IV.ÚS 994/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 994/17 ze dne 31. 8. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti P. F., zastoupeného JUDr. Romanem Jelínkem, advokátem, se sídlem Valentinská 56/11, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2017 č. j. 7 Tdo 1795/2016-134, a návrhu na zrušení ustanovení § 31 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestního řádu), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a za účasti A. Nejvyššího státního zastupitelství, B. P. Š., zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, se sídlem Vinohradská 1215/32, Praha 2 a C. J. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Ústavní soud obdržel dne 31. března 2017 návrh podle § 72 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se P. F. (dále jen "stěžovatel" nebo "obviněný") domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného základního práva domáhat se ochrany svých práv u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Zrušení § 31 tr. řádu stěžovatel navrhuje, neboť při rozhodování o námitce podjatosti soudců Nejvyššího soudu, není dle daného ustanovení rozhodnutí o takové námitce napadnutelné žádným opravným prostředkem, což považuje za odporující výše uvedeným součástem ústavního pořádku, jakož i principu nemo iudex in causa sua. II. Z obsahu ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí a z obsahu spisů vedených u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 1297/2013 a 7 Tdo 1795/2016 (jež si za tímto účelem vyžádal) Ústavní soud zjistil: 1) Rozsudkem Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") ze dne 22. října 2012 č. j. 2 T 6/2010-1778, byl stěžovatel (obviněný), společně s dalšími spoluobviněnými, zproštěn obžaloby pro pokus trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti dle § 8 odst. 1 ve spojení s § 252a odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona, spáchaný ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 tr. zákona, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Odvolání státního zástupce proti rozsudku okresního soudu Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 26. března 2013 č. j. 13 To 24/2013-1851, zamítl jako nedůvodné. 2) Na podkladu dovolání státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Nejvyšší soud (dále také jen "dovolací soud") usnesením ze dne 9. dubna 2014 č. j. 7 Tdo 1297/2013-75, rozhodnutí krajského i okresního soudu zrušil a přikázal okresnímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 3) Proti usnesení dovolacího soudu podal obviněný ústavní stížnost, již Ústavní soud usnesením ze dne 26. února 2015 sp. zn. III. ÚS 2596/14, odmítl jako předčasnou. 4) Poté, co v dané věci znovu provedl hlavní líčení, okresní soud rozsudkem ze dne 7. března 2016 č. j. 2 T 6/2010-2393, uznal obviněného a další spoluobviněné vinnými ze spáchání pokusu trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 8 odst. 1 ve spojení s § 252a odst. 1, odst. 3 písm. b) 5) Proti usnesení krajského soudu podali obvinění dne 7. října 2016 dovolání. Akceptačním dopisem dovolacího soudu ze dne 28. prosince 2016 byli obvinění informováni o přidělení jejich dovolání senátu č. 7, stran složení senátu byli odkázáni na rozvrh práce Nejvyššího soudu a konečně byli poučeni o možnosti vznést proti některému ze členů senátu, kteří budou v jeho věci rozhodovat, námitku podjatosti dle § 30 tr. řádu. Dovoláním obviněných byla přidělena sp. zn. 7 Tdo 1795/2016. 6) Dne 21. února 2017 vznesl obviněný (stěžovatel) námitku podjatosti členů senátu č. 7, kteří měli v jeho věci rozhodovat, jmenovitě JUDr. Petra Hrachovce a JUDr. Michala Mikláše. Podjatost těchto soudců obviněný spatřoval v tom, že se s vysokou pravděpodobností podíleli na předchozím rozhodnutí dovolacího soudu v jeho trestní věci, které bylo stiženo zásadními vadami - dovolací soud dospěl k odlišným skutkovým závěrům než soudy nižších stupňů, aniž by nařídil v dané věci veřejné zasedání a dále vyslovil kategorický závěr o vině obviněného daným trestným činem. 