Pl.ÚS 1/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011 K právní úpravě spotřebitelských smluv a principu jejich eurokonformní interpretace   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Plénum Ústavního soudu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a Michaela Židlická rozhodlo o návrhu Městského soudu v Brně podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky původně označeném "na zrušení části ustanovení § 40a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a to slova ´§ 55,´ ve větě první citovaného ustanovení a ustanovení § 55 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů", nyní na vyslovení, že "ustanovení § 40a věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 7. 2010, ohledně slova "§ 55" a ustanovení § 55 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 7. 2010 jsou v rozporu s ústavním pořádkem.", takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění: I. Rekapitulace návrhu na zahájení řízení 1. Navrhovatel se svým návrhem ze dne 28. 12. 2009 (doručeným Ústavnímu soudu dne 7. 1. 2010) domáhal zrušení části ustanovení § 40a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a to slova "§ 55," ve větě první citovaného ustanovení a ustanovení § 55 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Uvedl, že ve věci vedené Městským soudem v Brně pod sp. tzn. 37 C 208/2007 dospěl k závěru, že zákon, jehož má být při řešení případu použito, je ve shora označených částech, které zakotvují relativní neplatnost spotřebitelských smluv, v nesouladu s ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty a porušuje i závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodních smluv podle čl. 1 odst. 1, odst. 2, Ústavy, čl. 1 Listiny. 2. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele není podle navrhovatele slučitelná s podstatou a účelem této právní úpravy. Ochrana spotřebitele je projevem zásady ochrany slabší smluvní strany, která v soukromém právu koriguje uplatnění zásady autonomie vůle ve vztazích, kde slabší smluvní strana pravidelně není schopna si sama dostatečně zajistit a ošetřit své právní postavení. Spotřebitel je tím účastníkem právního vztahu, který zpravidla nedisponuje odpovídajícími znalostmi, schopnostmi či informacemi, jež jsou nezbytné pro to, aby mohl být dodavateli v právních vztazích rovným partnerem. Právě tato faktická nerovnost daná rozdílným ekonomickým a sociálním postavením a z ní vyplývající neschopnost spotřebitele dostatečně zajistit realizaci svých práv ve vztahu k dodavateli, je podle navrhovatele důvodem zvláštní právní úpravy ochrany spotřebitele v § 55 a 56 ObčZ, která má charakter úpravy obecné a uplatňuje se ve všech smluvních vztazích mezi dodavateli a spotřebiteli. Obecná ochrana spotřebitele podle § 55 a 56 ObčZ zakotvuje pravidla, jež mu poskytují základní právní ochranu směřující k vyvážení faktické nerovnosti. Cílem obecné ochrany spotřebitele podle § 55 a 56 ObČZ je především zajistit, aby spotřebitelské smlouvy nezhoršovaly právní postavení spotřebitele, které mu přiznává zákon (§ 55 odst. 1 ObčZ), a aby vzájemná ujednání spotřebitelských smluv nebyla pro něj z právního hlediska značně nevýhodná (§ 56 ObčZ). Podle § 55 odst. 1 ObčZ platí, že smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Ustanovení § 56 odst. 1 ObčZ dále stanoví, že spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. 3. Navrhovatel zdůraznil, že má-li být obecná ochrana spotřebitele zakotvená v § 55 a § 56 ObčZ účinná, potom nemůže být vázána na jednání samotného spotřebitele, protože důvodem této úpravy je právě poznání, že spotřebitel není ve vztazích s dodavatelem pravidelně schopen svým vlastním jednáním své právní postavení dostatečně zabezpečit. Ujednání, která porušují "právní úpravu na ochranu spotřebitele", jsou však na základě napadené právní úpravy neplatná pouze relativně; taková ujednání se tedy považují za platná a spotřebitele zavazují v plném rozsahu, pokud se samotný spotřebitel jejich neplatnosti nedovolá. Dovolat se relativní neplatnosti však spotřebitel obvykle vůbec není schopen a po uplynutí promlčecí doby se relativní neplatnosti dovolat ani nemůže (resp. může