Pl.ÚS 10/94 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 10/94 ze dne 7. 2. 1995 U 5/3 SbNU 321 K povaze zásahu orgánu veřejné moci jen jako negativního rozhodnutí, k výkladu § 74 zákona o Ústavním soudu   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Plénum Ústavního soudu České republiky ve složení: JUDr. Iva Brožová, JUDr. Vojtěch Cepl, JUDr. Vladimír Čermák, JUDr. Vojen Güttler, JUDr. Pavel Holländer, JUDr. Miloš Holeček, JUDr. Vladimír Jurka, JUDr. Zdeněk Kessler, JUDr. Vladimír Klokočka, JUDr. Vladimír Paul, JUDr. Antonín Procházka, JUDr. Vlastimil Ševčík, JUDr. Pavel Varvařovský, JUDr. Eva Zarembová, rozhodlo o návrhu na zrušení ustanovení § 711 odst. 1 věty první, § 712 odst. 2 věty druhé a § 712 odst. 6 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č.56/1969 Sb., 146/1971 Sb., 131/1982 Sb., 94/1988Sb., 188/1988 Sb., 87/1990 Sb., 105/1990 Sb., 116/1990 Sb., 87/1991 Sb., 509/1991 Sb., 264/1992 Sb., podaném podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, navrhovatelkami T.H. a V.Š., zastoupenými JUDr. E.S., spolu s ústavní stížností proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 1993, sp.zn. 11 Co 350/93, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 3.1993, sp. zn. 24 C 122/92, takto: 1) Návrh na zrušení ustanovení § 711 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění zákonů č. 56/1969 Sb., 146/1971 Sb., 131/1982 Sb., 94/1988 Sb., 188/1988 Sb., 87/1990 Sb., 105/1990 Sb., 116/1990 Sb., 87/1991 Sb., 509/1991 Sb. a 264/1992 Sb., se odmítá. 2) Řízení ve věci návrhu na zrušení § 712 odst. 2 věty druhé a § 712 odst. 6 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění zákonů č. 56/1969 Sb., 146/1971 Sb., 131/1982 Sb., 94/1988Sb., 188/1988 Sb., 87/1990 Sb., 105/1990 Sb., 116/1990 Sb., 87/1991 Sb., 509/1991 Sb. a 264/1992 Sb., se zastavuje. O d ů v o d n ě n í : I. Dne 22. 3. 1994 obdržel Ústavní soud České republiky návrh na zrušení ustanovení § 711 odst. 1 věty první, § 712 odst. 2 věty druhé a § 712 odst. 6 občanského zákoníku, podaný s odvoláním na ustanovení § 74 zákona č.182/1993 Sb., navrhovatelkami spolu s jejich ústavní stížností, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 1993, sp. zn. 11 Co 350/93, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 3. 1993, sp.zn. 24 C 122/92. Ve své ústavní stížnosti navrhovatelky označují rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, podmiňující vyklízení bytu zajištěním přiměřeného náhradního bytu, jakož i rozhodnutí Městského soudu v Praze, zamítající jejich návrh na vyklizení bytu bez poskytnutí bytu náhradního, za neodůvodněné omezení vlastnických práv a v uvedených rozhodnutích soudů aplikovaná ustanovení občanského zákoníku pak za ustanovení, která jsou v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že spolu s ústavní stížností byl navrhovatelkami podán návrh na zrušení některých ustanovení právního předpisu, Ústavní soud dne 13. dubna 1994 usnesením, přijatým podle § 78 odst. 1 citovaného zákona, řízení o ústavní stížnosti přerušil. Podle § 42 odst. 3 a § 69 zákona č.182/1993 Sb., zaslal Ústavní soud České republiky předmětný návrh Poslanecké sněmovně. Ve svém vyjádření ze dne 17. května 1994 předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky PhDr. M.U. potvrdil, že zákon č.509/1991 Sb., kterým byl novelizován občanský zákoník, byl schválen potřebnou většinou poslanců Federálního shromáždění ČSFR dne 5. listopadu 1991, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen. Z hlediska věcného se ve vyjádření konstatuje: "Schválený zákon je součástí uceleného procesu přeměn v soukromoprávní oblasti. Navrací do oblasti závazkového práva i dosavadní instituty osobního užívání, a to zejména osobního užívání bytů, které nahrazuje novou úpravou nájemní smlouvy, přičemž ustanovení o nájmu bytů zařazuje jako zvláštní část k obecné úpravě nájemních smluv. Podle důvodové zprávy ochrana nájmu bytu, která je vlastní zákonodárství právních států, je založena na tom, že pokud nedojde k dohodě, pronajímatel nemůže nájem vypovědět bez uvedení důvodů, ale může pouze podat u soudu návrh na přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodů taxativně uvedených v § 711. Tyto důvody novela rozšiřuje a respektuje přitom též potřeby pronajímatele." II. Návrh na zrušení napadených ustanovení občanského zákoníku odůvodnily navrhovatelky v podstatě tím, že oprávněné zájmy uživatelů bytu nevyžadují nutně, aby majitel domu v případě výpovědi byl