7) Usnesením ze dne 22. března 2017 č. j. 7 Tdo 1795/2016-134, dovolací soud rozhodl tak, že soudci JUDr. Petr Hrachovec a JUDr. Michal Mikláš nejsou ve smyslu § 30 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr. řádu vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci dovolání obviněného (a ostatních spoluobviněných). Stran skutečnosti, že tito soudci byli členy senátu Nejvyššího soudu, který dříve rozhodl v neprospěch obviněného, dovolací soud uvedl, že tato skutečnost nepředstavuje důvod pro jejich vyloučení podle § 30 odst. 1 tr. řádu. Konečně byl obviněný poučen, že proti tomuto usnesení není přípustná stížnost. III. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve předkládá své argumenty proti kasačnímu usnesení dovolacího soudu sp. zn. 7 Tdo 1297/2013. Namítá, že dovolací soud v průběhu neveřejného zasedání dospěl k odlišným skutkovým závěrům než soudy nižších stupňů (které jej zprostily obžaloby) a následně jejich rozhodnutí zrušil, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny, včetně práva na veřejné projednání jeho věci a v jeho přítomnosti. Zároveň v uvedeném postupu stěžovatel spatřuje i porušení zásady ústnosti, přímosti a bezprostřednosti. Kasačnímu usnesení dovolacího soudu dále vytýká, že kategorickým závěrem o jeho vině porušilo princip presumce neviny zakotvený v článku 40 odst. 2 Listiny a odchýlením se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zasáhl dovolací soud do principu právní jistoty a zásady předvídatelnosti soudního rozhodování, zákazu libovůle v soudním rozhodování, jakož i do principu materiálního právního státu ve smyslu článku 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Nepředložením věci velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu bylo navíc porušeno právo stěžovatele na zákonného soudce. Stran námitky podjatosti soudců JUDr. Petra Hrachovce a JUDr. Michala Mikláše stěžovatel poukazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Mancel a Branquart proti Francii ze dne 24. června 2010 č. stížnosti 22349/06. Z daného rozhodnutí ESLP (stručně řečeno) dle stěžovatele plyne, že objektivní pochybnost o nestrannosti soudce ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy může založit situace, kdy konkrétní soudci opakovaně rozhodují v konkrétní věci, přičemž mohou být ovlivněni svými závěry, k nimž dospěli ve svém předchozím rozhodnutí. Stěžovatel je přesvědčen, že u shora uvedených soudců, kteří v jeho trestní věci již jednou rozhodovali, byly dány objektivní pochybnosti o tom, že při svém dalším rozhodování mohou být ovlivněni skutkovými závěry, k nimž v téže věci dříve (v rozporu s příslušnými procesními ustanovení a ústavním pořádkem) dospěli. Stěžovatel se domnívá, že tím, že jeho námitce podjatosti soudců dovolacího soudu daný soud nevyhověl, porušil jeho právo na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny a na spravedlivý proces dle článku 6 odst. 1 Úmluvy, jehož součástí je i právo na projednání věci před nezávislým a nestranným soudem. Přitom se dovolací soud prý nijak nevypořádal s dovolacími argumenty stěžovatele (rozhodnutí ESLP ve věci Mancel a Branquart proti Francii a nález Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2015 sp. zn. I. ÚS 2726/14, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/). V postupu dovolacího soudu při rozhodování o námitce podjatosti stěžovatel shledává i další ústavněprávně relevantní pochybení. Předně je to porušení principu nemo iudex in re sua, tedy že nikdo nemůže být soudcem ve své vlastní věci, neboť o námitce podjatosti rozhodovali titíž soudci, jejichž podjatost stěžovatel namítal (k čemuž stěžovatel cituje bohatou judikaturu Ústavního soudu k této problematice). V návaznosti na uvedené, stěžovatel připomíná znění ustanovení § 31 odst. 1 tr. řádu, dle něhož sice o vyloučení orgánů činných v trestním řízení z důvodů uvedených v § 30 tr. řádu rozhodne orgán, kterého se tyto důvody týkají, avšak dle § 30 odst. 2 tr. řádu je proti takovému rozhodnutí přípustná stížnost, o níž rozhoduje bezprostředně nadřízený orgán. Takového orgánu však v případě, kdy Nejvyšší soud rozhoduje o dovolání (resp. námitce podjatosti vznesené v dovolacím řízení) v trestních věcech, není. Tím se dle stěžovatele takové řízení ocitá vně hranic práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy. Pro srovnání stěžovatel poukazuje na ustanovení § 16 odst