Pl.ÚS 10/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 10/14 ze dne 10. 3. 2015 Obnovené řízení po rozhodnutí ESLP ve věci Sejk proti ČR   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců a soudkyň Jaroslava Fenyka, Jana Filipa, Vlasty Formánkové, Vladimíra Kůrky, Tomáše Lichovníka, Jana Musila, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka v obnoveném řízení o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Petra Sejka, zastoupeného Mgr. Janem Cimbůrkem, advokátem, se sídlem Bořetín 73, 394 70 Kamenice nad Lipou, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2010 č. j. 21 Cdo 45/2009-239 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. října 2008 č. j. 6 Co 2164/2008-213, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 26. května 2014, domáhal obnovy řízení podle ustanovení § 119 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve věci vedené Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 787/10. Po povolení obnovy řízení navrhoval znovu projednat jeho ústavní stížnost, kterou se domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 3 Listiny. 2. Ústavní soud usnesením ze dne 9. prosince 2014 sp. zn. Pl. ÚS 10/14 obnovu řízení o ústavní stížnosti stěžovatele, rozhodnuté Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 787/10, podle ustanovení § 119b zákona o Ústavním soudu povolil, usnesení Ústavního soudu ze dne 22. července 2010 sp. zn. II. ÚS 787/10 zrušil a rozhodl, že v řízení ve věci původně rozhodnuté pod sp. zn. II. ÚS 787/10 bude pokračováno pod sp. zn. Pl. ÚS 10/14. 3. Z podané ústavní stížnosti, spisu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 787/10 a vyžádaného spisu Okresního soudu v Prachaticích sp. zn. 8 C 302/2007 bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou podanou u Okresního soudu v Prachaticích domáhal určení, že výpověď daná stěžovateli dopisem žalované Nemocnice Prachatice, a. s. (dále jen "vedlejší účastník řízení"), je neplatná. Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 30. června 2008 č. j. 8 C 302/2007-135 žalobu zamítl a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení na nákladech řízení částku 2 156 Kč. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. října 2008 č. j. 6 Co 2164/2008-213 rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1 335 Kč. Dovolání, podané stěžovatelem proti rozhodnutí odvolacího soudu, bylo Nejvyšším soudem usnesením ze dne 14. ledna 2010 č. j. 21 Cdo 45/2009-239 odmítnuto z důvodu jeho nepřípustnosti. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení jeho práva na spravedlivý proces v řízení před obecnými soudy a dále namítal nesprávnou aplikaci ustanovení § 52 písm. f) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a souvisejících ustanovení. Zpochybnil provedené důkazní řízení a poukázal na to, že soudy jeho tvrzení řádně nehodnotily a neprovedly jím navržené důkazy k zavinění vedlejšího účastníka řízení na tvrzených skutečnostech. Stěžovatel má za to, že obecné soudy celou věc nesprávně právně posoudily. Tvrdil, že platnost výpovědi obsahující jediný zbývající dílčí důvod uznaný jako neplatný, spočívající ve sporech a konfliktech se spolupracovníky ohrožující péči o pacienty, nikoliv však z toho plynoucí pokles operační výkonnosti ortopedie, ve věci rozhodující soudy chybně posoudily. Dále podle názoru stěžovatele soudy chybně posoudily platnost výpovědi z důvodu nenaplnění hmotněprávní podmínky, tj. neexistence neuspokojivých pracovních výsledků, které nebyly prokázány a nesprávně posoudily i lhůty stanovené ve výzvě před podáním výpovědi. Podle tvrzení stěžovatele se odvolací soud odpovídajícím způsobem nezabýval skutečností, že došlo ve lhůtě stanovené výzvou před podáním výpovědi k nápravě (za nedůvodného předpokladu, že vůbec docházelo k závadnému chování stěžovatele) ani se nezabýval upozorněním stěžovatele ve svém závěrečném vyjádření ze dne 15. června 2008 na nerovné podmínky, které vedlejší účastník řízení uplatnil vůči nově přijatému lékaři na původní pracovní místo stěžovatele. Stěžovatel rovněž uvedl, že ztráta operačního zázemí a dobrého jména se negativně promítá do chodu jeho privátní praxe v Českém Krumlově, kterou stěžovatel provozuje od roku 2004. Od roku 2008 je tato praxe jediným zdrojem příjmu stěžovatele a tento stav má podle tvrzení stěžovatele nepříznivý finanční dopad na jeho majetkové poměry. III. Vyjádření účastníků řízení 5. Ústavní soud doručil ústavní stížnost účastníkům a vedlejšímu účastníkovi řízení s tím, aby se k podané ústavní stížnosti vyjádřili. 6. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 12. srpna 2014 uvedl, že námitky stěžovatele, přestože namítá porušení práva na spravedlivý proces, jsou svojí povahou převážně vyjádřením nesouhlasu a pokračováním polemiky neúspěšného účastníka řízení s průběhem řízení před obecnými soudy, s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními, z nichž rozhodnutí soudů vycházejí, a na tomto základě předkládá vlastní skutkové závěry, od nichž odvíjí možnost odlišného právní posouzení věci samé. Ústavní soud již při posuzování opodstatněnosti původní ústavní stížnosti ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu uvedl, že ústavní stížnost je neopodstatněná. Obsah námitek směřujících proti rozhodnutí dovolacího soudu podle názoru tohoto soudu neumožňuje [ani ve světle úvah o ústavnosti ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] přisvědčit názoru stěžovatele, že napadené rozhodnutí má ústavně právní přesah. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud navrhoval, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, neboť je zjevně neopodstatněná. 7. Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření ze dne 20. srpna 2014 zcela odkázal na skutkové i právní hodnocení plynoucí z odůvodnění rozsudku napadeného ústavní stížností, kdy odvolací soud v tomto rozsudku dostatečně vyčerpávajícím způsobem odůvodnil ustanovení § 52 písm. f) zákoníku práce, s ohledem na výkon funkce stěžovatele, a to i za splnění formálního předpokladu (písemné výzvy zaměstnanci k odstranění nedostatků v práci v přiměřené době). Podle názoru Krajského soudu v Českých Budějovicích není jeho ústavní stížností napadené rozhodnutí v rozporu s čl. 36 Listiny. Věc byla na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu právně posouzena, proto tento soud navrhoval, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. 8. Vedlejší účastník řízení své vyjádření k podané ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nepodal a svého postavení vedlejšího účastníka řízení se vzdal (§ 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). 9. Ústavní soud doručil podaná vyjádření stěžovateli. Stěžovatel ve své replice ze dne 19. září 2014 vyjádřil nesouhlas s tvrzením Nejvyššího soudu a trvá na svém názoru, že jeho dovolací důvody byly podřazené pod tehdy platné ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., přičemž tato argumentace současně odůvodňuje jeho tvrzení o ústavněprávním přesahu vad napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel má za to, že obecně principem obsahu každé stížnosti je určitá polemika s dosavadním průběhem předchozího řízení v soustavě obecných soudů a ve své ústavní stížnosti podrobně vysvětlil, z jakého důvodu se nejedná o žádné nové dovolací důvody, přičemž stěžejní podle jeho názoru je, že nebyl prokázán pokles operační výkonnosti oddělení ortopedie v důsledku jeho chování. K vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích pak stěžovatel uvedl, že podle jeho názoru jde o pouhý odkaz na původní rozsudek, bez jakékoliv argumentace. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dovodil, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná. 11. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání n