Pl.ÚS 10/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 10/24 ze dne 3. 4. 2024 N 63/123 SbNU 200 Zpochybnění poválečné konfiskace majetku rodu z Lichtenštejnů   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Josefa Baxy a soudkyň a soudců Lucie Dolanské Bányaiové, Josefa Fialy, Milana Hulmáka, Jaromíra Jirsy, Veroniky Křesťanové, Zdeňka Kühna, Tomáše Lichovníka, Kateřiny Ronovské, Jana Svatoně, Pavla Šámala, Vojtěcha Šimíčka, Davida Uhlíře, Jana Wintra (soudce zpravodaj) a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelů a) FÜRST VON LIECHTENSTEIN STIFTUNG, reg. č. FL-0001,030.270-0, sídlem Bergstrasse 5, Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, a b) Hans Adam II. von und zu Liechtenstein, zastoupených Dr. Erwinem Hanslikem, advokátem, sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 3013/2022-1232 ze dne 14. 3. 2023, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 33/2022-1138 ze dne 25. 5. 2022 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 28 C 417/2018-1009 ze dne 30. 9. 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení a 1) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, 2) České republiky - Státního pozemkového úřadu a 3) Státního statku Jeneč, státního podniku v likvidaci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Podstata ústavní stížnosti 1. Stěžovatelé se žalobou před civilními soudy domáhali vyklizení nemovitých věcí v katastrálních územích Hájek u Uhříněvsi, Královice a Uhříněves v Praze (dále jen "sporné nemovitosti"), případně určení vlastnického práva ke sporným nemovitostem nebo náhrady za sporné nemovitosti. 2. Stěžovatel a) tvrdí, že sporné nemovitosti vlastní, neboť je univerzálním dědicem Františka Josefa II. Lichtenštejna (dále jen "zůstavitel"). Stěžovatel b) uvádí, že mu k nim jako nynější hlavě Lichtenštejnského knížectví náleží požívací práva odvozená z jejich vlastnictví stěžovatelem a). 3. V katastru nemovitostí je jako vlastník sporných nemovitostí zapsán stát. Žalováni byli proto vedlejší účastníci, neboť jsou s nimi příslušní hospodařit a vystupují za stát v soukromoprávních vztazích. 4. Stěžovatelé v žalobě tvrdili, že sporné nemovitosti v roce 1945 stát fyzicky ovládl, ale neměl k tomu právní důvod, a jejich vlastníkem tak zůstal až do své smrti zůstavitel. Dekret presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále též pouze "dekret"), se podle nich nevztahoval na zůstavitele, ani na sporné nemovitosti. 5. Vedlejší účastníci oponovali, že stát ke sporným nemovitostem nabyl vlastnické právo nabytím účinnosti dekretu, a vlastnictví proto nemohlo přejít na stěžovatele. Doložili to vyhláškou Okresního národního výboru v Olomouci ze dne 31. 7. 1945 (dále též "konfiskační výměr"), kterou byl zůstavitel označen za osobu německé národnosti podle § 1 odst. 1 písm. a) dekretu. 6. Civilní soudy rozhodnutími uvedenými v záhlaví žalobě stěžovatelů (ani opravným prostředkům) nevyhověly. Stěžovatelé namítají, že tím soudy porušily jejich ústavně zaručená základní práva, mj. právo na spravedlivý proces, právo vlastnit majetek a právo na ochranu soukromí a rodinný život. Podávají proto ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a navrhují jejich zrušení. II. Řízení před civilními soudy 7. Obvodní soud pro Prahu 10 žalobu stěžovatelů zamítl. Odkázal na ustálenou judikaturu vycházející ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 a na rozhodnutí vydaná v obdobných věcech stěžovatelů. Upozornil, že mimo právní rámec restitučního zákonodárství se nelze domáhat určení vlastnického práva nebo vydání věci na základě zpochybnění správních a soudních rozhodnutí vydaných v souvislosti s konfiskací uskutečněnou před více než 70 lety. Stěžovatelé přitom neuplatňují restituční nárok. 8. Soud konstatoval, že stát se v roce 1945 chopil držby sporných nemovitostí, a to ve vazbě na vydání konfiskačního výměru; zůstavitel proti výměru neúspěšně brojil stížnostmi k Zemskému národnímu výboru v Brně a k tehdejšímu nejvyššímu správnímu soudu (ten byl následně přejmenován na správní soud). Právním důvodem vzniku vlastnického práva státu ke sporným nemovitostem byl přitom samotný dekret presidenta republiky č. 12/1945 Sb. Konfiskační výměr, který je deklaratorním správním aktem, stvrdil použití dekretu na zůstavitele. Zůstavitel tedy pozbyl vlastnická práva ke sporným nemovitostem nabytím účinnosti dekretu dne 23. 6. 1945, a ta tudíž nemohla přejít na stěžovatele. Námitky stěžovatelů tvrdící nicotnost konfiskačního výměru nejsou opodstatněné; konfiskační výměr nebyl nicotný a soud z něj musí vycházet a nemůže jej věcně přezkoumávat, a to ani z hlediska tvrzené diskriminace. Absence náhrady je přitom pojmovým znakem konfiskace. 9. Městský soud v Praze rozsudek k odvolání stěžovatelů potvrdil. Aproboval závěry obvodního soudu a odkázal přitom na relevantní judikaturu v obdobných věcech stěžovatelů. Za podstatné označil, že se stát v roce 1945 chopil držby sporných nemovitostí a že Okresní národní výbor v Olomouci vůči zůstaviteli podle dekretu vydal konfiskační výměr, proti němuž zůstavitel neúspěšně brojil u Zemského národního výboru v Brně a nejvyššího správního soudu. Tento konfiskační výměr přitom nelze považovat za nicotný. 10. Soud zdůraznil, že přezkoumávat nabývací tituly, na jejichž základě měl stát k věcem nabýt vlastnické právo v období rozhodném pro restituce nebo před ním, lze pouze v mezích restitučního zákonodárství, a to z hlediska naplnění restitučních titulů; takovým restitučním titulem mohla být podle zákona jak nezákonná konfiskace, tak i převzetí věci zcela bez právního důvodu. Tvrzení o vadách či nicotnosti konfiskační vyhlášky proto na věci nemůže nic změnit, a není tak třeba provádět další důkazy směřující ke zpochybnění konfiskace samotné. To přitom platí jak pro tvrzený nárok na určení vlastnického práva, tak i ve vztahu k tvrzeným nárokům na vyklizení nemovitosti nebo na peněžitou náhradu. 11. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl pro nepřípustnost, neboť odvolací soud věc řešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, od níž není důvod se odchylovat. Odkázal na relevantní judikaturu a zdůraznil, že tvrzené křivdy způsobené před 25. 2. 1948 se neodčiňují, nelze-li je podřadit pod restituční tituly. Stát se v roce 1945 chopil držby sporných nemovitostí, zůstavitel byl konfiskačním výměrem označen za osobu německé národnosti a proti konfiskaci se neúspěšně bránil. Nemovitosti nabyl stát do vlastnictví účinností dekretu, a zůstavitel je tak nemohl převést na stěžovatele a). Tvrzení o nicotnosti deklaratorního správního rozhodnutí na tom s ohledem na ustálenou judikaturu nemůže nic změnit. III. Ústavní stížnost 12. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení 1) práva na spravedlivý proces a práv souvisejících podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), 2) práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a 3) práva na ochranu soukromí, práva na rodinný život a práv souvisejících podle čl. 3 odst. 2 Listiny, čl. 10 a čl. 32 odst. 1 Listiny a čl. 8 Úmluvy. V té souvislosti namítají rovněž porušení 4) práva na rovné zacházení podle čl. 3 odst. 1 a čl. 24 Listiny, čl. 14 Úmluvy, čl. 2 odst. 1 a čl. 5 Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace (dále jen "Mezinárodní úmluva"), jakož i 5) práva na účinný opravný prostředek podle čl. 13 Úmluvy a čl. 6 Mezinárodní úmluvy. 13. Zaprvé namítají, že soudy porušily jejich právo na spravedlivý proces tím, že jim odepřely projednání věci v plné jurisdikci. Podali žalobu na vyklizení, v níž tvrdili své vlastnictví k nemovitostem, zatímco žalovaní vznesli námitku, že vlastnické právo zůstavitele zaniklo ex lege podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. Soud měl zkoumat, zda se dekret vztahoval na zůstavitele a zda došlo ke konfiskaci sporných nemovitostí, ale podle stěžovatelů tak neučinil a postavil svůj závěr toliko na stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005. Stanovisko se však týká toliko určovacích žalob; vlastnické právo a nárok na vyklizení jsou nepromlčitelné. Soudy odmítnutím přezkumu přechodu vlastnického práva k nemovitostem tento nárok vyprázdnily. Odepřely tím stěžovatelům právo na přístup k soudu s plnou jurisdikcí a současně zatížily své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. 14. Stěžovatelé upozorňují, že citované plenární stanovisko nelze aplikovat na tento případ. Vztahuje se pouze na případy, kdy vlastnické právo zaniklo před 25. 2. 1948. Soudy však nezkoumaly, zda vlastnické právo zaniklo: zda byl zůstavitel německé národnosti a zda byly