IV.ÚS 989/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 989/23 ze dne 2. 5. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti AVE CZ odpadové hospodářství, s. r. o., sídlem Pražská 1321/38a, Praha 10 - Hostivař, zastoupené JUDr. Vilémem Podešvou, LL.M., advokátem, sídlem Na Pankráci 1683/127, Praha 4 - Nusle, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. února 2023 č. j. 1 As 237/2021-52, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. června 2021 č. j. 8 A 45/2018-68, rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 3. ledna 2018 č. j. MZP/2017/500/327 a rozhodnutí České inspekce životního prostředí ze dne 29. června 2017 č. j. ČIŽP/41/OOH/SR01/ 1612097.003/17/PZF, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Ministerstva životního prostředí a České inspekce životního prostředí, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením (podle petitu), že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu a řádný proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Česká inspekce životního prostředí (dále jen "ČIŽP") napadeným rozhodnutím shledala, že stěžovatelka se dopustila správních deliktů podle § 66 odst. 2 písm. a) a § 66 odst. 5 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění do 31. 12. 2020 (dále jen "zákon o odpadech"), za což jí uložila pokutu ve výši 1 000 000 Kč (I. výrok) a povinnost nahradit náklady řízení (II. výrok). Jednání kladené stěžovatelce za vinu spočívalo v tom, že stěžovatelka v 1. fázi skládky Mšeno ohlásila nepravdivé údaje v hlášení o produkci a nakládání s odpady, v průběžné evidenci o odpadech a způsobech nakládání s nimi chybně použila předepsané kódy, nevybírala ve vymezeném období poplatek za uložení odpadů a nepřevedla příslušné finanční prostředky na účet finanční rezervy. 3. Proti rozhodnutí ČIŽP podala stěžovatelka odvolání, které Ministerstvo životního prostředí (dále jen "MŽP") napadeným rozhodnutím zamítlo a rozhodnutí ČIŽP potvrdilo. V odůvodnění MŽP reagovalo na stěžovatelčiny odvolací námitky a dospělo k závěru, že ČIŽP vyhodnotila deliktní jednání v souladu se zákonem. 4. Rozhodnutí MŽP napadla stěžovatelka žalobou, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění městský soud, kromě jiného, odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2020 č. j. 7 As 54/2019-88, v němž se Nejvyšší správní soud velmi podrobně zabýval totožnou otázkou, tj. zda je použití odpadu na tvorbu konstrukčních prvků skládky využitím odpadu, či nikoliv, a to ve vztahu k jiné skládce stěžovatelky. Podle tohoto rozsudku nelze ukládání odpadů na skládku považovat za využití odpadu podle § 4 odst. 1 písm. r) zákona o odpadech (ve znění do 30. 5. 2015), nebyl-li odpad na skládku ukládán s primárním cílem jeho využití a jeho použití na konstrukční prvky skládky bylo pouze jeho doplňkovou rolí. Odpady ve stěžovatelčině věci, které byly použity pro tvorbu konstrukčních prvků skládky, nebyly z hlediska zákona o odpadech využity, ale byly odstraněny jejich uložením na skládce. Stěžovatelka tedy pro evidenci odpadu použila nesprávný kód způsobu nakládání s nimi. Pro posouzení věci není rozhodné, zda je přípustné využití odpadů v 1. fázi provozu skládky, či nikoliv. 5. Následnou kasační stížnost stěžovatelky shledal Nejvyšší správní soud nedůvodnou, a proto ji napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. a III. výrok). V odůvodnění rozsudku Nejvyšší správní soud nejprve konstatoval, že rozsudek městského soudu je přezkoumatelný a poté připomenul, že se již dříve zabýval podobnými případy stěžovatelky a z jeho rozsudků v těchto věcech vyplývá, že ukládání odpadu na skládku nelze považovat za jeho využití, je-li hlavním účelem uložení odpadu na skládku jeho odstranění. Stěžovatelka nesprávně vykládá odkazovaný rozsudek č. j. 7 As 54/2019-88, z něhož vyplývá, že kvalifikace použití odpadů pro tvorbu konstrukčních prvků skládky ve smyslu využití odpadu podle zákona o odpadech je vždy vyloučena. Stěžovatelka použití odpadů na konstrukční prvky skládky nepopřela, a proto nebylo možné, aby pro takový odpad využila kód N 1. Poté se Nejvyšší správní soud ztotožnil s městským soudem, že stěžovatelka namítala nedostatky skutkových zjištění opožděně. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka předesílá, že v obdobné věci byly dvě její ústavní stížnosti odmítnuty jako zjevně neopodstatněné [usneseními ze dne 11. 10. 2022 sp. zn. II. ÚS 2385/22 a ze dne 7. 3. 2023 sp. zn. IV. ÚS 3160/22 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], avšak podle jejího názoru je tato další ústavní stížnost přípustná a opodstatněná, argumentačně i věcně se liší od předchozích ústavních stížností. 7. K porušení práva na soudní ochranu došlo postupem soudů, které označily za nepřípustné doplnění žaloby podané po lhůtě pro podání žaloby, správní orgány ani soudy nikdy nezjistily a ani nezjišťovaly skutkový stav, a přesto rozhodly o její vině a uložení správního trestu, čímž se právní závěry v rozhodnutích správních orgánů i následných rozsudcích soudů dostaly do extrémního nesouladu se skutkovými zjištěními (respektive jejich absencí). Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší správní soud odkazovaný rozsudek č. j. 7 As 54/2019-88, v němž změnil dosavadní výklad a ve svém důsledku přisvědčil jejímu právnímu názoru, že i v 1. fázi provozu skládky lze využívat odpad pro konstrukční prvky skládky, vydal až v průběhu řízení, z něhož vzešla nynější napadená rozhodnutí. Tímto okamžikem podle stěžovatelky vyvstala v tehdy běžícím řízení otázka, zda byl odpad na předmětné skládce využit nebo odstraněn. To však nikdy nebylo zkoumáno ani hodnoceno. Městský soud se s tímto závažným pochybením vypořádal jen tak, že stěžovatelka vznesla tuto námitku před správními orgány opožděně, neboť uznání takové námitky jako včasné by znamenalo prolomení zásady koncentrace řízení. Stěžovatelka v této souvislosti obsáhle argumentuje, že s ohledem na příbuznost správního trestání a trestání podle trestněprávních předpisů a dále s ohledem na výklad zastávaný Evropským soudem pro lidská práva, měly správní orgány a posléze správní soudy zásadu koncentrace řízení v její prospěch prolomit a závěry odkazovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu zohlednit i v řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí. Neučinily-li tak, porušily její základní práva. Extrémní nesoulad mezi právními závěry a skutkovými zjištěními ve své věci stěžovatelka spatřuje v tom, že v průběhu správního řízení a soudního řízení nebylo nikterak zjišťováno, zda stěžovatelkou zpracovávané odpady, které měla nesprávně evidovat a (ne)odvádět z nich patřičné platby, byly takové povahy, aby mohly být využívány jako konstrukční prvky skládky. 8. Správní soudy rovněž v napadených rozhodnutích vůbec nezvažovaly, zda uložená pokuta, zvláště i s dalšími pokutami ukládanými stěžovatelce v obdobných řízeních, nepřiměřeně neomezuje její právo podnikat (vlastnit majetek) a nemá na ni ve svém důsledku "rdousící efekt". III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení s