IV.ÚS 993/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 993/24 ze dne 13. 8. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatelky A. A.(jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Věrou Novákovou, advokátkou, sídlem Vrchlického 802/46, Liberec, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2024 č. j. 7 Tdo 1086/2023-3328, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2023 č. j. 44 To 156/2023-3241, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. února 2023 sp. zn. 6 T 71/2019 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2022 č. j. 7 Tdo 850/2022-2531, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, a B. B. (jedná se o pseudonym), jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 7 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3, čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. 6 T 71/2019 [vydaným poté, co jeho v pořadí první rozsudek zrušil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud")] uznal obviněného B. B. (dále jen "vedlejší účastník") vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za který mu uložil trest odnětí svobody na 31 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 43 měsíců a povinnost podrobit se během zkušební doby programu sociálního výcviku a psychologického poradenství spočívajícího v odborné systematické psychoterapii zaměřené zejména na zvládání mezilidských a partnerských vztahů. Dále podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozhodl, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce (poškozené) částku 100 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy. 3. Na základě odvolání vedlejšího účastníka městský soud rozsudkem ze dne 25. 5. 2022 sp. zn. 44 To 66/2022 zrušil rozsudek obvodního soudu ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě nemajetkové újmy a nově odsoudil vedlejšího účastníka k trestu odnětí svobody na 24 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu 36 měsíců. Nově rozhodl také o náhradě nemajetkové újmy a podle § 228 odst. 1 trestního řádu vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 60 000 Kč a podle § 229 odst. 2 trestního řádu stěžovatelku se zbytkem nároku odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením k dovolání vedlejšího účastníka podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil oba rozsudky soudů nižších stupňů a podle § 265k odst. 2 trestního řádu zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu obvodnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 5. Poté obvodní soud napadeným rozsudkem uznal vedlejšího účastníka vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku a uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu 30 měsíců, dále rozhodl o uplatněném nároku stěžovatelky na náhradu nemajetkové újmy. 6. Odvolání vedlejšího účastníka do všech výroků tohoto rozsudku městský soud napadeným usnesením zamítl podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné. 7. Následně Nejvyšší soud napadeným rozsudkem k dovolání vedlejšího účastníka zrušil usnesení městského soudu a rozsudek obvodního soudu a také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Ve výrokové části tohoto rozsudku Nejvyšší soud konstatoval, že trestní věc vedlejšího účastníka pro skutek spočívající v tom, že "v přesně nezjištěné době v mezidobí od počátku roku 2015 do června 2017 v rodinném domě v ulici X, kde bydlel s dnes již bývalou družkou", stěžovatelkou, "této hrozil vyhozením na ulici a dále tím, že společný syn, nezletilý C. C. (jedná se o pseudonym), zůstane u něj, a to pokud kontaktuje policii, dále jí vyhrožoval, že z ní udělá blázna, "cvoka", zničí ji v orchestru, neboť má konexe, dále jí jako houslistce útočil na ruce, přičemž jí říkal, že už nebude hrát, že jí rozbije housle, v poškozené jeho výhružky vyvolávaly strach a bála se jej, přičemž v jednom případě, kdy chtěla telefonicky přivolat policii, tak jí vytrhl z ruky její mobilní telefon a udeřil s ním o dlažbu a rozbil jej", to vše v návaznosti a v souvislosti s jednáním spočívajícím v tom, že stěžovatelku "od počátku roku 2015 do června 2017 ponižoval tím, že jí sděloval, že je neschopná, že nic neumí, že může být jako chudý umělec ráda, že je s vedlejším účastníkem, že se neumí postarat o dítě, dále jí urážel vulgárními výrazy, že je kurva, resp. židovská kurva, posmíval se jí s ohledem na její vadu řeči - zadrhávání, a to tak, že jí říkal "kokta", cca od roku 2016 pak" stěžovatelku "i fyzicky napadal tím způsobem, že do ní opakovaně strkal, a to tak, aby narazila na roh např. dveří, nábytku, parapetu, tahal poškozenou za vlasy, bil ji pet lahví", v čemž byly spatřovány obvodním soudem přečiny vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku a nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku, se postupuje Městskému úřadu XX. II. Argumentace stěžovatelky 8. Stěžovatelka uvádí, že se obrátila na orgány činné v trestním řízení kvůli domácímu násilí od vedlejšího účastníka, tj. tehdejšího partnera a otce svého dítěte. Po útěku ze společné domácnosti pokračovalo násilí v různé podobě a mělo dopady jak na ni, tak na jejich nezletilé dítě. Po celou dobu řízení poukazovala, že byla obětí fyzického, psychického, ekonomického, sexuálního a sociálního násilí, které začalo po návratu z porodnice a trvalo až do útěku. Domácí násilí zahrnovalo ponižování, zásahy do důstojnosti, sociální izolaci, omezování přístupu k financím, útoky na identitu a řečovou vadu, což u ní vedlo k dlouhodobé psychické újmě (porucha přizpůsobení). 9. Podle stěžovatelky představuje primární důvod, pro který nebylo jednání vedlejšího účastníka uznáno jako trestné, napadené usnesení Nejvyššího soudu, jež některé části inkriminovaného jednání vyloučilo z dosahu trestní jurisdikce a konstatovalo, že popsané jednání nenaplňuje znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí. Po fragmentaci skutku soudy uznaly vedlejšího účastníka vinným jen méně závažnými přečiny vydírání a nebezpečného vyhrožování, ale i tato rozhodnutí Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zrušil s tím, že jednání není natolik společensky škodlivé, aby bylo nezbytné jej postihnout jako trestný čin, nanejvýše by mohlo jít o přestupek. Nejvyšší soud také kritizoval hodnocení důkazů obvodním soudem, sám důkazy hodnotil odlišně a činil vlastní skutkové závěry, aniž by konstatoval naplnění dovolacího důvodu extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a důkazy. 10. Stěžovatelka svoje námitky dále rozvádí a přistupuje k jejich rozčlenění do několika oblastí. 11. Zaprvé stěžovatelka vytýká dezinterpretaci a jednostrannou aplikaci práva na ochranu soukromého a rodinného života. Nejvyšší soud založil své rozhodnutí na minimalizaci zásahů státu do soukromé sféry rodinných vztahů a konstatoval, že trestní právo má být použito jen v nejzávažnějších případech. Stěžovatelka namítá, že u domácího násilí je stát naopak vázán pozitivními závazky chránit oběti, což vyplývá z mezinárodních úmluv i judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"). Domácí násilí je fenomén, který nelze řešit svépomocí a vyžaduje zásah veřejné moci. V dané věci se dovolávala ochrany oběť, pro kterou bylo násilí v rámci rodinných vztahů neřešitelné a pokračovalo i po ukončení vztahu, včetně incidentů při předávání dítěte. Násilí navíc dopadalo na společné nezletilé dítě, které vyrůstalo v násilném prostředí a nemělo prostředky obrany. Nejvyšší soud však fakticky dovodil, že právo na soukromý a rodinný život chrání spíše pachatele než oběť. Důvodem pozitivních závazků