se sice neplatnosti dovolat, leč k námitce dodavatele takový úkon pozbude své právní účinky a soud k němu nebude přihlížet). Navíc promlčecí doba běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§ 101 ObčZ) a právo spotřebitele namítnout relativní neplatnost běží tedy ode dne následujícího po uzavření relativně neplatné smlouvy; práva dodavatele ze smlouvy se však promlčují ve lhůtě, která prakticky vždy počíná běžet později, protože jakékoli právo na plnění ze spotřebitelské smlouvy se stane splatným až následně v průběhu realizace smlouvy a promlčecí doba pro uplatnění takového práva pak běží až od data jeho splatnosti. Spotřebitel v době plnění smlouvy obvykle nemá sám důvod zjišťovat či posuzovat její platnost, v době, kdy jsou vůči němu uplatněna práva dodavatele, pak jíž ani nemá možnost případně zjištěnou neplatnost smlouvy namítnout. 4. Relativní neplatnost tedy podle navrhovatele působí, že právní úprava spotřebitelských smluv nevede v některých případech k ochraně spotřebitele, ale dokonce zhoršuje jeho právní postavení. Ujednání, které je v rozporu se zákonem nebo dobrými mravy, je absolutně neplatné (§ 39 ObčZ). Naprostá většina skutkových podstat uvedených v demonstrativním výčtu v § 56 odst. 3 ObčZ jako ujednání, která porušují ochranu spotřebitele podle odst. 1 citovaného ustanovení, je podle své povahy způsobilá být v konkrétním případě posouzena jako ujednání v rozporu s dobrými mravy. V právních vztazích mezi podnikateli i v právních vztazích mezi samotnými "nepodnikateli" jsou ujednání popsaná v § 56 odst. 3 ObčZ v řadě případů nezákonná nebo nemravná a proto v souladu s ustanovením § 39 ObčZ i absolutně neplatná. Ve spotřebitelských vztazích je vsak aplikace § 39 ObčZ podle převažujícího názoru vyloučena, neboť ustanovení § 55 a 56 ObčZ jsou vůči němu ustanoveními speciálními; platné právo tak neposkytuje větší ochranu spotřebiteli ve spotřebitelském vztahu, ale "nespotřebiteli či obchodníkovi". 5. Z těchto důvodů - podle navrhovatele - vyplývá, že právní úprava ochrany spotřebitele může vést k naplnění jejího účelu pouze tehdy, pokud je porušení zákonných zákazů obsažených v ustanovení § 55 a § 56 ObčZ spojeno s absolutní neplatností, tedy neplatností, která nastává ze zákona a není vázána na další jednání spotřebitele. 6. Uvedený závěr potvrzuje podle navrhovatele také právní úprava evropských směrnic na ochranu spotřebitele a jejich výklad Evropským soudním dvorem (dále též "ESD"). Relativní neplatnost jako důsledek porušení právní úpravy spotřebitelských smluv je v rozporu s komunitárním právem Evropské Unie. Právní úprava ochrany spotřebitele v § 52 a násl. ObčZ transponuje do českého práva směrnice na ochranu spotřebitele, které jsou součástí komunitárního práva. Ochrana spotřebitele podle těchto směrnic přitom spojuje porušení předpisů na ochranu spotřebitele výhradně s takovým následkem, ke kterému se přihlíží ex officio a který nevyžaduje dovolání se neplatnosti spotřebitelem. Základní směrnice na ochranu spotřebitele 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách vyžaduje v ustanovení či. 6 odst. 1 po členských státech, aby zajistily, že nepřiměřené podmínky pro spotřebitele nejsou závazné; smlouva jako celek zůstává v platnosti, může-li existovat bez nepřiměřených podmínek. Náš zákonodárce přesto provedl čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13/EHS v ustanoveních § 55 odst. 2 a § 40a ObčZ zcela odlišným způsobem, neboť porušení předpisů o ochraně spotřebitele spojil pouze s relativní neplatností. 7. Transpozice provedená naším zákonodárcem je podle navrhovatele v nesouladu i s judikaturou ESD ke směrnici 93/13/EHS, která výslovně vyžaduje, aby orgán zkoumající nepřiměřenost podmínek ve spotřebitelských smlouvách měl právo k těmto nepřiměřenostem přihlížet ex officio. Navrhovatel poukázal na rozsudek ze dne 26. října 2006, Elisa Maria Mostaza Claro v. Centro Móvil Milénium SL, C-l68/05, body 25-29, kde ESD uvedl: "Systém ochrany zavedený směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, co se týče jak vyjednávací pravomoci, tak úrovně informovanosti, které jej vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím ne