Pl.ÚS 11/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 11/14 ze dne 19. 9. 2017 Obnovené řízení po rozsudku ESLP ve věci Lošťák proti ČR   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudkyň a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Jana Musila, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka (soudce zpravodaje), Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Ing. Reného Lošťáka, zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem, sídlem Sádky 1605/2, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2010 sp. zn. 5 Tdo 1230/2009 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 20. května 2009 sp. zn. 55 To 316/2008, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, sídlem Jezuitská 4, Brno, a 2) Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, sídlem Studentská 7, Olomouc, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 6. 2010, tedy podanou v zákonem stanovené lhůtě (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"; v podrobnostech viz dále), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť měl za to, že jimi byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 4, čl. 15 odst. 1, čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. 3. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud"), poté co byl jeho předchozí rozsudek zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2009 č. j. 5 Tdo 300/2009-489, k odvolání stěžovatele rubrikovaným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. b), c) a d) trestního řádu v celém rozsahu zrušil rozsudek Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 5. 8. 2008 č. j. 6 T 119/2007-431 a podle § 259 odst. 3 trestního řádu nově uznal stěžovatele vinným trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 2 alinea první zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdy platném znění (dále jen "trestní zákon"), za což mu s poukazem na § 125 odst. 1 a 2 trestního zákona uložil trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon dle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. 4. Inkriminovaného trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že v přesně nezjištěné době po dni 7. 3. 2005 jakožto osoba odpovědná na základě plné moci ze dne 9. 8. 2004 za vedení společnosti LO.F.I.T., s. r. o. (dále jen "LO.F.I.T.") v rozsahu pravomoci jednatele, kterou mu vystavila jednatelka LO.F.I.T. Šárka Kratochvílová, zničil či ukryl veškeré účetní knihy, zápisy a jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, které byl povinen vést a archivovat a které měl v držení, a v době, kdy Finanční úřad v Olomouci jako správce daně prováděl u LO.F.I.T. kontrolu na základě pochybností, které vzešly z podaného daňového přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období IV. čtvrtletí roku 2004. Stěžovatel proto zajistil účelové převedení LO.F.I.T. dne 14. 4. 2005 na Leona Kopečného, kterého vůbec neznal, ale o kterém věděl, že má počátkem měsíce května roku 2005 odjet na delší dobu za prací do Velké Británie, a kterému fakticky žádné účetní doklady LO.F.I.T. nepředal, čímž prakticky znepřístupnil účetnictví LO.F.I.T., a zabránil tak zjištění skutečného stavu věci. Svým jednáním, tedy zajištěním účelového převedení společnosti a podáním návrhu na zápis do obchodního rejstříku ze dne 14. 4. 2005 s vědomím, že jeho přílohy obsahují pouze formální, a tedy nepravdivé či hrubě zkreslující údaje, které neodpovídají reálnému stavu, neboť věděl, že Leon Kopečný prostřednictvím LO.F.I.T. podnikat nebude, tedy tak stěžovatel podle krajského soudu uvedl nepravdivé a hrubě zkreslené údaje v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku, tedy spáchal trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 2 alinea první trestního zákona. 5. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, protože bylo podáno z jiných než zákonem vymezených důvodů (§ 265b trestního řádu). Nejvyšší soud totiž dospěl k závěru, že námitky stěžovatele (z materiálního hlediska) nebyly podřaditelné ohlášenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) a g) trestního řádu, jelikož první důvod nenaplňovaly zcela zjevně a (ve své podstatě) spočívaly výlučně v kritice skutkových zjištění odvolacího, resp. i nalézacího soudu. 6. Ústavní stížnost stěžovatele, v níž obsáhle namítal řadu pochybení ze strany obecných soudů (viz dále bod 11), Ústavní soud nejprve usnesením ze dne 24. 6. 2010 sp. zn. III. ÚS 1640/10 odmítl, když se plně ztotožnil s Nejvyšším soudem, že navrhovatel uplatnil v dovolání jiný než zákonem stanovený důvod, přičemž závěry dovolacího soudu v tomto ohledu označil za logicky, podrobně a přesvědčivě odůvodněné. V části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost (stejně jako v části směřující proti tvrzeným průtahům v řízení) pro zjevnou neopodstatněnost. Z toho pak Ústavní soud dovodil, že podal-li navrhovatel dovolání za situace, kdy jím uplatněný dovolací důvod nebyl podřaditelný pod žádný z důvodů předvídaných v § 265b trestního řádu, nemůže se uplatnit dobrodiní § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 4. 2004, a proto v části směřující proti rozsudku krajského soudu ústavní stížnost odmítl pro opožděnost. 7. Stěžovatel následně podal v této věci proti České republice stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), o níž bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 19. 12. 2013 ve věci Lošťák proti České republice (stížnost č. 380/11), v němž ESLP v postupu Ústavního soudu, který na základě přehnaně formalistického výkladu práva odmítl projednat stěžovatelovu ústavní stížnost v plném rozsahu, shledal porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. 8. S ohledem na uvedený rozsudek ESLP, resp. s ohledem na jím odkazované závěry rozsudku ESLP ze dne 13. 11. 2011 ve věci Janýr a ostatní proti České republice (stížnosti č. 12579/06, 19007/10 a 34812/10), stěžovatel následně podal dne 29. 5. 2014 k Ústavnímu soudu návrh, jímž se podle § 119 zákona o Ústavním soudu domáhal obnovy řízení a následného zrušení předmětného usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1640/10. 9. O tomto návrhu stěžovatele rozhodlo plénum Ústavního soudu usnesením ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 11/14 tak, že se povoluje obnova řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele, původně rozhodnuté Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 1640/10; dále že se shora citované usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1640/10 ruší a v obnoveném řízení o ústavní stížnosti bude pokračováno pod sp. zn. Pl. ÚS 11/14. Při posouzení přípustnosti návrhu na obnovu řízení vycházel Ústavní soud především ze závěrů obsažených v odkazovaném rozsudku ESLP ze dne 13. 11. 2011 ve věci Janýr a ostatní proti České republice. Stěžovatelem podaný návrh na obnovu řízení proto Ústavní soud shledal přípustným, neboť následky porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy i nadále trvají, přičemž "nápravy v této věci může být dosaženo připuštěním původní ústavní stížnosti navrhovatele k opětovnému meritornímu přezkumu ze strany Ústavního soudu". II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud proto postupem podle § 119b odst. 2 a 5 zákona o Ústavním soudu na základě povolené obnovy řízení znovu přistoupil k posouzení ústavní stížnosti stěžovatele, o níž bylo původně rozhodováno v řízení vedeném pod sp. zn. III. ÚS 1640/10, přičemž nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je rovněž přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrar