IV.ÚS 997/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 997/20 ze dne 7. 7. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů Jiřího Hrubeše a Bronislavy Hrubešové, zastoupených Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, sídlem Vinohradská 1215/32, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2020 č. j. 54 Co 163/2019-498 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. dubna 2019 č. j. 13 Nc 28427/2006-469, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Petra Zachara, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") a právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a z předložených podkladů se podává, že stěžovatelé se návrhem na nařízení exekuce podaným dne 5. 9. 2006 u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") po vedlejšímu účastníkovi domáhali vyklizení jejich bytu, a to do bytu náhradního. Exekučním titulem byl rozsudek obvodního soudu ze dne 18. 6. 1999 č. j. 7 C 22/98-14, jímž bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu. Usnesením obvodního soudu ze dne 19. 10. 2006 č. j. 13 Nc 28427/2006-9 byla nařízena exekuce a jejím vedením byl pověřen Mgr. Luděk Němec, soudní exekutor Exekutorského úřadu v Karlových Varech. K odvolání vedlejšího účastníka bylo usnesení obvodního soudu zrušeno usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 31. 10. 2007 č. j. 54 Co 133/2007-49, a to z důvodu nepřiměřenosti náhradního bytu, neboť výše nájemného u něj neodpovídala obvyklé ceně nájmu v daném čase a místě. Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé dovolání, jemuž Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 7. 2010 č. j. 20 Cdo 2424/2008-71 vyhověl a napadené usnesení zrušil. Městský soud následně usnesením ze dne 7. 12. 2010 č. j. 54 Co 133/2007-93 usnesení obvodního soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, a to zejména k objasnění, zda nájemné u náhradního bytu je v daném místě a čase obvyklé. Výrokem I. usnesení obvodního soudu ze dne 15. 4. 2014 č. j. 13 Nc 28427/2006-183 byl návrh na nařízení exekuce zamítnut a výroky II. a III. bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelů nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení. Zamítnutí návrhu obvodní soud zdůvodnil dobrovolným vyklizením bytu vedlejším účastníkem a přestěhováním do jiného bytu, který si sám našel. Usnesení obvodního soudu bylo ve výrocích II. a III. k odvolání stěžovatelů zrušeno usnesením městského soudu ze dne 1. 10. 2014 č. j. 54 Co 266/2014-239. Výrok I. o zamítnutí návrhu na nařízení exekuce byl usnesením městského soudu potvrzen. Stěžovatelé u obvodního soudu trvali na dalším vedení exekuce s tím, že mají právo na náhradu nákladů, které účelně vynaložili, konkrétně ve výši 176 893 Kč představující náklady na zajištění a udržení náhradního bytu v období od 23. 7. 2006 do 31. 10. 2007 při výši nájemného 11 300 Kč měsíčně. Přiměřenost výše nájemného podpořili i znaleckým posudkem. 3. Obvodní soud I. výrokem usnesení ze dne 17. 4. 2019 č. j. 13 Nc 28427/2006-469 uložil stěžovatelům povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 15 246 Kč, II. výrokem jim uložil povinnost nahradit náklady exekutora, a to ve výši 4 537,50 Kč. Obvodní soud v odůvodnění uvedl, že přiměřenost výše nájemného mezi stěžovateli a vedlejším účastníkem již byla posuzována v řízení vedeném u obvodního soudu pod sp. zn. 12 EC 210/2010, v němž se stěžovatelé domáhali zaplacení částky 60 914 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení za neoprávněné užívání bytu, který měl být vyklizen. V této věci dospěl obvodní soud k závěru, že náhradní byt byl přiměřený. V nyní posuzované věci však uzavřel, že návrh na nařízení exekuce nebyl podán důvodně, neboť náhradní byt nebyl fakticky volný a vedlejší účastník se do něj nemohl přestěhovat. Za této situace proto nemohl za důvodný považovat ani požadavek stěžovatelů na úhradu částky, kterou měli vynaložit na zajištění a udržení takového náhradního bytu. Proto podle § 89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), uložil stěžovatelům povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi a exekutorovi náklady řízení. 4. Proti usnesení obvodního soudu podali stěžovatelé odvolání. V něm zejména zopakovali, že náhradní byt byl přiměřený, nicméně obvodní soud bez nařízení jednání provedl dokazování, na jehož základě dospěl k závěru o bezpředmětnosti posuzování přiměřenosti náhradního bytu, neboť neumožňoval nastěhování. V této souvislosti stěžovatelé poukázali na to, že vedlejší účastník namítal vybavení náhradního bytu nábytkem pouze jednou, přičemž sami byli připraveni vyklizení náhradního bytu zajistit. Závěr obvodního soudu o nemožnosti nastěhování proto neměl odpovídat dokazování a neměl ani oporu v právní úpravě či dřívější judikatuře. Závěrem vyjádřili přesvědčení, že návrh na nařízení exekuce byl podán důvodně. 5. Výrokem I. usnesení městského soudu ze dne 27. 1. 2020 č. j. 54 Co 163/2019-498 byl I. výrok usnesení obvodního soudu změněn tak, že se vedlejšímu účastníkovi nepřiznává náhrada nákladů řízení. Výrokem II. usnesení městského soudu byl změněn II. výrok usnesení obvodního soudu tak, že náklady exekutora činí 5 747,50 Kč, jinak byl potvrzen. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto III. výrokem usnesení městského soudu tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Městský soud v odůvodnění předně uvedl, že při zamítnutí návrhu na nařízení exekuce nelze o nákladech řízení postupovat podle § 87 a násl. exekučního řádu. Z dřívější rozhodovací praxe Ústavního soudu i Nejvyššího soudu dovodil, že v případech, kdy je návrh na nařízení exekuce zamítnut, zásadně nelze uvažovat o povinnosti povinného hradit náklady řízení oprávněnému a exekutorovi. V nyní posuzované věci se proto soustředil na důvodnost podání návrhu na nařízení exekuce a uzavřel, že návrh byl ze strany stěžovatelů podán důvodně, přičemž skutečná připravenost náhradního bytu k nastěhování není předpokladem nařízení exekuce. Návrh stěžovatelů byl zamítnut pouze proto, že vedlejší účastník byt stěžovatelů vyklidil dobrovolně. Za této situace se městskému soudu jevilo důsledné užití § 142 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ve prospěch vedlejšího účastníka jako nepřiměřeně tvrdé, a proto přistoupil k odepření náhrady nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. Jde-li o náklady exekutora, vycházel městský soud z uvedených judikaturních závěrů, že při zamítnutí návrhu na nařízení exekuce nelze zásadně k jejich náhradě zavázat povinného. II. Argumentace stěžovatelů 6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti po obsáhlé rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy a popisu obstarávání a udržování náhradního bytu pro vedlejšího účastníka uvádějí, že v nyní posuzované věci byla obvodním soudem v kontextu závazného právního názoru městského soudu, vysloveného v dřívějším rozhodnutí, pro rozhodnutí o nákladech řízení opakovaně zjištěna přiměřenost náhradního bytu. Obvodní soud však bez jednání a bez opory v dokazování dospěl k závěru, že jimi zajištěný náhradní byt nebyl fakticky volný, resp. způsobilý k nastěhování. Jde-li o napadené rozhodnutí městského soudu, stěžovatelé opětovně poukazují i na jeho závěry o důvodnosti podaného návrhu na nařízení exekuce. Podle jejich názoru je při rozhodování o nákladech řízení třeba vycházet výhradně z přiměřenosti náhradního bytu k bytu vyklizovanému, a to ke dni jeho nabídnutí vedlejšímu účastníkovi, resp. ke dni podání návrhu na nařízení exekuce. V této souvislosti poukazují na skutečnost, že vedlejší účastník svoji povinnost vyklidit byt splnil téměř po dvou letech od podání návrhu na nařízení exekuce, kdy na udržení náhradního bytu již vynaložili 172 780 Kč. Proto se domnívají, že je to právě vedlejší účastník, kdo zavinil zamítnutí návrhu na nařízení exekuce, na základě čeho by podle § 270 odst. 2 o. s. ř. měli mít právo na náhradu nákladů řízení, mezi něž je třeba řadit rovněž náklady spočívající v zajištění a udržení náhradního bytu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že