Pl.ÚS 1/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 1/26 ze dne 15. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Josefa Baxy a soudkyň a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje), Lucie Dolanské Bányaiové, Milana Hulmáka, Veroniky Křesťanové, Zdeňka Kühna, Tomáše Langáška, Jiřího Přibáně, Kateřiny Ronovské, Dity Řepkové, Martina Smolka, Jana Svatoně, Pavla Šámala a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Beitla, zastoupeného JUDr. Petrem Tomanem, LL.M., advokátem, sídlem Těšnov 1059/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. listopadu 2025 č. j. Vol 40/2025-24, spojené s návrhem na zrušení § 51 odst. 5 a § 87 odst. 1 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a 1. Státní volební komise, sídlem náměstí Hrdinů 1634/4, Praha 4 - Nusle, 2. Ing. Mgr. Pavla Karpíška a 3. Ing. Jana Svitáka, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel ve volbách do Poslanecké sněmovny konaných 3. a 4. října 2025 kandidoval v Libereckém kraji na kandidátní listině koalice SPOLU (Občanská demokratická strana, Křesťanská a demokratická unie - Československá strana lidová, TOP 09) s pořadovým číslem 1. Stěžovatel poslancem zvolen nebyl, neboť jediný mandát, který koalice SPOLU získala v Libereckém kraji, připadl v důsledku preferenčních hlasů jiné kandidátce koalice SPOLU s pořadovým číslem 5. 2. Stěžovatel podal 17. 10. 2025 Nejvyššímu správnímu soudu návrh na neplatnost volby kandidáta (dále "volební stížnost"), jímž se domáhal vyslovení neplatnosti volby druhého vedlejšího účastníka (kandidáta s pořadovým číslem 6 na kandidátní listině SPOLU v Plzeňském kraji) a třetího vedlejšího účastníka (kandidáta s pořadovým číslem 1 na kandidátní listině STAROSTOVÉ A NEZÁVISLÍ v Libereckém kraji). Zároveň navrhnul, aby byl vyhlášen jako zvolený kandidát on sám, resp. aby Nejvyšší správní soud vyhlásil za zvoleného poslance toho, "kterému by mandát připadl při dodržení požadavků Ústavního soudu". Stěžovatel vycházel z tvrzení, že Liberecký kraj měl získat osm mandátů namísto šesti, proto nemohl označit v daném kraji kandidáta, který neměl být zvolen. Z procesní opatrnosti však uvedl jednoho kandidáta za Liberecký kraj (třetího vedlejšího účastníka), který neměl být zvolen, čímž naplní podmínku aktivní legitimace podle § 87 odst. 1 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky (dále jen "volební zákon"). Tvrdil, že považuje za opodstatněnou i aktivní legitimaci k části návrhu, jíž navrhuje vyslovit neplatnost kandidáta v Plzeňském kraji (druhého vedlejšího účastníka). Ačkoli stěžovatel nebyl zapsán do stálého seznamu voličů, kde byl daný poslanec volen, odvozuje aktivní legitimaci z důvodu "přesouvání" mandátů mezi jednotlivými volebními kraji v rámci druhého skrutinia podle § 51 volebního zákona. 3. Nejvyšší správní soud návrh na neplatnost volby druhého vedlejšího účastníka odmítl, protože k němu není stěžovatel aktivně legitimován (výrok I). Volební zákon přiznává právo podat návrh na neplatnost volby kandidáta každému občanovi zapsanému do stálého seznamu "ve volebním okrsku, kde byl poslanec volen", a každé politické straně nebo koalici, jejíž kandidátní listina "ve volebním kraji byla pro volby do Poslanecké sněmovny zaregistrována". Občan proto může návrh podat jen ve vztahu ke kandidátům zvoleným ve volebním kraji tam, kde mohl vykonat svoje aktivní volební právo. Z povahy věci je tak nezbytné, aby argumentace směřovala proti konkrétním protizákonnostem souvisejícím s uplatněním jeho subjektivního volebního práva. Logicky lze výsledek volby zpochybnit jen tam, kde je občan zapsán ve stálém seznamu, anebo kde skutečně své právo uplatnil. Stěžovatel byl zapsán v seznamu voličů ve volebním okrsku v Libereckém kraji, proto nemohl napadat zvolení poslance za Plzeňský kraj. 4. Návrh na neplatnost volby třetího vedlejšího účastníka Nejvyšší správní soud meritorně projednal a zamítl (výrok II). Stěžovatelem uvedené důvody neplatnosti volby se netýkají pouze průběhu voleb ve volebním kraji, kde byl stěžovatel zapsán do stálého seznamu, ale voleb v celostátním měřítku. Závěr o nesprávně nastaveném volebním systému by nutně ovlivnil celostátní výsledek voleb, tedy zejména vzájemné poměry mandátů pro