IV.ÚS 985/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 985/20 ze dne 21. 4. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jana Klapače, zastoupeného Mgr. Julií Šrámkovou, advokátkou, sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. února 2020 č. j. 9 As 275/2018-24 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2018 č. j. 6 A 219/2017-57, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byly porušeny jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník udělil dne 29. 5. 2017 pod č. j. MSP-192/2016-OJD-ZN/20 stěžovateli jako znalci pro obor a odvětví písmoznalectví výstrahu podle § 25d zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, za "experiment napodobování podpisů", jímž se zjišťovala rezistence podpisu proti napodobení. Za tímto účelem stěžovatel zaslal jiné znalkyni podklady z dosud neskončeného spisu, aniž by ji informoval o původu materiálů a povinnosti zachovávat mlčenlivost. Daný experiment byl dle vedlejšího účastníka způsobilý ohrozit důvěru v odbornost, nestrannost a transparentnost postupu soudního znalce, neboť nepatří mezi standardně používané metody písmoznalectví. 3. Proti výstraze se stěžovatel bránil podáním nazvaným "podnět k přezkoumání postupu odboru justičního dohledu (stížnost)", kterou sám kvalifikoval jako stížnost podle § 175 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, pro případ, že vedlejší účastník pro zmíněné podání dle jeho obsahu nenalezne jinou právní kvalifikaci. Na uvedenou stížnost vedlejší účastník reagoval dne 4. 10. 2017 pod č. j. MSP-12/2017-OK-ZK/3 s tím, že neshledal žádná pochybení. 4. Následně stěžovatel podal proti vedlejšímu účastníku podle § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu (dále jen "zásahová žaloba"), kterou se domáhal, aby Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") určil, že nezákonným zásahem je výstraha, kterou mu udělil vedlejší účastník, a další postup vedlejšího účastníka, který na výstraze trvá i poté, co stěžovatel upozornil na věcnou nesprávnost důvodů, pro které mu byla výstraha udělena. Městský soud usnesením ze dne 21. 6. 2018 č. j. 6 A 219/2017-57, které je napadeno ústavní stížností, podanou žalobu odmítl pro opožděnost. Podle § 84 odst. 1 věty první s. ř. s. lze zásahovou žalobou podat do dvou měsíců ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o nezákonném zásahu. Stěžovatel se o výstraze dozvěděl dne 5. 6. 2017, kdy mu byla doručena. Dle městského soudu tak lhůta k podání žaloby uplynula v sobotu 5. 8. 2017, žaloba byla však podána až dne 24. 10. 2017, tedy opožděně. Podání stížnosti dle § 175 správního řádu proti výstraze nemělo na běh lhůty k podání žaloby vliv. 5. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel kasační žalobu, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6. 2. 2020 č. j. 9 As 275/2018-24, rovněž napadeným ústavní stížností, zamítl. Nejprve Nejvyšší správní soud korigoval závěr městského soudu o konci lhůty pro podání žaloby, která neskončila v sobotu 5. 8. 2017, ale až v pondělí 7. 8. 2017, což však nic neměnilo na závěru o opožděnosti žaloby podané dne 24. 10. 2017. Poté se Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěrem, že podání stížnosti dle § 175 správního řádu nemělo vliv na běh lhůty. Dále se vyjádřil k části petitu žaloby k městskému soudu, jímž se stěžovatel domáhal vedle deklarace nezákonnosti udělené výstrahy i deklarace nezákonností "dalšího postupu žalovaného, který na výstraze trvá i poté, co žalobce stížnosti upozornil na věcnou nesprávnost důvodů, pro které byla výstraha udělena." Dle Nejvyššího správního soudu bylo ze žaloby jednoznačné patrné, že stěžovatel nezákonný zásah spatřoval v udělení výstrahy. Nelze připustit, aby žalovaný zásah uměle rozšiřoval navíc s důsledkem vyprázdnění ustanovení o lhůtách k podání zásahové žaloby. Stížnost dle § 175 správního řádu je totiž možno uplatnit kdykoli (bez omezení lhůtami) a měla-li by se včasnost podání zásahové žaloby odvíjet od vyřízení takové stížnosti, došlo by ke zmíněnému vyprázdnění ustanovení o lhůtách k podání zásahové žaloby. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že v době podání jeho zásahové žaloby existovala judikatura Nejvyššího správního soudu, dle níž se počátek lhůty k podání zásahové žaloby proti těm zásahům, proti nimž se bylo možno bránit stížností dle § 261 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), odvíjela od vyřízení této stížnosti, resp. prošetření vyřízení této stížnosti dle § 261 odst. 5 daňového řádu. Na tuto judikaturu spoléhal i ve své věci, kde podával stížnost dle § 175 správního řádu, která je vymezena obdobně jako stížnost dle § 261 daňového řádu. Dle stěžovatele není napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu dostatečně přezkoumatelný v náhledu na běh lhůty k podání zásahové žaloby u stížnosti dle správního řádu a stížnosti dle daňového řádu. 7. Nejvyšší správní soud poukázal na svůj rozsudek ze dne 17. 12. 2010 č. j. 4 Aps 2/2010-44 (č. 2339/2011 Sb. NSS; rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z http://www.nssoud.cz), dle něhož podání stížnosti podle § 175 správního řádu není podmínkou přípustnosti žaloby ve věci ochrany před nezákonným zásahem. Stěžovatel namítl, že v daném rozsudku šlo o závěr přijatý ve prospěch tehdejšího žalobce, který stížnost nepodal. Daný závěr však dle stěžovatele nelze užít k tíži adresáta nezákonného zásahu veřejné moci. 8. Dle stěžovatele se ani jeden ze správních soudů nevypořádal s imperativem subsidiarity soudního přezkumu ve správním soudnictví. V souladu s ním byl postup, kterým se stěžovatel nejprve snažil dosáhnout nápravy před orgány veřejné správy (prostřednictvím stížnosti) a po neúspěchu se obrátil se svou stížností na správní soud. Za nepřípadnou pak považuje argumentaci Nejvyššího správního soudu, že by si mohl kdykoli "vyrobit" novou lhůtu k podání žaloby podáním stížnosti dle § 175 správního řádu, která není omezena žádnou lhůtou. Proti obavě soudu z nesrovnalostí u lhůt k podání žaloby stěžovatel staví obavu z toho, že správní orgán může podání zásahové žaloby znesnadňovat tím, že potenciálnímu žalobci neumožní seznámit se se správním spisem. Stěžovatel zdůraznil, že mu vedlejší účastník správní spis zpřístupnil až po měsíci poté, co o to požádal. 9. Stěžovatel nesouhlasí s hodnocením Nejvyššího správního soudu, že by nepřípustně rozšiřoval svou zásahovou žalobu tím, že jejím předmětem učinil i další postup vedlejšího účastníka, který i přes stížnost trval na udělené výstraze. 10. Dále stěžovatel předestřel úvahy o narušení nezávislosti soudní moci, jejíhož výkonu je jako soudní znalec součástí, před zásahy exekutivy. Stěžovatel se v postavení soudního znalce cítí vázán ústavně zaručenou nezávislostí soudní moci. Nyní má však obavu o nezávislý výkon znalecké činnosti, kterou může vedlejší účastník udělováním výstrah ovlivňovat a vyvíjet nátlak na znalce, aby znaleckou činnost konali určitým způsobem, který určuje exekutiva. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele