Pl.ÚS 1/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 1/13 ze dne 15. 1. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Plénum Ústavního soudu ve složení Stanislav Balík, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný a Michaela Židlická rozhodlo o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bc. Karla Světničky, zastoupeného Mgr. Jaromírem Parobkem, advokátem, se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Sokolská třída 451/11, proti usnesení Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. Vol 8/2012, proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 23. 11. 2012, č. j. MV - 124388-5/VS-2012, spojené s návrhem na zrušení ústavního zákona č. 71/2012 Sb. a zákona č. 275/2012 Sb., o volbě prezidenta republiky a o změně některých zákonů, jakož i s návrhem na odložení vykonatelnosti rozhodnutí předsedy Senátu Parlamentu ČR Milana Štěcha ze dne 1. 10. 2012, č. 322/2012 Sb., o vyhlášení volby prezidenta, do doby rozhodnutí Ústavního soudu, takto: Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají. Odůvodnění I. Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 4. 1. 2013 domáhal zrušení usnesení Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. Vol 8/2012, a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 23. 11. 2012, č. j. MV - 124388-5/VS-2012. Tento návrh spojil s návrhem na zrušení ústavního zákona č. 71/2012 Sb. a zákona č. 275/2012 Sb., o volbě prezidenta republiky a o změně některých zákonů, jakož i s návrhem na odložení vykonatelnosti rozhodnutí předsedy Senátu Parlamentu ČR Milana Štěcha ze dne 1. 10. 2012, č. 322/2012 Sb., o vyhlášení volby prezidenta, do doby rozhodnutí Ústavního soudu. V odůvodnění stěžovatel zejména uvedl, že "podal dne 6. 11. 2012 u Ministerstva vnitra registraci" k volbám prezidenta ve dnech 11. a 12. ledna 2013. Následně ji dle požadavků ministerstva doplnil o chybějící požadované skutečnosti s peticí 26 podpisů podporujících kandidaturu. Ministerstvo vnitra napadeným rozhodnutím zamítlo kandidaturu stěžovatele s odůvodněním, že chybí petice s 50.000 podpisy. Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí svým podáním ze dne 26. 11. 2012 dožadoval ochrany u Nejvyššího správního soudu. Dne 13. 12. 2012 Nejvyšší správní soud jeho návrh zamítl. II. Podle názoru stěžovatele platná právní úprava vytváří neústavně dva druhy kandidátů. Nejsou dodrženy rovné podmínky přístupu k voleným a jiným veřejným funkcím a není dodrženo rovné právo být volen. V jednom případě existují kandidáti potřebující jen 10 podpisů senátorů či 20 podpisů poslanců Sněmovny, ve druhém je potřeba 50.000 podpisů občanů. Listina základních práv a svobod však požaduje, aby občané měli za rovných podmínek přístup k voleným i jiným veřejným funkcím. Podmínky uplatnění práva být volen však nejsou podle stěžovatele rovné, ale rozdílné. Požadavek rovných podmínek by byl splněn, kdyby buď všichni kandidáti sbírali podpisy u veřejnosti, nebo by sbírali podpisy jen u senátorů či poslanců. Dále stěžovatel uvedl, že nikdo z poslanců a senátorů svým voličům nesliboval změnu Ústavy na přímou volbu prezidenta. Jestliže lze nahlížet na Ústavu jako na zákon, který není měněný ad hoc dle aktuální potřeby, pak by přímá volba mohla podle stěžovatele proběhnout až poté, co by jejich volení zástupci složili slib poslance či senátora k zachovávání Ústavy jiného znění. Při rozhodování o změně Ústavy v souvislosti se změnou nepřímé volby prezidenta na přímou politici tvrdili, že měli ke svému rozhodování výsledky průzkumných agentur. Nešlo tedy o rozhodování "z vůle lidu", jak to požaduje Ústava, ale o rozhodování podle výsledků agentur, kterým nejde o vůli lidu, ale o nový volební zdroj příjmů díky předvolebním průzkumům a reklamám. Uvedené podle názoru stěžovatele zpochybňuje platnost změny Ústavy, provedené zákonem č. 71/2012 Sb. Stěžovatel dále namítl, že Ústava praví, že mají být sesbírány podpisy; "stejně tak se očekává platnost zákona o právu petičním, jenž vyžaduje k podpisu pod peticí jméno, příjmení a bydliště". Ústava požaduje petici s 50.000 podpisy, ale zákon o přímé volbě prezidenta nenechává kontrolovat podpisy, ale statistické údaje o podpisujících. Tato nejednoznačnost prý nedává právní jistotu správného postupu pro sběr podpisů ani jejich vyhodnocení. Ministerstvo vnitra tak na jedné straně požaduje podpisy, na druhé straně kontroluje něco zcela jiného, než jsou podpisy. Ministerstvo vnitra rovněž - podle stěžovatele - porušilo jeho práva zejména nepravdivým, nebo přinejmenším pravdu zavádějícím a matoucím sdělením ve veřejnoprávní televizi; mluvčí ministerstva totiž uvedl skutečnosti, které zastavily sběr podpisů pro stěžovatele. Tímto postupem, odporujícím Ústavě, Listině i zákonu o přímé volbě prezidenta byl prý stěžovatel těžce poškozen, neboť mu bylo znemožněno či značně omezeno dokončení sběru podpisů pod petici. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud jeho shora specifikovanému návrhu zcela vyhověl. III. Rozhodnutím ze dne 30. 10. 2012, č. Org. 49/12, o atrahování působnosti, si plénum Ústavního soudu dle § 11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu vyhradilo rozhodovat mimo jiné o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutí správního soudu ve věcech registrace, jde-li o volby do Parlamentu nebo o volbu prezidenta republiky. Z tohoto důvodu projednalo ústavní stížnost stěžovatelů plénum Ústavního soudu. IV. Ústavní soud rovněž připomíná, že není volebním soudem a že mu nepřísluší postup a napadeného rozhodnutí Ministerstva vnitra přezkoumávat z pohledu dodržení běžné zákonnosti a v hloubce a rozsahu, jak má činit Nejvyšší správní soud. Ústavní soud celou věc - v řízení o ústavní stížnosti - nazírá toliko optikou ochrany stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vymezuje kategorii zjevně neopodstatněných návrhů. Její podstatou je v zájmu racionality a efektivity řízení posoudit "přijatelnost" návrhu dříve než bude přistoupeno k vydání meritorního rozhodnutí formou nálezu. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, nemající zpravidla charakter řízení kontradiktorního; dospěje-li Ústavní soud k závěru, že se jedná o návrh, jehož neopodstatněnost je bez dalšího zřejmá, pak takový návrh usnesením odmítne. V. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel ve svém návrhu v podstatě zopakoval argumentaci, kterou již uplatnil v řízení před Nejvyšším správním soudem, na niž tento soud dostatečným a přesvědčivým způsobem reagoval. Ústavní soud nevidí důvod, aby totéž jen poněkud jinými slovy reprodukoval. Současně připomíná závěry již vyslovené v obdobných věcech dalších kandidátů na funkci prezidenta republiky, které v uplynulých dnech v rozhodnutích vydaných pod sp. zn. Pl. ÚS 26/12 (stěžovatel Kesner), Pl. ÚS 27/12 (stěžovatel Okamura), Pl. ÚS 29/12 (stěžovatel Cibulka) a Pl. ÚS 30/12 (stěžovatelka Kašná) přijal; z nichž mnohé dopadá mutatis mutandis i na případ nyní zkoumaný. Stěžovatel usiloval o možnost ucházet se ve volbách o funkci prezidenta republiky. Základní parametry navrhování kandidátů na tuto funkci stanoví s účinností od 1. 10. 2012 čl. 56 odst. 5 Ústavy České republiky, vložený do Ústavy ústavním zákonem č. 71/2012 Sb., tak, že navrhovat kandidáta je oprávněn každý občan České republiky, který dosáhl věku 18 let, podpoří-li jeho návrh petice podepsaná nejméně 50.000 občany České republiky oprávněnými volit prezidenta republiky. Současně je oprávněno navrhovat kandidáta nejméně dvacet poslanců nebo nejméně deset senátorů. Podrobnosti navrhování kandidátů stanoví dle čl. 58 Ústavy republiky zákon. Zákon o volbě prezidenta republiky v § 25 odst. 3 stanoví: "Podává-li kandidátní listinu navrhující občan, připojí petici podepsanou alespoň 50 000 občany oprávněnými volit prezidenta republiky. Součástí petice jsou očíslované podpisové archy. V záhlaví petice a na každém jejím očíslovaném podpisovém archu se uvede skutečnost, že petice je určena na podporu kandidatury kandidáta na volbu prezidenta, jeho jméno a příjmení, rok narození a rok konání volby prezidenta. Každý občan, podporující kandidaturu kandidáta, uvede na podpisový arch své jméno, příjmení, datum narození a adresu místa trvalého pobytu a připojí vlastnoruční podpis." Sám stěžovatel ani v řízení před Ústavním soudem nikterak nezpochybňoval, že nesplnil podmínku dle § 25 odst. 3 zákona o volbě prezidenta republiky, resp. čl. 56 odst. 5 Ústavy České republiky, pokud společně s kandidátní listinou nepředložil petici obsahující nejméně 50.000 podpisů. Jestliže ministerstvo vnitra, resp. Nejvyšší správní soud, dospěly za těchto okolností k závěru o nezbytnosti odmítnutí registrace kandidátní listiny stěžovatele, nelze jejich postupu nic vytknout. Podmínka kvalifikované podpory kandidatury je jednoznačná, není zapotřebí žádných sofistikovaných interpretací k dalšímu vysvětlení toho, co zakotvením daného ustanovení úst