Pl.ÚS 1/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 1/09 ze dne 28. 7. 2009 N 165/54 SbNU 103 Obnovené řízení po rozsudku ESLP ve věci Melich a Beck proti ČR   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález pléna Ústavního soudu složeného z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudců Vlasty Formánkové, Pavla Holländera, Vladimíra Kůrky, Dagmar Lastovecké, Jana Musila, Jiřího Nykodýma, Miloslava Výborného, Elišky Wagnerové a Michaely Židlické ze dne 28. července 2009 sp. zn. Pl. ÚS 1/09, vydaný v obnoveném řízení, ve věci ústavní stížnosti 1. Lubora Melicha a 2. Martina Becka proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. 5 To 427/2002, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelů proti rozhodnutí nalézacího soudu, kterým byli stěžovatelé shledáni vinnými ze spáchání trestného činu útoku na veřejného činitele a odsouzeni k podmíněně odloženému trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka Městského státního zastupitelství v Praze se sídlem v Praze 2, Legerova 13. Výrok Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. 5 To 427/2002 se ruší, neboť v řízení, jež jeho vydání předcházelo, bylo porušeno základní právo stěžovatelů zakotvené v čl. 6 odst. 1, 2 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Odůvodnění 1. Návrhem předaným k poštovní přepravě dne 27. 3. 2003 se Lubor Melich a Martin Beck (dále též jen "stěžovatelé", případně "obžalovaní") domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále též jen "odvolací soud") vydané v jejich trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") pod sp. zn. 1 T 169/2001. Okolnosti případu: 2. Skutkové a právní okolnosti případu jsou shrnuty v odstavcích 5 až 30 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen "Evropský soud") ze dne 24. 7. 2008 ve věci Melich a Beck proti České republice, stížnost č. 35450/04, následovně. 3. Stěžovatelé se narodili v letech 1978 a 1977 a bydliště mají v Praze. 4. Dne 28. 1. 1999 kolem 22. hodiny došlo mezi stěžovateli a třemi policisty, B., L. a P., k incidentu, který se zvrhl ve rvačku. Popis událostí, tak jak jej uváděli stěžovatelé, se liší od verze vylíčené policisty. 5. Podle úředního záznamu, který téhož dne pořídili tři shora uvedení policisté, k těmto událostem došlo v průběhu kontroly totožnosti, k níž přistoupili poté, co jejich pozornost upoutala skupina pěti osob údajně kouřících marihuanu. Oba stěžovatelé za použití vulgárních výrazů odmítli uposlechnout výzvy k předložení dokladů totožnosti; policista B. je proto vyzval, aby jej následovali na policejní služebnu. Nato stěžovatelé své doklady totožnosti předložili. První stěžovatel se posléze začal vzdalovat směrem k tramvajové zastávce; policista L. jej vyzval, aby zůstal v místě provádění kontroly, a zamířil za ním. Jakmile byli dostatečně blízko, první stěžovatel uhodil L. levou paží a srazil jej k zemi. Když jej chtěl policista B. zajistit, pokusil se první stěžovatel uhodit jej pěstí do obličeje. B. a L. přemohli odpor prvního stěžovatele, znehybnili jej na zemi a nasadili mu pouta. První stěžovatel vzápětí napadl B. spoutanými pažemi a levou nohou. Během tohoto střetu bránil policista P. druhému stěžovateli v účasti na potyčce, na což tento stěžovatel odpověděl ranami pěstí; s pomocí L. mu pak P. nasadil pouta. Dva přítomní, V. D. a I. D., se dobrovolně přihlásili jako svědkové. Ve 22.20 hod. byli tito svědkové a stěžovatelé převezeni na policejní služebnu. V záznamu stálo, že na tramvajové zastávce poblíž místa kontroly se nacházelo mnoho osob, které svými připomínkami narušovaly průběh kontroly, a že se tedy policisté necítili bezpečně. 6. Podle stěžovatelů čítala skupina pouze čtyři osoby, tedy je samotné a jejich přítelkyně P. V. a J. J. Výzvy policistů k předložení dokladů totožnosti uposlechli bez vulgárních připomínek. Poté byli vyzváni, aby policisty následovali na služebnu. Když se chystali tak učinit, druhý stěžovatel předal J. J. klíče od svého bytu; když se však první stěžovatel vzdálil, aby předal své klíče P. V., policista L. jej popadl, uhodil a srazil k zemi. Policista B. se do potyčky zapojil. Zároveň policista P. bránil druhému stěžovateli v účasti na potyčce; druhý stěžovatel sice připustil, že byl s policistou P. ve fyzickém kontaktu, odmítl však, že by jej udeřil pěstí. Podle stěžovatelů přihlížející osoby zásah policistů neschvalovaly, kromě jednoho muže, který je pobízel a posléze se účastnil řízení jako svědek I. D. Pokud jde o P. V. a J. J., policisté je odmítli přivést na služebnu, obě se marně snažily podat svá svědectví; vyjádřit se před orgánem policie jim bylo umožněno teprve poté, co se rodiče stěžovatelů dostavili na služebnu, tj. 29. 1. 1999 ve 3 hod. P. V. a J. J. vylíčily události shodně se stěžovateli, přestože neměly možnost se s nimi na výpovědi domlouvat. J. J. mimo jiné prohlásila, že přihlížející považovali zásah za brutální a že jedna žena jí půjčila svůj mobilní telefon, aby přivolala policii. Podle českého práva nebylo možné tato vysvětlení podaná před sdělením obvinění stěžovatelům použít jako důkaz v dalším trestním řízení. 7. Dne 29. 1. 1999 v 18 hod. bylo stěžovatelům sděleno obvinění z trestného činu útoku na veřejného činitele a konal se jejich výslech. Pod vlivem noci strávené v policejní cele prohlásili, že k incidentu došlo zbytečně, a vyjádřili nad ním politování; popřeli však, že by policisty napadli. První stěžovatel pouze přiznal, že po svém spoutání uhodil jednoho z policistů hlavou a srazil jej k zemi, a to poté, co mu tento policista zakázal předat klíče P. V. Po provedených výsleších byli stěžovatelé propuštěni. 8. Vzhledem k tomu, že policista L. již nekonal službu v Praze, jeho výslech byl proveden dne 30. 3. 1999 na dožádání. Obhájci stěžovatelů se z tohoto úkonu omluvili. Následně však uvedli, že celé pasáže protokolu z této výpovědi jsou totožné se zněním úředního záznamu ze dne 28. 1. 1999. Při tomto výslechu L. připustil, že když se první stěžovatel vzdaloval z místa kontroly, mířil k jedné z dívek na tramvajové zastávce. 9. Dne 8. 4. 1999 vyšetřovatel vyslechl svědka I. D. v přítomnosti obhájců stěžovatelů. Stěžovatelé uvedli, že tento svědek vypovídal ve prospěch policistů, ale že jeho verze událostí se od policejní verze liší; uvedl nicméně, že zaslechl, jak policisté vyzývají stěžovatele, aby je následovali na policejní služebnu. 10. Dne 12. 4. 1999 se konal výslech P. V. a J. J., které potvrdily tvrzení stěžovatelů. P. V. byla ve své výpovědi přerušena s upozorněním, že jí v případě křivého svědectví hrozí trestní stíhání. Uvedla mimo jiné, že má kontaktní údaje na další osobu, která byla událostem přítomna, a sice na Z. Š.; návrh obhajoby na provedení výslechu této osoby však vyšetřovatel zamítl na základě předpokladu, že Z. Š. bude svědčit ve prospěch stěžovatelů. J. J. uvedla, že při incidentu přivolala policii z mobilního telefonu patřícího jedné z přítomných osob. K návrhu obhájců stěžovatelů tak byla zajištěna další svědkyně, M. H. Tato svědkyně při své výpovědi dne 16. 4. 1999 uvedla, že neviděla začátek potyčky; poté prý došlo k fyzickým střetům, nikoli však k násilnostem, chování policistů bylo spíše korektní, stěžovatelé reagovali úšklebky a provokativními gesty. 11. Ve dnech 16. a 23. 4. 1999 vyšetřovatel vyslechl policisty P. a B. v přítomnosti advokátů stěžovatelů. Stěžovatelé uvedli, že P. ani B. nebyli s to vysvětlit, proč by první stěžovatel měl opouštět místo kontroly, když jeho doklad totožnosti měli v rukou policisté. 12. Dne 25. 5. 1999 byli stěžovatelé obžalováni z trestného činu útoku na veřejného činitele. 13. Při hlavním líčení konaném dne 18. 8. 1999 nalézací soud vyslechl oba obžalované a policisty L. a P.; tito policisté popřeli, že by vyzvali stěžovatele, aby je následovali na policejní služebnu; podle názoru P. by taková výzva postrádala smysl v případě, kdy by byly doklady totožnosti předloženy. Soud vyslechl také svědkyně P. V., J. J., M. H. a Z. Š. Svědkyně obhajoby Z. Š. uvedla, že policisté vyzvali stěžovatele, aby je následovali na služebnu, a stěžovatelé je zcela jistě nenapadli. Výpověď svědka I. D., který byl na základě § 209 odst. 1 trestního řádu vyslechnut v oddělené místnosti, neboť se obával msty ze strany stěžovatelů, byla přenášena do jednací síně pomocí zvukového spojení. 14. Policista B. byl vyslechnut při hlavním líčení dne 29. 9. 1999; podle něj byli stěžovatelé vyzváni, aby se dostavili na policejní služebnu. Nevzpomínal si již sice, kdy přesně k tomu došlo, prohlásil však, že tato výzva zcela určitě nebyla učiněna předtím, než stěžovatelé předložili své doklady totožnosti. 15. V závěrečné řeči obhájci stěžovatelů zdůraznili, že tvrzení policistů potvrzuje pouze výpověď I. D., která však obsahuje řadu smyšlených údajů, a že by bylo nelogické, aby se první stěžovatel vzdálil z místa kontroly poté, co svůj doklad toto