IV.ÚS 996/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 996/16 ze dne 20. 9. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 20. září 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti J. K., právně zastoupen Mgr. Radkem Zapletalem, advokátem, se sídlem v Brně, Arne Nováka 4, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. prosince 2015 č. j. 4 Tdo 1426/2015-101, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. května 2015 č. j. 3 To 24/2015-6743 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka Zlín, ze dne 18. prosince 2014 č. j. 61 T 18/2012-6470, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, pobočka Zlín, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo podle jeho názoru dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces, zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále také "Listina"), jakož i článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Listina"). Doplněním návrhu stěžovatel namítá rovněž porušení svého práva na zákonného soudce podle článku 38 odst. 1 Listiny. II. Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 10. dubna 2013 č. j. 61 T 18/2012-5778 byl stěžovatel (dále také "obžalovaný") uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. srpna 2013 č. j. 3 To 82/2013-5965 byl rozsudek soudu prvního stupně dle § 258 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu zrušen a podle § 259 odst. 1 trestního řádu byla věc prvostupňovému soudu vrácena. V pořadí druhým rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 18. prosince 2014 č. j. 61 T 18/2012-6470 byl obžalovaný opětovně uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Za tento trestný čin byl obžalovaný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pět let a jedenáct měsíců, k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu sedm let a k peněžitému trestu ve výměře 2 000 000 Kč. Uvedené trestné činnosti se měl obžalovaný dopustit společně s obžalovaným I. J. a obžalovanou J. S. stručně řečeno následujícím způsobem. Obžalovaný J., jako jednatel společnosti J&B, spol. s r. o., v období od 8. srpna 2007 do 16. prosince 2008, v úmyslu odčerpat výnosy ze sjednaných zakázek, schválil společností J&B, spol. s r. o. přijaté faktury, a tím dal pokyn k jejich proplacení, ačkoli na fakturách deklarovaný předmět plnění ve skutečnosti nebyl této společnosti dodán. V důsledku toho byly z účtu společnosti J&B, spol. s r.o. proplaceny ve výroku rozsudku specifikované faktury za dodávky KARI sítí a jiného druhu hutního materiálu od dodavatele NOTEVER s. r. o., vystavené v období od 1. června 2007 do 27. února 2008 tehdejším jednatelem J. K., přičemž takto poukázané prostředky v celkové výši 28.407.673 Kč následně J. K. z účtu společnosti NOTEVER s. r. o. v hotovosti vybral a poté použil nezjištěným způsobem. Společností J&B, spol. s r. o. byly dále proplaceny v rozsudku specifikované faktury za dodávky ocelových vyztužovacích drátků do betonové směsi, KARI sítí a jiného druhu hutního materiálu od dodavatele DANYBILD s. r. o., vystavené v období od 21. března 2008 do 20. listopadu 2008 tehdejší jednatelkou J. S., přičemž následně takto poukázané prostředky v celkové výši 8.315.219 Kč J. S. z účtu společnosti DANYBILD s. r. o. v hotovosti vybrala a poté použila nezjištěným způsobem. Jak obžalovaný J., tak obžalovaný K. a obžalovaná S.v ěděli, že společnost NOTEVER s. r. o. a společnost DANYBILD s. r. o. fakturovaný materiál ve skutečnosti společnosti J&B, spol. s r. o. nedodaly, neboť šlo o fiktivní faktury. Usnesením ze dne 13. května 2015 č. j. 3 To 24/2015-6743 Vrchní soud v Olomouci odvolání všech tří obžalovaných podle § 256 trestního řádu zamítl. Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. prosince 2015 č. j. 4 Tdo 1426/2015-10 dovolání obžalovaných podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. III. Ústavní stížností stěžovatel namítá, že skutková zjištění učiněná obecnými soudy jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Má za to, že některé ze skutkových závěrů soudy přijaly i přes objektivní nemožnost takového skutkového děje, a odporují tak zásadám formální logiky. Soudy podle něj pominuly důkazy svědčící ve prospěch obhajoby, aniž by se s nimi dostatečně vypořádaly. Výsledek dokazování se podle něj jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Konkrétně stěžovatel zpochybňuje závěr obecných soudů, podle kterého byla společnost NOTEVER s. r. o. pouze schránkou určenou k vyvedení peněz z firmy J&B, spol. s r. o, nevykonávající jinou faktickou podnikatelskou činnost. Poukazuje přitom na listinné důkazy i svědecké výpovědi, které mají potvrzovat skutečnou ekonomickou aktivitu této společnosti. Stěžovatel dále rozporuje skutkové závěry vyplývající z analýzy účetnictví společnosti J&B, spol. s r. o, provedené svědkyní Hermannovou a následně znaleckým posudkem zpracovaným Ing. Čechem. Tato analýza podle stěžovatele trpí celou řadou zásadních metodických pochybení, v jejichž důsledku nepodává spolehlivé a pro trestní řízení relevantní výstupy, z nichž by bylo možno učinit náležitá skutková zjištění. Soudy se podle stěžovatele nevypořádaly se znaleckým posudkem znaleckého ústavu Activities, a. s., který si nechala vypracovat obhajoba a jenž poukázal na celou řadu nepřesností, nesprávností a pochybení, jichž se při zpracování znaleckého posudku dopustil soudem přibraný znalec Ing. Čech. Prvoinstanční soud provedení uvedeného důkazu neumožnil a odvolací soud k jeho obsahu vůbec nepřihlédl s tím, že znalecký posudek na mnoha svých místech překračuje rámec své expertní činnosti a provádí hodnocení důkazů. Také tímto postupem měly soudy nepřípustně zasáhnout do základních práv stěžovatele. Stěžovatel má za to, že postupem obecných soudů došlo k porušení rovnosti účastníků řízení, které stěžovatel spatřuje zejména v neumožnění provedení obhajobou dlouho požadovaného a avizovaného důkazu oponentním znaleckým posudkem. Za další pochybení považuje stěžovatel postup prvoinstančního soudu, který předložil státnímu zástupci koncept znaleckého posudku Ing. Čecha, obdobně však nepostupoval ve vztahu k obhajobě. I samotný znalecký posudek soud předložil státnímu zástupci podstatně dříve než obhajobě, čímž stranám procesu vytvořil rozdílné podmínky k seznámení se s obsáhlým a odborným textem posudku a k přípravě na výslech znalce. Další nerovnost vyvolal podle stěžovatele postup prvoinstančního soudu, který ukončil dokazování a přistoupil k závěrečným řečem bezprostředně po skončení několikahodinového výslechu znalce Ing. Čecha, čímž neposkytl obhajobě možnost tento důkaz analyzovat a vyvodit z něj pro obhajobu odpovídající závěry. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 28. června 2016 stěžovatel namítl, že postupem nalézacího soudu bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce, neboť rozvrh práce Krajského soudu v Brně pro kalendářní rok 2012 nesplňoval předpoklady vyplývající z ustanovení § 42 odst. 1 písm. a) zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, a tudíž ani požadavky vyplývající z čl. 38 odst. 1 Listiny. Rozvrhem práce jmenovaného soudu totiž nedošlo vůbec k žádnému rozdělení přísedících do jednotlivých oddělení, čímž byl podle stěžovatele zcela eliminován požadavek na transparentnost procesu, a přidělování přísedících pak podléhalo výhradně libovůli subjektu přidělujícího tyto přísedící do jednotlivých senátů. IV. Dříve, než Ústavní soud přistoupil k věcnému projednání ústavní stížnosti, posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je formálně přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní soud nicméně dospěl k závěru, že námitka stěžovatele spočívající v tvrzeném porušení článku 38 odst. 1 Listiny (uvedená v doplnění podání ze dne 28. června 2016) je nepřípustná, neboť stěžovatel vznesl námitku směřující proti rozdělování přísedících u Krajského soudu v Brně až v řízení o ústavní stížno