IV.ÚS 997/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 997/16 ze dne 28. 11. 2017 N 219/87 SbNU 511 Vodovody a kanalizace Zlín, a. s. - Nejvyšším soudem znovu nedořešené otázky zásadního právního významu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila - ze dne 28. listopadu 2017 sp. zn. IV. ÚS 997/16 ve věci ústavní stížnosti 1. stěžovatele města Otrokovice, se sídlem náměstí 3. května 1340, Otrokovice, zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Schreiberem, advokátem, se sídlem Jakubská 1, Brno, a 2. stěžovatelky Compas Capital Consult, s. r. o., se sídlem Na Drahách 247, Sviadnov, zastoupené Mgr. Bohdanou Šocovou, advokátkou, se sídlem Kateřinská 107/5, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2009 č. j. 50 Cm 91/2006-218, 50 Cm 103/2006, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 12. 2009 č. j. 5 Cmo 207/2009-397 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015 č. j. 29 Cdo 4397/2014-663 o odmítnutí a zamítnutí dovolání stěžovatelů. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015 č. j. 29 Cdo 4397/2014-663 bylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015 č. j. 29 Cdo 4397/2014-663 se ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnosti odmítají. Odůvodnění I. 1. Usnesením Ústavního soudu č. j. IV. ÚS 997/16-41 bylo rozhodnuto, že se ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 997/16 a III. ÚS 998/16 spojují ke společnému řízení a budou nadále vedeny pod sp. zn. IV. ÚS 997/16. II. 2. Stěžovatelé v ústavních stížnostech navrhli zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi došlo k porušení čl. 1 Ústavy, jejich ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále porušení čl. 3 Listiny, jejich ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě; podle prvního stěžovatele navíc došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na samosprávu ve smyslu čl. 8, 100 a čl. 101 odst. 3 a 4 Ústavy. 3. Ústavní soud konstatuje, že včas podané ústavní stížnosti splňují formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). III. 4. Ústavní soud uvádí, že již nálezem ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2723/13 (N 185/75 SbNU 59) zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013 č. j. 29 Cdo 2580/2010-620, když dovodil, že jím bylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny; ve zbytku ústavní stížnosti odmítl. 5. Nejvyšší soud následně nyní napadeným usnesením ze dne 17. 12. 2015 č. j. 29 Cdo 4397/2014-663 dovolání stěžovatelů v rozsahu, v němž směřovala proti druhému, třetímu a čtvrtému výroku usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 12. 2009 č. j. 5 Cmo 207/2009-397 odmítl pro jejich objektivní nepřípustnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 874/2001). Ve zbývajícím rozsahu, tj. proti potvrzujícímu (prvnímu) výroku citovaného rozhodnutí odvolacího soudu, poukázal na důvody, které nečiní dovolání přípustnými podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2012); současně však s odkazem na závěry Ústavního soudu v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2723/13 shledal dovolání přípustným ve vztahu k řešení otázek spojených s námitkami: a) neplatnosti plných mocí udělených akcionáři (obcemi) České spořitelně, a. s., b) povinnosti učinit nabídku převzetí podle § 183b obchodního zákoníku (ve znění účinném do 31. 3. 2003; dále jen "obch. z.") a c) posouzení důsledku zrušení registrace akcií pro (případnou) sistaci hlasovacích práv pro porušení oznamovací povinnosti podle § 183d odst. 2 in fine obch. z. 6. Ve vztahu k první námitce s odkazem na soudní judikaturu konstatoval, že plné moci, na jejichž základě se napadené valné hromady zúčastnil zástupce obcí, nelze ze stěžovateli namítaných důvodů považovat za neplatné. K povinnosti učinit nabídku převzetí podle citovaného ustanovení obch. z., která měla vzniknout statutárnímu městu Zlín, České spořitelně, a. s., a Jižní vodárenské, a. s., [tj. k námitce b)] dovolací soud s odkazy na judikaturu poukázal na to, proč uvedeným subjektům taková povinnost nevznikla, a to i s důsledky pro výkon hlasovacích práv. Nejvyšší soud konečně [k námitce c)] dovodil, že spolu se zrušením registrace akcií, ke