Pl.ÚS 1/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 1/24 ze dne 15. 5. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Josefa Baxy a soudkyň a soudců Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky), Josefa Fialy, Milana Hulmáka, Veroniky Křesťanové, Tomáše Lichovníka, Kateřiny Ronovské, Jana Svatoně, Pavla Šámala, Vojtěcha Šimíčka, Davida Uhlíře, Jana Wintra a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Vlka, zastoupeného JUDr. Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D., advokátem, se sídlem Dvořákova 1624, Úvaly, proti výroku I. a II. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. listopadu 2023 č. j. 10 As 50/2023-129, výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2023 č. j. 6 A 151/2019-261 a výroku II. usnesení vlády České republiky ze dne 30. července 2019 č. 570, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a vlády, jako účastníků řízení, a Energetického regulačního úřadu, se sídlem Masarykovo náměstí 91/5, Jihlava, a Ing. Petra Kusého, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí a usnesení vlády s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 21, čl. 36 odst. 1, odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, obecné soudy se v nyní posuzované věci zabývaly otázkou odvolání stěžovatele coby člena Rady Energetického regulačního úřadu ("ERÚ"), k němuž došlo napadeným usnesením vlády v červenci 2019 z důvodu hrubého porušení povinností ve smyslu § 17b odst. 7 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění v rozhodné době. 3. Stěžovatel proti odvolání brojil správní žalobou, kterou Městský soud v Praze ("městský soud") napadeným (a v pořadí již třetím) rozsudkem zamítl podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní ("s. ř. s."), neboť ji neshledal důvodnou (výrok I.). Městský soud dospěl k závěru, že vláda poměrně podrobně specifikovala, v čem v případě stěžovatele spatřuje naplnění neurčitého právního pojmu "hrubé porušení povinností". Čerpala přitom z výsledků šetření Bezpečnostní informační služby ("BIS"), které mají povahu utajované informace, což vládě znemožnilo důvody rozhodnutí více konkretizovat. Městský soud se s utajovanými informacemi seznámil a shledal je za dostatečné k naplnění hrubého porušení povinností ve smyslu energetického zákona, a tedy k odvolání stěžovatele z funkce člena Rady ERÚ. 4. Kasační stížnost stěžovatele zamítl Nejvyšší správní soud rovněž napadeným rozsudkem podle § 110 odst. 1 věta poslední s. ř. s. 5. Stěžovatel se závěry obecných soudů a vlády nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž předkládá obdobné námitky jako v průběhu předchozího řízení, tj. v jím podané správní žalobě a kasační stížnosti. Opětovně tudíž rozporuje použití nového dokumentu dodaného BIS, který byl usnesením městského soudu ze dne 7. 3. 2023 č. j. 6 A 151/2019-248 vyloučen z nahlížení, neboť obsahoval utajované informace. Naznačuje, že vláda dodala tento dokument BIS pozdě, resp. zpochybňuje, že vláda měla tento dokument k dispozici v době svého rozhodování (tj. v červenci 2019). Uvádí, že mu městský soud neumožnil vyjádřit se k tomuto nově předloženému a provedenému důkazu, z čehož dovozuje porušení pravidel soudního řízení správního (ustanovení § 75 a § 77 s. ř. s.) a v konečném důsledku též porušení svého základního práva na soudní ochranu. Stěžovatel opětovně kritizuje městský soud za to, že jeho postup byl nepředvídatelný a překvapivý, neboť v prvém rozsudku žalobě vyhověl. Zdůrazňuje, že vláda rozhodla o jeho odvolání, aniž by vyslechla jeho stanovisko. Je toho názoru, že "takový postup vlády ohrožuje nezávislost ERÚ, když - jak soudy aprobovaly - může svůj zásah do nezávislého postavení regulačního orgánu odůvodnit jakýmkoliv zjištěním BIS, jež následně nepodléhá žádné verifikaci." 6. Ústavní soud předně posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. 7. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl podle čl. 1 odst. 2 písm. a) ve spojení s čl. 1 odst. 1 písm. c) rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 č. Org. 24/14, o atrahování působnosti, publikovaného jako sdělení Ústavního soudu č. 52/2014 Sb., podle něhož si plénum Ústavního soudu vyhrazuje rozhodování o ústavních stížnostech v případech, v nichž je účastníkem řízení nebo vedlejším účastníkem řízení vláda. 8. Podaný návrh byl rozvrhem práce přidělen soudci zpravodaji Zdeňku Kühnovi, který byl podle § 36 odst. 2 ve spojení s § 38 odst. 1 zákona o Ústavním soudu usnesením ze dne 24. 1. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 1/24 vyloučen z projednávání a rozhodování věci (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Postupem podle § 55 zákona o Ústavním soudu byla jako nová soudkyně zpravodajka určena Lucie Dolanská Bányaiová. 9. Po seznámení se s ústavní stížností, obsahem napadených rozhodnutí a vyžádaného správního spisu, včetně jeho utajované části obsahující informace poskytnuté zpravodajskou službou, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 10. Ústavní soud předně připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním soudního řízení správního v poloze dalšího "nalézacího" řízení, ale zvláštním řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud opakovaně připomíná, že se s ohledem na své ústavní postavení řídí principem minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů (srov. např. nález ze dne 21. 9. 1999 sp. zn. I. ÚS 168/99). 11. Stěžovatel v prvé řadě rozporuje samotný postup správních soudů při použití vládou nově dodané utajované informace. Tyto námitky ovšem stěžovatel předkládal v identické podobě již v průběhu předchozího řízení, kde byly též adekvátně vypořádány. Již z napadeného rozhodnutí Nejvyššího správní soudu se tudíž podává, že vláda nemohla dodat nový důkaz opožděně po koncentraci řízení, a to jednoduše proto, že princip koncentrace řízení na žalovaný správní orgán nedopadá (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, body 58-61). Nejvyšší správní soud též stěžovateli vysvětlil, proč mu nebylo umožněno vyjádřit se k nově zařazenému důkazu (dokumentu BIS). Stalo se tak proto, že městský soud dokument BIS vyloučil z nahlížení, neboť shledal, že obsahuje informace o činnosti BIS, které jsou utajované ve smyslu příslušného zákona (srov. rozsudek městského soudu, bod 64; rozsudek Nejvyššího správního soudu, body 62-66). Nejvyšší správní soud současně ověřil, že nově předložený dokument BIS existoval již v době rozhodování vlády a vypořádal se též s přidruženou námitkou překvapivosti rozhodnutí městského soudu (srov. tamtéž, body 52-56 a 66-70). Na těchto závěrech, týkajících se především toliko výkladu a aplikace podústavního práva, nespatřuje zdejší soud cokoliv, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah. 12. Zpochybňuje-li dále stěžovatel věrohodnost a přesvědčivost utajovaných informací předložených vládou, jež byly důvodem pro jeho odvolání z funkce člena Rady ERÚ, Ústavní soud tuto námitku posoudil komplexně v souvislosti s právem účastníka řízení na přístup ke všem relevantním důkazům, jež je součástí práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 13. Ústavní soud přitom již dříve v odkazu na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ("ESLP") uvedl, že jak z pohledu práva na spravedlivý proces obecně, tak z pohledu práva na rovnost zbraní, není zpřístupnění všech relevantních důkazů absolutním právem, pokud zde existují převažující zájmy na ochraně národní bezpečnosti, případně další zájmy, které je třeba vyvažovat oproti právům účastníka řízení (srov. nález ze dne 29. 9. 2020 sp. zn. III. ÚS 22/20, bod 35). Omezení práv plynoucích ze zásad kontradiktornosti ř