vždy povinen žádat soud o souhlas. Ustanovení § 711 odst. 1 věta prvá občanského zákoníku tak neodůvodněně omezuje vlastníky v rozhodování o výkonu jejich vlastnického práva, chráněného čl. 11 Listiny základních práv a svobod. V souvislosti s návrhem na zrušení ustanovení § 712 odst. 2 věta druhá a ustanovení § 712 odst. 6 občanského zákoníku pak uvedly, že povinnost zajištění náhradního bytu v případě výpovědi z nájmu bytu považují za "neúnosné omezení vlastnického práva až do faktického vyvlastnění". III. Z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 24 C 122/92, Ústavní soud zjistil, že v řízení zahájeném k návrhu navrhovatelek bylo uvedeným soudem rozsudkem ze dne 9. 3. 1993, čj. 24 C 122/92-12, přivoleno k výpovědi navrhovatelek z nájmu bytu I. kategorie, v přízemí domu v P., dané navrhovatelkami žalovaným Č. a M.B. s tím, že nájemní poměr skončí uplynutím 3 měsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a žalovaným a všem, kdož s nimi v bytě bydlí, byla stanovena povinnost byt vyklidit a vyklizený navrhovatelkám předat do 15 dnů po zajištění náhradního bytu. Tento rozsudek soudu I. stupně byl pak rozsudkem Městského soudu v Praze, čj. 11 Co 350/93-39, ze dne 1. 12. 1993 potvrzen. Ústavní soud se věcí nejprve zabýval z pohledu ustanovení § 43 zákona o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb., zkoumal tedy, zda v daném případě nejsou dány důvody pro odmítnutí návrhu a v tomto směru dospěl k závěru, že navrhovatelky je třeba považovat za osoby zjevně neoprávněné k podání návrhu na zrušení ustanovení § 711 odst. 1 věta prvá občanského zákoníku. Oprávnění podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení mají subjekty uvedené v ustanovení § 64 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., tedy prezident republiky, skupina nejméně 41 poslanců, senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti a ve smyslu písm. d) uvedeného ustanovení také ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb. Jednotlivci, tedy na rozdíl od ostatních subjektů vyjmenovaných v ustanovení § 64 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., přiznává zákon oprávnění podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení jen výjimečně, a to za současného splnění všech podmínek uvedených v ustanovení § 74, mimo jiné, tedy i za splnění podmínky, že zásahem orgánu veřejné moci bylo podle názoru dotčené osoby porušeno její ústavně zaručené právo nebo svoboda a proti takovému zásahu byla včas podána ústavní stížnost. Povahu zásahu orgánu veřejné moci však, podle názoru Ústavního soudu, s ohledem na význam a obsah pojmu zásah může mít pouze (posuzováno ve vztahu k navrhovateli) negativní rozhodnutí takového orgánu, tedy v případě navrhovatelek pouze rozhodnutí obecných soudů v těch jejich částech, které se týkaly bytové náhrady, nikoliv však v částech, týkajících se přivolení k výpovědi z nájmu, v nichž bylo aplikováno ustanovení § 711 odst. 1 věta prvá občanského zákoníku, o které navrhovatelky svůj návrh na zahájení řízení před obecnými soudy, byt i s výhradou jeho neústavnosti, opíraly. Za tohoto stavu, kdy navrhovatelky se ve skutečnosti cítí dotčeny na svých právech již samotnou existencí napadeného ustanovení, aniž by však jeho aplikací byly ve vztahu k nim vyvolány negativní účinky, je třeba dovodit, že v případě navrhovatelek, pokud jde o jejich návrh na zrušení ustanovení § 711 odst. 1 věta prvá občanského zákoníku, nejsou splněny podmínky § 74 zákona č. 182/1993 Sb., navrhovatelky tedy v tomto směru nejsou aktivně legitimovány k podání takového návrhu, a Ústavní soud proto musel jejich návrh v této části podle § odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnout. IV. Ve svém návrhu navrhovatelky považují povinnost zajištění náhradního bytu v případě výpovědi za "neúnosné omezení vlastnického práva až do faktického vyvlastnění". Za ustanovení právních předpisů, uplatněním kterých se považují být dotčeny, označují § 712 odst. 2 větu druhou a § 712 odst.6 občanského zákoníku. Podle ustanovení § 67 odst. 1 zákona č.182/1993 Sb., se řízení zastaví, jestliže zákon, jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení, jejichž zrušení je navrhováno, pozbudou platnosti před skončením řízení před Ústavním soudem ČR. Zákon č. 267/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník, v bodě 13. nahrazuje předchozí znění § 712 občanského zákoníku zněním novým. Ustanovení zákona, které bylo napadeno ústavní stížností, tím po