Pl.ÚS 10/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 10/14 ze dne 9. 12. 2014 U 20/75 SbNU 677 Obnova řízení po rozhodnutí ESLP ve věci Sejk proti ČR   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Usnesení pléna Ústavního soudu ve složení Ludvík David, Jaroslav Fenyk, Jan Filip, Vlasta Formánková, Vladimír Kůrka, Tomáš Lichovník, Jan Musil, Pavel Rychetský, Vladimír Sládeček, Radovan Suchánek, Kateřina Šimáčková, Vojtěch Šimíček, Milada Tomková a Jiří Zemánek ze dne 9. prosince 2014 sp. zn. Pl. ÚS 10/14 ve věci návrhu MUDr. Petra Sejka, zastoupeného Mgr. Janem Cimbůrkem, advokátem, se sídlem Kamenice nad Lipou, Bořetín 73, na povolení obnovy řízení před Ústavním soudem vedeného pod sp. zn. II. ÚS 787/10. I. Obnova řízení ve věci ústavní stížnosti navrhovatele rozhodnuté Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 787/10 se povoluje. II. Usnesení Ústavního soudu ze dne 22. července 2010 sp. zn. II. ÚS 787/10 se ruší. III. V řízení ve věci původně rozhodnuté pod sp. zn. II. ÚS 787/10 bude pokračováno pod sp. zn. Pl. ÚS 10/14. Odůvodnění I. 1. Návrhem ze dne 23. května 2014 se navrhovatel domáhal obnovy řízení podle ustanovení § 119 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a následného zrušení usnesení Ústavního soudu ze dne 22. července 2010 sp. zn. II. ÚS 787/10 podle ustanovení § 119b odst. 1 zákona o Ústavním soudu s poukazem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci navrhovatele ze dne 26. listopadu 2013, Petr Sejk proti České republice, č. 73138/10 (dále jen "rozhodnutí ve věci navrhovatele"). 2. Navrhovatel ve svém návrhu uvedl, že jeho ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 22. července 2010 sp. zn. II. ÚS 787/10 v části směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. října 2008 č. j. 6 Co 2164/2008-213 odmítnuta jako podaná po lhůtě stanovené pro její podání a v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2010 č. j. 21 Cdo 45/2009-239 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Ústavní soud měl za to, že pokud stěžovatel odvíjel lhůtu pro podání ústavní stížnosti ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání navrhovatelem podaným s odkazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, při uplatnění tzv. nezpůsobilého dovolacího důvodu, neměl Nejvyšší soud prostor pro "uvážení". Za uvedeného stavu, kdy posouzení přípustnosti dovolání nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu ve smyslu ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, bylo podle závěru Ústavního soudu nutno podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu šedesátidenní lhůtu k podání ústavní stížnosti proti napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně odvíjet již ode dne doručení tohoto rozhodnutí odvolacího soudu. II. 3. Na základě podané stížnosti navrhovatele k Evropskému soudu pro lidská práva, ve které namítal porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") spočívající ve znemožnění přístupu k Ústavnímu soudu, Evropský soud pro lidská práva v rozhodnutí ve věci navrhovatele uvedl, že vláda České republiky (dále jen "vláda") ve svém prohlášení ze dne 8. července 2013 připustila, a to s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva v obdobných věcech (viz např. rozsudek ze dne 12. října 2010, Adamíček proti České republice, č. 35836/05), že právo navrhovatele na spravedlivý proces, jež mu zaručuje čl. 6 Úmluvy, bylo porušeno. Vláda byla připravena uhradit navrhovateli jako spravedlivé odškodnění částku 4 100 eur, kterou považuje za přiměřenou kompenzaci hmotné škody, morální újmy, jakož i vzniklých nákladů, a proto Evropský soud pro lidská práva požádala o vyškrtnutí stížnosti navrhovatele ze seznamu případů podle čl. 37 odst. 1 písm. c) Úmluvy. 4. Navrhovatel ve svém vyjádření k prohlášení vlády ze dne 28. srpna 2013 formuloval požadavek na spravedlivé odškodnění, jenž byl vyšší než částka navržená vládou, což Evropský soud pro lidská práva vyložil jako nesouhlas navrhovatele s obsahem jednostranného prohlášení. Další projednávání této části stížnosti Evropský soud pro lidská práva považoval za neopodstatněné [čl. 37 odst. 1 písm. c) Úmluvy] s tím, že vzal na vědomí prohlášení žalované vlády týkající se přístupu k Ústavnímu soudu, uvažovaného na základě čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a v kontextu podmínek vytvořených pro dodržování přijatých závazků rozhodl o vyškrtnutí této části stížnosti ze seznamu případů. Evropský soud pro lidská práva dále neshledal v další části stížnosti, ve které navrhovatel tvrdil, že Nejvyšší soud nepřezkoumal jeho dovolání ve věci samé, že by došlo k jakémukoliv porušení práv a svobod navrhovatele, které v tomto ohledu zaručuje Úmluva, a tento důvod stížnosti považoval za zjevně neopodstatněný. Z uvedených důvodů Evropský soud pro lidská práva prohlásil ve zbylé části stížnost za nepřípustnou. III. 5. Podle ustanovení § 119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, rozhodoval-li Ústavní soud ve věci, v níž mezinárodní soud shledal, že zásahem orgánu veřejné moci bylo v rozporu s mezinárodní smlouvou porušeno lidské právo nebo základní svoboda, lze proti takovému rozhodnutí Ústavního soudu podat návrh na obnovu řízení za podmínek stanovených tímto zákonem. 6. Návrh na obnovu řízení byl podán oprávněnou osobou a včas (srov. ustanovení § 119 odst. 2 a 3 zákona o Ústavním soudu). 7. Evropský soud pro lidská práva je mezinárodním soudem, jehož rozhodnutí jsou pro Českou republiku závazná [srov. čl. 87 odst. 1 písm. i) Ústavy České republiky, § 117 zákona o Ústavním soudu a čl. 46 odst. 1 Úmluvy]. 8. Evropský soud pro lidská práva v rozhodnutí ve věci navrhovatele rovněž uvedl, že pokud jde o stížnosti na porušení práva přístupu k Ústavnímu soudu, již v několika věcech, mezi nimiž byla i řízení vedená proti České republice, zavedl ustálenou rozhodovací praxi (kupř. rozsudky ze dne 12. října 2010, Adamíček proti České republice, č. 35836/05; ze dne 13. října 2011, Tieze a Semeráková proti České republice, č. 26908/09 a 30809/10). Vzhledem k povaze ústupků, které ve svém prohlášení činí vláda, a k navrhované výši odškodnění, kterou lze s přihlédnutím k obdobným případům považovat za přiměřenou, považoval Evropský soud pro lidská práva, jak bylo uvedeno výše, další projednávání stížnosti navrhovatele za neopodstatněné. V souvislosti s předchozími úvahami a zejména s ohledem na bohatou a jednoznačnou judikaturu v této věci měl dále tento soud za to, že pro dodržení lidských práv zaručených Úmluvou a souvisejícími Protokoly již není nutné pokračovat v projednávání stížnosti [čl. 37 odst. 1 písm. c) Úmluvy]. 9. V situaci, kdy není zcela zřejmý postoj Evropského soudu pro lidská práva, který sice přistoupil na vládní nabídku zjednodušeného řešení věci a akceptoval jednostranné uznání porušení Úmluvy spolu s nabídkou finančního zadostiučinění, avšak nevyslovil se zřetelně k otázce, zda tímto je celá věc uzavřena s konečnou platností, anebo jen z jeho pohledu, přičemž nejenže nevylučuje, ale předpokládá i poté zachování možnosti nápravy pochybení na vnitrostátní úrovni (např. právě v podobě obnovy řízení), nelze důsledky z toho plynoucí nejistoty klást k tíži navrhovatele. Naopak je nutno ve vztahu k navrhovateli zvolit vstřícný přístup, a to zvláště, když - coby stěžovatel - v řízení před Evropským soudem pro lidská práva s nabídkou vlády a s vyškrtnutím věci ze seznamu nesouhlasil, i přesto, že tehdy výslovně nevyjádřil, že bude posléze požadovat obnovu řízení. Ústavní soud si je současně vědom výjimečnosti použití institutu obnovy řízení, prolamujícího zásadu rei iudicatae, zejména s ohledem na potřebu zachování právní jistoty subjektů v horizontálních (soukromoprávních) vztazích. Právě proto je Ústavní soud toho názoru, že Evropský soud pro lidská práva měl - obdobně, jako je tomu ve věcech trestních - explicitně uvést, zda se má stěžovatel ve věci s civilním pozadím spokojit s pouhým konstatováním porušení Úmluvy a nabídnutým zadostiučiněním, nebo zda jej odkazuje i na prostředky nápravy podle vnitrostátního práva, jakým je i obnova řízení před Ústavním soudem. Neučinil-li tak, bylo by možno usuzovat, že implicitně připustil, že k obnově řízení dojít nemusí, jelikož v opačném případě by mohlo nastat řešení ve svých důsledcích méně šetrné k druhé straně původního vnitrostátního řízení. Ústavní soud byl však veden skutečností, že následky porušení práva na spravedlivý proces pro navrhovatele nebyly jednorázové, ale nadále přetrvávají, dokud nebude pochybení v původním řízení řádně napraveno. Dospěl proto k závěru, že poskytnutí náhrady za nemajetkovou újmu ze strany vlády a obnova řízení před Ústavním soudem se nutně nevylučují a mohou koexistovat vedle sebe. 10. Z pohledu zásady poctivého plnění mezinárodních závazků, kterou reflektuje také čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky, je i na porušení Úmluvy nutno hledět z pozice pravidel obecného mezinárodního práva o odpov