které došlo ještě před konáním napadené valné hromady, zaniká nejen oznamovací povinnost (nelze ji již nadále splnit), ale zanikají také sankce spojené s jejím případným porušením. Dovolací soud uzavřel, že napadené rozhodnutí není stiženo vytýkanými vadami řízení, nelze jej považovat za nepřezkoumatelné a ani za překvapivé; dovolání proto ve zbývajícím rozsahu zamítl. IV. 7. Stěžovatelé v ústavních stížnostech a v jejich doplněních - po obsáhlých rekapitulacích předcházejících řízení a informacích o skutkovém stavu - zásah do jejich práva na spravedlivý proces spatřují v několika procesních pochybeních obecných soudů. V prvé řadě poukazují na to, že Nejvyšší soud nedostál pokynům, které vyplývají z nálezu Ústavního soudu v souzené věci, a následně podrobně připomínají argumentaci týkající se nepřezkoumatelnosti, skutkových zjištění a překvapivého soudního rozhodování. Vrchní soud se podle stěžovatelů nevypořádal se všemi jejich právními argumenty a pominul mnohé důkazy provedené krajským soudem, čímž založil nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí. Stěžovatelé dále poukázali na to, že krajský soud a vrchní soud činily souhrnná skutková zjištění, posuzovaly je selektivně, přičemž z napadených rozhodnutí nevyplývá, o jaké konkrétní důkazní prostředky se učiněná zjištění opírají, což také vede k nepřezkoumatelnosti a překvapivosti napadených rozhodnutí. 8. Stěžovatelé se dále domnívají, že dovolací soud jejich výtky týkající se jednání ve shodě řešil tím, že toto jednání "je vlastně irelevantní". Nejvyšší soud ve vztahu k neplatnosti plných mocí udělených akcionáři (obcemi) České spořitelně, a. s., nerespektoval skutkový základ, když vycházel z jeho "upravené" podoby, ve které "absentuje celá řada podstatných informací", pominul námitku, že "obsahově se vůbec nejedná o zastoupení". Stěžovatelé zdůraznili, že dovolací soud otázky spojené s oprávněním vystupovat jménem obce, dále se subdelegací (a přenosem nominací) posuzoval jen v obecné rovině a nepřihlédl ke konkrétní situaci. Za významný zásah do ústavně zaručeného práva na samosprávu, zákonnost a rovnost před zákonem považují nerespektování speciální právní úpravy provedené v zákoně č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů. Rozhodnutí Nejvyššího soudu současně nepředstavuje ani komplexní právní posouzení souzené věci, a to i s ohledem na skutečnost, že soud okruh dovolacích otázek nepřípustně zúžil. Stěžovatelé konečně připomněli judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. V. 9. Obsah napadených rozhodnutí, průběh řízení před soudy všech instancí stejně jako obsah ústavních stížností netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelům i Ústavnímu soudu dostatečně známy. 10. Ústavní soud současně uvádí, že prakticky v téže věci s týmiž účastníky řízení vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2018/16 již dne 16. 5. 2017 rozhodl tak, že napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016 č. j. 29 Cdo 950/2015-528 pro porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny zrušil a ve zbytku ústavní stížnost odmítl (N 78/85 SbNU 339). Ústavní soud proto s ohledem na skutkovou situaci, argumentaci civilních soudů a stěžovatelů nepovažoval za nutné, a to především s ohledem na materiální hledisko a na procesní ekonomii, zasílat ústavní stížnosti k vyjádření, neboť závažné skutečnosti a také argumentace, které by měly vliv na posouzení věci, se v právě souzené věci v zásadě nelišily od řízení a rozhodnutí vedeného před Ústavním soudem pod výše citovanou spisovou značkou. VI. 11. Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 zákona o Ústavním soudu uvážil, že ve věci není třeba konat ani ústní jednání, neboť by nijak nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z ústavních stížností a obsahu spisu. Nekonání ústního jednání odůvodňuje i skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval ani za potřebné provádět dokazování. VII. 12. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně důvodná. 13. Ústavní soud připomíná, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností ostatních soudů. Do rozhodovací činnosti těchto soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušen