Pl.ÚS 10/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 10/25 ze dne 18. 6. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Josefa Baxy a soudkyň a soudců Lucie Dolanské Bányaiové, Josefa Fialy, Milana Hulmáka, Jaromíra Jirsy, Veroniky Křesťanové, Zdeňka Kühna, Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), Jiřího Přibáně, Dity Řepkové, Jana Svatoně, Pavla Šámala a Jana Wintra o návrhu Okresního soudu v Novém Jičíně na zrušení § 72 odst. 4 věty druhé zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, za účasti Parlamentu, jehož jménem jednají Poslanecká sněmovna a Senát, jako účastníka řízení, a veřejného ochránce práv jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud" nebo "navrhovatel") navrhl podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušení § 72 odst. 4 věty druhé zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném od 1. ledna 2024 (dále jen "zákon o matrikách"). Podle tohoto ustanovení se nepovolí změna příjmení nezletilého dítěte, jde-li o změnu na příjmení poručníka, popřípadě poručníků, příjmení pěstouna, popřípadě pěstounů, nebo na příjmení osoby, do jejíž péče bylo nezletilé dítě svěřeno, nejde-li o jednoho z rodičů. II. Argumentace navrhovatele 2. Navrhovatel považuje absolutní vyloučení možnosti individuálního posouzení, zda je změna příjmení dítěte na příjmení osoby, jíž je dítě svěřeno do náhradní rodinné péče, v souladu s potřebami a zájmy nezletilého dítěte, za rozpornou s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a s právem na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Nesouhlasí s tím, že v případě náhradní rodinné péče se nevytváří trvalý právní vztah mezi nezletilým dítětem a osobou, která zajišťuje náhradní rodinnou péči. Příjmení je obecně vnímáno jako prvek náležitosti k určité rodině. Děti umístěné do déletrvající náhradní rodinné péče vnímají svoji náhradní rodinu jako tu skutečnou přesto, že jsou seznámeny se svými biologickými kořeny, a stojí o to být formálně identifikovány jako příslušníci této rodiny. Navrhovatel vnímá rizika změn příjmení dětí na příjmení osob, jimž jsou děti svěřeny do náhradní rodinné péče, má však za to, že jim lze předcházet vhodně nastavenými preventivními opatřeními, což se také doposud dělo. Napadené ustanovení de facto konstatuje, že změna příjmení dítěte na příjmení osoby, v jejíž náhradní rodinné péči se dítě nachází, je ve všech případech v rozporu s jeho potřebami a zájmy. Vyloučilo možnost zjišťování stanoviska dítěte, i kdyby se jednalo o dítě starší 12 let. Znemožňuje tak individuální uvážení, zda je změna příjmení v souladu s nejlepším zájmem dítěte. III. Průběh řízení před Ústavním soudem a posouzení jeho procesních předpokladů 3. Soudce zpravodaj podle § 69 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zaslal návrh komorám Parlamentu, které jsou oprávněny jednat jeho jménem [§ 9 zákona č. 300/2017 Sb., o zásadách jednání a styku Poslanecké sněmovny a Senátu mezi sebou a navenek a o změně zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění pozdějších předpisů (stykový zákon)]. Zároveň jej podle § 69 odst. 2 a 3 zákona o Ústavním soudu zaslal také vládě a veřejnému ochránci práv, kteří jsou oprávněni vstoupit do řízení jako vedlejší účastníci řízení. 4. Poslanecká sněmovna ve vyjádření k návrhu popsala průběh legislativního procesu s tím, že s vládním návrhem zákona č. 414/2023 Sb., kterým byla do § 72 odst. 4 zákona o matrikách vložena napadená věta druhá, vyslovila souhlas ústavně předepsaným postupem, zákon byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen. 5. Také Senát se ve svém vyjádření omezil na popis legislativního procesu se závěrem, že při projednávání návrhu zákona č. 414/2023 Sb. postupoval v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. 6. Vláda Ústavnímu soudu sdělila, že nevyužije práva vstoupit do řízení jako vedlejší účastnice. 7. Veřejný ochránce práv do řízení vstoupil jako vedlejší účastník. Poukázal na to, že absolutní zákaz změny příjmení dítěte na příjmení pečující osoby byl přijat bez řádné argumentace a širší odborné a celospolečenské diskuze. Argument zákonodárce dočasným charakterem náhradní rodinné péče neobstojí. Pokud trvá náhradní rodinná péče značnou dobu, může být zájem dítěte neměnit faktickou rodinnou situaci silnější než zájem rodičů na opětovném sloučení rodiny. Vztah založený svěřením do náhradní rodinné péče sice ze zákona zaniká zletilostí či nabytím svéprávnosti dítěte, faktické rodinné vazby však často přetrvávají déle. Předpoklad zákonodárce, že změna příjmení dítěte na příjmení pečující osoby není nikdy v zájmu dítěte, považuje veřejný ochránce práv za nepřípustný. Paušální zákaz změny příjmení dítěte svěřeného do náhradní péče na příjmení pečující osoby vylučuje individuální posouzení a zohlednění nejlepšího zájmu dítěte. S možnými riziky původní právní úpravy se navrhovatel přesvědčivě vypořádal. Veřejný ochránce práv má proto ve shodě s navrhovatelem za to, že původní právní úprava zajišťovala dostatečnou ochranu před případným zneužitím změny příjmení. Též zdůraznil, že změna příjmení nezakládá absolutně neměnný a trvalý stav. 8. Soudce zpravodaj v průběhu řízení zaslal navrhovateli přípis, v němž jej seznámil s pochybnostmi o oprávnění navrhovatele k podání návrhu ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy a § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (podrobněji viz níže). 9. Navrhovatel na tento přípis reagoval tím, že na podaném návrhu netrvá a bere jej zpět. 10. Ústavní soud se tedy nejprve musel zabývat procesním úkonem navrhovatele, jehož obsahem je formální zpětvzetí návrhu. 11. Ústavní soud předesílá, že zákon o Ústavním soudu v oddílu prvním hlavě druhé části druhé (§§ 64-71), jímž jsou soudci Ústavního soudu ve smyslu čl. 88 Ústavy vázáni, neupravuje pro řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů (řízení o kontrole norem) možnost zpětvzetí návrhu a z tohoto důvodu zastavení řízení, a to na rozdíl od jiných řízení před Ústavním soudem: o ústavní stížnosti v § 77, o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora v § 90 odst. 1 a 2, v pochybnostech o ztrátě volitelnosti a o neslučitelnosti výkonu funkcí poslance nebo senátora v § 94 odst. 2, o ústavní žalobě proti prezidentu republiky v § 98 odst. 1, o návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu podle čl. 66 Ústavy v § 110, ve sporech o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy v § 123 zákona o Ústavním soudu. 12. V řízení o kontrole norem tedy nelze vzít jednou podaný návrh zpět, a dosáhnout tak zastavení řízení (viz též nález ze dne 12. dubna 1995 sp. zn. Pl. ÚS 12/94, N 20/3 SbNU 123, vyhlášený pod č. 92/1995 Sb., či usnesení ze dne 21. ledna 2014 sp. zn. Pl. ÚS 36/13, bod 9). Existuje totiž silný veřejný zájem na posouzení ústavnosti napadeného ustanovení (právního předpisu), jehož výsledek bude zavazovat všechny orgány i osoby podle čl. 89 odst. 2 Ústavy (nález ze dne 3. listopadu 2020 sp. zn. Pl. ÚS 10/17, N 202/103 SbNU 9, vyhlášený pod č. 552/2020 Sb., bod 37). 13. Zpětvzetí návrhu ze strany okresního soudu tudíž nemůže mít žádné procesní účinky. Ústavní soud tento procesní úkon nicméně považuje za implicitní srozumění navrhovatele s níže odůvodněným závěrem o nedostatku jeho aktivní legitimace k podání návrhu na zrušení § 72 odst. 4 věty druhé zákona o matrikách. 14. Dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu (čl. 95 odst. 2 Ústavy; viz též § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Soud je ve smyslu tohoto ustanovení aktivně legitimován podat návrh na zrušení zákona, resp. jeho jednotlivého ustanovení, jehož aplikace soudem v rozhodované věci má být bezprostřední, případně je nezbytná. Nepostačí jen hypotetické použití nebo jiné širší souvislosti (usnesení ze dne 23. října 2000 sp. zn. Pl. ÚS 39/2000, U 39/20 SbNU 353). Z účelu a smyslu konkrétní kontroly ústavnosti zákona plyne, že zákon (jeho ustanovení), jehož má být při řešení věci použito, je pouze takový, který překáží dosažení žádoucího, tj. ústavně konformního výsledku; nebyl-li by odstraněn, byl by výsledek probíhajícího řízení jiný (nález ze dne 6. března 2007 sp. zn. Pl. ÚS 3/06, N 41/44 SbNU 517, vyhlášený pod č. 149/2007 Sb., bod 26, nebo nález ze dne 24. ledna 2023 sp. zn. Pl. ÚS 44/21, vyhlášení pod č. 38/2023 Sb., bod 28). 15. Ústavní soud v prvé řadě shledal, že navrhovatel není legitimován k podání návrhu na zrušení § 72 odst. 4 věty druhé zákona o matrikách v části, v níž brání změně příjmení dítěte na příjmení pěstouna či osoby, jíž bylo dítě svěřeno do péče