IV.ÚS 990/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 990/10 ze dne 24. 5. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky PhDr. H. P., zastoupené JUDr. Anitou Nejedlou, advokátkou se sídlem E. Husserla 16a, Prostějov, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 4536/2008-164 ze dne 19. 1. 2010, rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, č. j. 12 Co 1144/2007-140 ze dne 29. 5. 2008 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. 26 C 57/2007-100 ze dne 24. 4. 2007, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 6. 4. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") č. j. 26 C 57/2007-100 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti Národnímu památkovému ústavu (dále jen "vedlejší účastník") o zaplacení částky 35.000,- Kč. Předmětná částka představovala zálohy na vytápění nájemního bytu v Bouzově č. p. 8, které stěžovatelka vedlejšímu účastníku uhradila za období od října 2003 do dubna 2004 a jejichž navrácení z titulu bezdůvodného obohacení se nyní domáhala s odůvodněním, že vedlejší účastník neprovedl jejich řádné a včasné vyúčtování. Okresní soud se s názorem stěžovatelky neztotožnil, když konstatoval, že zálohy byly hrazeny na základě nájemní smlouvy v souladu s ustanovením § 696 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), a o bezdůvodné obohacení se tedy nejednalo. Tento právní názor sdílel rovněž Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud"), který rozsudkem č. j. 12 Co 1144/2007-140 ze dne 29. 5. 2008 rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 4536/2008-164 ze dne 19. 1. 2010 odmítnuto, neboť nebyly shledány důvody přípustnosti dle § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), ve spojení s § 237 odst. 3 téhož předpisu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že vydáním výše uvedených rozhodnutí došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a rovněž že obecnými soudy nebyl respektován princip rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 37 odst. 3 Listiny a § 18 odst. 1 věty první občanského soudního řádu. Stěžovatelka měla za to, že obecné soudy věc po právní stránce nesprávně posoudily, neboť ačkoliv vedlejší účastník nejprve přijal plnění v souladu s právem, od okamžiku, kdy byl povinen provést vyúčtování záloh, tzn. v projednávané věci konkrétně od dubna 2004, a toto neučinil, již držel předmětné finanční prostředky bez právního důvodu. Na podporu své argumentace odkázala stěžovatelka na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 463/2005 a dále konstatovala, že právní názor, vyslovený v její věci obecnými soudy, zvýhodňuje pronajímatele, který nesplnil svou povinnost provést vyúčtování řádně a včas, před nájemcem, který by naopak měl být dle koncepce právní úpravy nájmu bytu obsažené v občanském zákoníku v tomto vztahu chráněn. Právě zvýhodněním jedné ze stran sporu měla být dle stěžovatelky porušena procesní zásada rovnosti účastníků řízení. Stěžovatelka dále vytýkala obecným soudům, že jejich rozhodnutí byla odůvodněna zcela nedostatečně a že se příslušným způsobem nevypořádaly s její argumentací, a to jak z hlediska hmotněprávního posouzení, tak i ve vztahu k tvrzeným procesním pochybením. Tato pochybení měla spočívat v tom, že soud prvního stupně při přípravě jednání neupozornil stěžovatelku na možnost požádat o ustanovení zástupce z řad advokátů a dále v tom, že tentýž soud i přes aplikaci § 114c občanského soudního řádu věc rozhodl již při prvním jednání. V souvislosti s tvrzenými nedostatky odůvodnění napadených rozhodnutí stěžovatelka citovala nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 470/97 a III. ÚS 103/99 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 551/2006. Stěžovatelka taktéž poukázala na důkazní návrhy, které v řízení vznesla a které byly dle ní, v rozporu s principy spravedlivého procesu vyjádřenými např. v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/94, bez řádného odůvodnění zamítnuty. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů svým nálezem zrušil. K tomu Ústavní soud poznamenává, že stěžovatelka se sice v petitu ústavní stížnosti domáhala výslovně toliko kasace rozsudku krajského soudu č. j. 12 Co 1144/2007-140 ze dne 29. 5. 2008 a rozsudku okresního soudu č. j. 26 C 57/2007-100 ze dne 24. 4. 2007, nicméně z odůvodnění jejího návrhu bylo patrné, že neoprávněný zásah do ústavně zaručených práv spatřovala rovněž ve způsobu, jímž bylo odůvodněno usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 4536/2008-164 ze dne 19. 1. 2010, Ústavní soud tedy v souladu se svou ustálenou judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 256/08 ze dne 6. 8. 2008) navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004. str. 125) podrobil ústavnímu přezkumu všechna výše uvedená rozhodnutí, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad podání. II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadená rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo. Podstatu ústavní stížnosti představovala polemika stěžovatelky s právním názorem obecných soudů, týkajícím se uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení dle § 451 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, tedy námitka nesprávného hmotněprávního posouzení věci. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu přichází v této souvislosti v úvahu porušení práva na spravedlivý proces toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však zjištěno nebylo. Obecné soudy stěžovatelkou uplatněný nárok řádně projednaly, přičemž své závěry, vedoucí k zamítnutí její žaloby, logicky a srozumitelně odůvodnily. Vycházely přitom z nesporných skutkových zjištění, že zálohy byly poskytovány na základě platné nájemní smlouvy, z čehož dále dovodily, že se nemohlo jednat o bezdůvodné obohacení, neboť takové plnění nelze podřadit pod žádný z případů uvedených v § 451 odst. 2 občanského zákoníku. Tomuto právnímu názoru nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout a Ústavnímu soudu proto nepříslušelo jej dále jakkoliv přehodnocovat. Ze skutkových okolností případu ostatně vyplývalo, že vedlejší účastník vyúčtování spotřeby elektrické energie, na niž byly zálohy placeny, provedl, nicméně stěžovatelka s výslednou částkou nesouhlasila. Právní názor, že za těchto okolností, tzn. v případě nesouhlasu s vyúčtováním záloh, by měl mít nájemce právo na jejich vrácení, nemůže obstát, a to krom jiného i proto, že by se jednalo o řešení zcela neproporcionální a ve své podstatě popírající základní funkci zálohových plateb. Tyto platby totiž, zpětně nahlíženo, pokrývají odhadované náklady pronajímatele, které mu v souvislosti s využíváním určitých služeb nájemcem v daném roce reálně vznikly; forma zálohy je užívána proto, že v době platby není přesná výše nákladů známa. V případě sporu o výši přeplatku či nedoplatku, jako tomu bylo v projednávané věci, není pro paušální navrácení všech zálohových pl