té situace, že zprostředkovateli by stačilo pouze uzavírat uvedené smlouvy, na základě kterých dle mínění obou soudů by nebyl spotřebitel oprávněn sám jednat, avšak zprostředkovatel by nemusel ani žádnou činnost vyvíjet, tím by dodavatel pouze využíval tísně spotřebitelů, jejichž zájmem je samozřejmě nemovitost prodat co nejdřív, a dostával by dodavatele do zvýhodněného postavení, neboť po celou dobu trvání smlouvy ... by nemusel vlastně dělat ničeho (jen čekat, zda ‚platně' spotřebitel smlouvu vypoví a najde si sám zájemce, protože nečinnost zprostředkovatele ‚nevydrží') a stejně by byl oprávněn inkasovat peníze". Stěžovatelka tak má za to, že smluvní pokuta byla stanovena jako nepřípustná náhrada za provizi v případě, že zprostředkovateli nárok na ni nevznikne. Stěžovatelka odmítá, aby zprostředkovateli byla hrazena odměna bez ohledu na jeho činnost. Stěžovatelka je také toho názoru, že odstoupení od smlouvy je jejím právem a nemůže být sankcionováno pokutou. Stejně tak je jejím právem sjednat si prodej nemovitosti se zájemcem, kterého si sama najde. Pokud by byla ujednáním o smluvní pokutě této možnosti zbavena, bylo by to v rozporu s dobrými mravy. Ujednání o smluvní pokutě je navíc neurčité, protože z něj není zřejmé, porušení jaké povinnosti je jím zajištěno. Stěžovatelka posléze argumentuje, že dopisem ze dne 4. 8. 2008 ukončila smlouvu ve smyslu § 650 obchodního zákoníku. Byl to žalobce, kdo podřadil smlouvu pod obchodní zákoník. Spotřebitel se řídil tím, co zprostředkovatel ve smlou