Pl.ÚS 10/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 10/08 ze dne 12. 5. 2009 229/2009 Sb. N 115/53 SbNU 427 K ústavnosti právní úpravy zajištění cizince za účelem správního vyhoštění   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález pléna Ústavního soudu složeného ze soudců Stanislava Balíka, Vlasty Formánkové, Františka Duchoně, Vojena Güttlera, Pavla Holländera, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Dagmar Lastovecké, Jana Musila (soudce zpravodaj), Jiřího Nykodýma, Miloslava Výborného, Elišky Wagnerové a Michaely Židlické ze dne 12. května 2009 sp. zn. Pl. ÚS 10/08 ve věci návrhu Nejvyššího správního soudu na vyslovení protiústavnosti ustanovení § 124 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 217/2002 Sb., za účasti Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky jako účastníků řízení (nález byl vyhlášen pod č. 229/2009 Sb.). Výrok Návrh na vyslovení protiústavnosti ustanovení § 124 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 217/2002 Sb., se zamítá. Odůvodnění I. 1. Dne 10. března 2008 byl Ústavnímu soudu doručen návrh Nejvyššího správního soudu podaný podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) na vyslovení protiústavnosti ustanovení § 124 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 217/2002 Sb., (dále též jen „zákon o pobytu cizinců“). Navrhovatel tak učinil poté, co v řízení o kasační stížnosti V. S., občana Ukrajiny (v řízení o kasační stížnosti a dále v textu odůvodnění tohoto nálezu též jen „stěžovatel“), vedené pod sp. zn. 2 As 22/2006, dospěl k závěru, že napadené ustanovení, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s čl. 1 Ústavy a s čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a že tento rozpor nelze překlenout ani ústavně konformním výkladem. II. Okolnosti případu 2. Stěžovatel byl v trestním řízení, vedeném Okresním soudem v Kladně, odsouzen k trestu vyhoštění (rozsudek ze dne 16. listopadu 1999 č. j. 1 T 69/1999-203), tento trest však nebyl vykonán a stěžovatel se nadále zdržoval na území České republiky. Poté rozhodnutím Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Praha ze dne 28. listopadu 2003 č. j. SCPP-465/PH-OPK4-SV bylo stěžovateli uloženo správní vyhoštění, a to přes již zmíněné rozhodnutí Okresního soudu v Kladně. Ani poté však stěžovatel území České republiky neopustil. 3. Dne 4. dubna 2005 vydalo Oblastní ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Praha pod č. j. SCF-I63/PH-OPK4-SV-2005 rozhodnutí o zajištění stěžovatele podle ustanovení § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. 4. Stěžovatel se téhož dne před policií k věci vyjádřil tak, že byl již v trestním řízení odsouzen k trestu vyhoštění, území České republiky však neopustil, byl bez cestovního dokladu, a proto si vymyslel nové jméno V. P., které používal. Požádal o azyl, avšak ten mu nebyl udělen. Z území České republiky neodcestoval, protože nechtěl. Dále uvedl, že v České republice má dítě, s jehož matkou nežije ve společné domácnosti. O dítě se nestará a ani na něj neplatí. V rodném listě dítěte je uvedeno smyšlené jméno otce V. P., neboť toto jméno udával v azylovém řízení. 5. V odůvodnění rozhodnutí Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Praha ze dne 4. dubna 2005 o zajištění stěžovatele podle ustanovení § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců se uvádí, že stěžovatel do České republiky přicestoval v roce 1999 a do dnešního dne toto území neopustil a ani se nepokusil svůj pobyt zlegalizovat. Byl si vědom toho, že zde pobývá neoprávněně, a to v rozporu s výše uvedeným rozsudkem a rozhodnutím o správním vyhoštění. Z těchto důvodů má policie za to, že je dáno nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. 6. Toto rozhodnutí Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Praha ze dne 4. dubna 2005 stěžovatel napadl žalobou, ve které uvedl, že má na území České republiky dítě, o které se chce starat, a vzhledem k délce zajištění by dítě nemělo zajištěnu dostatečnou péči, což by bylo v rozporu se zásadou 6 Deklarace práv dítěte. 7. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. září 2005 č. j. 7 Ca 187/2005-38 žalobu V. S. zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že z obsahu správního spisu plyne, že Oblastní ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Praha postupovalo v souladu se zákonem a řádně zhodnotilo, že by stěžovatel mohl ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, neboť se na území České republiky zdržoval neoprávněně. Soud dodal, že stěžovatel navíc vůči státním orgánům vystupoval pod smyšleným jménem. K žalobnímu tvrzení stěžovatele, že se v době zajištění nebude moci starat o svého syna, městský soud uvedl, že tyto skutečnosti zákon o pobytu cizinců v případě zajištění cizince nezohledňuje (na rozdíl od samotného správního vyhoštění). Dále bylo poukázáno na fakt, že samo zajištění cizince je rozhodnutím pouze dočasným a námitky stran příbuzných v České republice jsou řešeny až v případném rozhodnutí o správním vyhoštění. Městský soud dále dodal, že sám stěžovatel do policejního protokolu uvedl, že se o dítě nestará a neplatí na něj, a z toho důvodu jeho poukaz na Úmluvu o právech dítěte působí silně účelově. 8. Proti rozhodnutí Městského soudu v Praze podal stěžovatel kasační stížnost. V kasační stížnosti stěžovatel uváděl, že správnímu orgánu ani správnímu soudu nepřísluší posuzovat důvody uloženého trestu vyhoštění v trestním řízení vedeném Okresním soudem v Kladně (č. j. 1 T 69/1999-203), nicméně lze dovodit, že manželství se státním občanem České republiky, popř. jiný příbuzenský poměr v přímé linii, je důvodem, pro který se trest vyhoštění neuděluje. Pakliže je i přesto takový trest uložen, má odsouzený právo požádat po uplynutí tří let o upuštění od výkonu zbytku uloženého trestu. Stěžovatel dále uvedl, že Oblastní ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Praha svým rozhodnutím ze dne 28. listopadu 2003 č. j. SCPP-465/PH-OPK4-SV rozhodlo o uložení správního vyhoštění, a to přes již zmíněné rozhodnutí Okresního soudu v Kladně vydané v trestní věci. Stěžovatel dále konstatoval, že je v příbuzenském poměru k nezletilému V. P., který je občanem České republiky, což platilo i v době správního rozhodování, a tudíž byl důvod, aby správní vyhoštění nebylo uloženo. Správní vyhoštění je pak svou povahou nadbytečné, stejně jako rozhodnutí o zajištění cizince podle ustanovení § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel dále uvedl, že se na území České republiky již nezdržuje a není mu umožněn styk s jeho nezletilým synem. Proto požaduje, aby bylo rozhodnuto o tom, že jeho správní vyhoštění v roce 2003 a jeho následné zajištění podle zákona o pobytu cizinců bylo nezákonné. Důvodnost kasační stížnosti pak spatřuje v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“). Z těchto důvodů stěžovatel navrhl rozsudek městského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Zároveň požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. 9. Řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2007 č. j. 2 As 22/2006-88 přerušeno, protože Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že zákonné ustanovení, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, a proto věc podle čl. 95 odst. 2 Ústavy předložil Ústavnímu soudu a navrhl, aby ustanovení § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců bylo zrušeno. 10. Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 7 Ca 187/2005 se dále zjišťuje (č. l. 51), že podle sdělení Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Praha ze dne 13. 12. 2005 č. j. SCPP-14-5711/PH-XIII-C-2005 byl stěžovatel dne 22. října 2005 z České republiky vyhoštěn s platností správního vyhoštění do 26. září 2015. V současné době se pravděpodobně zdržuje na území Ukrajiny. III. Argumentace navrhovatele 11. Nejvyšší správní soud při projednávání věci zaujal názor, že zákonné ustanovení § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců v rozhodném znění, jež mělo být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, neboť omezení osobní svobody na základě předmětných ustanovení je v rozporu s ústavními imperativy rovnosti a proporcionality. Nejvyšší správní soud má v prvé řadě za to, že omezení osobní svobody podle ustanovení § 124 a násl. zákona o pobytu cizinců zakládá racionálně neodůvodněnou nerovnost. I v případě, že by Ústavní soud dospěl k závěru, že princip rovnosti předmětnou zákonnou úpravou porušen nebyl, považoval by Nejvyšší správní soud tuto úpravu za neslučitelnou s principem proporcionality. Dále Nejvyšší správní soud poukazuje na skutečnost, že tento rozpor není pouze akademickou otázkou, ale má řadu negativních důsledků, které zásadním způsobem zasa