jednotlivé kandidující strany. Námitkám stěžovatele tak soud nemůže vyhovět výrokem o neplatnosti volby konkrétního kandidáta. Pouze v případě návrhu politické strany, hnutí nebo koalice, které kandidovaly ve všech volebních krajích, kde byli zvoleni kandidáti těchto subjektů, by soud mohl v konečném důsledku zpochybnit volbu zvolených kandidátů napříč jednotlivými volebními kraji. Nejvyšší správní soud dodal, že na úpravě volebního zákona, která efektivní přezkum voleb v rámci republiky jako celku prakticky svěřuje především do rukou kandidujících politických stran a politických hnutí, v minulosti neshledal nic protiústavního. Zavedení jiných metod přepočtu hlasů na mandáty, a především druhého skrutinia, na věci nic nezměnilo. Nepředstavuje podstatnou změnu v postavení samotného voliče, neboť jeho hlas měl konkrétní celostátní důsledky i před novelou volebního zákona provedenou zákonem č. 189/2021 Sb., zejména měl tradičně vliv na to, zda kandidující subjekt překročí (celostátní) uzavírací klauzuli podle § 49 volebního zákona. 5. Nejvyšší správní soud dále zdůraznil, že při naplňování ústavního požadavku rovného volebního práva a poměrného zastoupení má zákonodárce relativně široké pole působnosti. Pokud vede výklad volebního zákona k jednoznačnému výsledku, pak není úkolem Nejvyššího správního soudu, aby svým výkladem nahrazoval zákonodárce a místo něj hledal volební systém, který by bylo možné považovat za "poměrnější". Pouhé srovnání různého počtu hlasů, které strany potřebovaly k zisku mandátu, a to i napříč jednotlivými volebními kraji, neznamená, že byly narušeny principy poměrného zastoupení a rovnosti volby. Volební systémy nelze hodnotit podle výsledků voleb, nýbrž podle jejich východisek. Ta však navrhovatel úspěšně nezpochybnil, respektive soud nedospěl k vnitřnímu přesvědčení o protiústavnosti zákonných ustanovení, která tato východiska obsahují. Soudu navíc ani nepřísluší, aby hodnotil vhodnost zákonné úpravy, či dokonce sám vytvářel nová pravidla pro volby, která nejsou v zákonech obsažena. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 4 Ústavy České republiky, práva na rovné volební právo podle čl. 18 odst. 1 Ústavy a čl. 21 odst. 3 Listiny, práva podílet se na správě věcí veřejných podle čl. 21 odst. 1 Listiny a práva na rovný přístup k voleným funkcím podle čl. 21 odst. 4 Listiny. 7. Stěžovatel nebyl zvolen poslancem i přesto, že podle svého názoru zvolený být měl. Nejvyšší správní soud přistoupil k příliš restriktivnímu výkladu právních předpisů, jakož i vlastních předchozích usnesení, na něž stěžovatel odkazoval. Volební systém tak, jak jej zákonodárce přijal v reakci na nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 44/17, sice vyřešil nerovnost ve váze hlasů voličů jednotlivých stran, ale vyvolal jiné nerovnosti, což stěžovatel dokládá odlišným počtem hlasů pro zisk jednoho mandátu v Libereckém kraji a Plzeňském kraji. 8. Porušení práva na soudní ochranu spatřuje stěžovatel v tom, že mu Nejvyšší správní soud odepřel soudní ochranu odmítnutím části jeho návrhu výrokem I. Přitom zvolení kandidáta v Plzeňském kraji (druhého vedlejšího účastníka) je zásadní z pohledu argumentu, že mandát poslance, který měl podle přesvědčení stěžovatele připadnout Libereckému kraji, resp. přímo stěžovateli, připadl právě Plzeňskému kraji, resp. druhému vedlejšímu účastníkovi. 9. Stěžovatel si je vědom omezení aktivní legitimace podle § 87 odst. 1 volebního zákona, má však za to, že právní úprava druhého skrutinia mu umožňuje napadat i zvolené kandidáty v jiných krajích. Nejvyšší správní soud sám v minulosti dovodil extenzivnější výklad aktivní legitimace, když došel k závěru, že je oprávněn rozhodnout i o neplatnosti volby jiného kandidáta než toho, jehož volba byla výslovně navrhovatelem napadena (Vol. 58/2017-187). Stěžovatel nepožadoval "přepsání" celostátních poměrů a výsledků, nýbrž ochranu rovnosti hlasu a rovného přístupu k mandátu s uvedením konkrétního dopadu na Liberecký kraj. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem směřuje k tomu, že stěžovatel fakticky nemá žádný účinný procesní prostředek, aby se domáhal soudního přezkumu dopadu celostátní fáze přidělování mandátů na rovnost jeho volebního práva. Nejvyš