Pl.ÚS 110/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 110/20 ze dne 27. 7. 2021 N 132/107 SbNU 77 Obnovené řízení po rozsudku ESLP ve věci Tempel proti ČR   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudců Ludvíka Davida, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj), Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka v obnoveném řízení o ústavních stížnostech Roberta Tempela, toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, zastoupeného Jakubem Křížem, advokátem, sídlem Na Podkovce 281/10, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 790/2010 ze dne 28. 7. 2011, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 8 To 97/2009-4175 ze dne 9. 12. 2009, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 2 T 46/2007-4003 ze dne 26. 11. 2008 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 8 To 45/2007-3551 ze dne 29. 5. 2007, původně vedených pod sp. zn. III. ÚS 1913/07 a sp. zn. II. ÚS 3555/11, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 790/2010 ze dne 28. 7. 2011, rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 8 To 97/2009-4175 ze dne 9. 12. 2009, rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 2 T 46/2007-4003 ze dne 26. 11. 2008 a usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 8 To 45/2007-3551 ze dne 29. 5. 2007 byla porušena základní práva stěžovatele na soudní ochranu a na zákonného soudce podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a průběh trestního řízení 1. Včasnými ústavními stížnostmi, které i v ostatním splňují podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to zejména pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z napadených soudních rozhodnutí, jakož i vyžádaného trestního spisu, původně vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 2/2003, posléze u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 46/2007, Ústavní soud zjistil, že dne 28. 1. 2003 byla na stěžovatele ke Krajskému soudu v Plzni podána obžaloba pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a), h) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdy platném znění. Tohoto trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že "dne 20. 8. 2001 ve večerních hodinách vylákal L. S. a M. V. na lesní parkoviště po pravé straně silnice třetí třídy č. 21027 před obcí H., okres S., kde měl předat částku 400.000,- Kč L. S. za vozidlo zn. Audi A6 Avant 2,5 TDI, SPZ XXX, a zde dosud neustanovenou krátkou střelnou zbraní nejprve několika výstřely usmrtil poškozeného L. S. a následně dalšími výstřely a za použití hrubého fyzického násilí směřujícího zejména proti hlavě, ale i tělu, usmrtil poškozeného M. V. a jejich těla následujícího dne za pomoci svědka L. V. zakopal na pozemku domu č. X v obci S., okres Ch., uživatele Z. M., přičemž před zahrabáním těl tato prohledal a odcizil poškozeným dva kusy mobilních telefonů". 3. Dne 25. 4. 2003 byla k témuž soudu podána další obžaloba, a to jednak proti stěžovateli pro trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 trestního zákona, jednak proti stěžovateli a spoluobžalovaným R. K. a M. S. pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákona. Tato věc byla u Krajského soudu v Plzni zapsána pod sp. zn. 4 T 4/2003. Usnesením Krajského soudu v Plzni č. j. 4 T 4/2003-758 ze dne 2. 5. 2003 bylo rozhodnuto o spojení obou věcí ke společnému projednání a rozhodnutí s tím, že věc bude vedena pod sp. zn. 4 T 2/2003. 4. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni č. j. 4 T 2/2003-1963 ze dne 17. 9. 2004 byli stěžovatel a výše jmenovaní spoluobžalovaní uznáni vinnými trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona, jehož se měli dopustit způsobem popsaným ve skutkové větě výroku o vině tohoto rozsudku. U stěžovatele krajský soud podle § 37 trestního zákona upustil od uložení souhrnného trestu, a sice vzhledem k jeho odsouzení rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 5 T 4/2002 ze dne 30. 4. 2004 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 10 To 80/2004 ze dne 23. 6. 2004. Naproti tomu byl stěžovatel podle § 226 písm. c) trestního řádu (dále též "tr. ř.") zproštěn obžaloby pro výše uvedené jednání kvalifikované jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a), h) trestního zákona, u něhož krajský soud dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že tento čin spáchal stěžovatel. Podle § 226 písm. a) tr. ř. pak byl stěžovatel zproštěn obžaloby i pro jednání kvalifikované v obžalobě jako trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 trestního zákona. V posledně uvedeném případě dospěl krajský soud k závěru, že dokazováním nebylo prokázáno, že se tento skutek stal. Týmž rozsudkem bylo dále rozhodnuto o trestech spoluobžalovaných za zmíněný trestný čin loupeže i o náhradě škody. 5. K odvolání státní zástupkyně, podanému v neprospěch stěžovatele, Vrchní soud v Praze usnesením sp. zn. 8 To 140/2004, 8 To 155/2004 ze dne 1. 12. 2004 vyloučil trestní stíhání stěžovatele k samostatnému projednání a rozhodnutí, dále jím zrušil napadený rozsudek krajského soudu v části týkající se stěžovatele a v tomto rozsahu mu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně své rozhodnutí založil pouze na destruktivním hodnocení výpovědí svědka L. V., aniž se přitom řádně vypořádal se všemi provedenými důkazy, pročež rozsudek v této části označil za nepřezkoumatelný. Ohledně spoluobžalovaných R. K. a M. S. rozhodl Vrchní soud v Praze samostatným rozsudkem sp. zn. 8 To 140/2004 ze dne 8. 12. 2004. 6. Na podkladě zmíněného usnesení Vrchního soudu v Praze se v (již samostatné) věci stěžovatele konalo nové hlavní líčení, a to ve stejném složení senátu. Rozsudkem č. j. 4 T 2/2003-2186 ze dne 1. 2. 2005 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 trestního zákona. Krajský soud opět podle § 37 trestního zákona upustil od uložení souhrnného trestu vzhledem k trestu, který byl stěžovateli uložen rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 5 T 4/2002 ze dne 30. 4. 2004 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 10 To 80/2004 ze dne 23. 6. 2004. Naproti tomu byl stěžovatel podle § 226 písm. c) tr. ř. znovu zproštěn obžaloby pro skutek, ve kterém bylo obžalobou spatřováno spáchání trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) a h) trestního zákona, když krajský soud i při doplněném dokazování dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že tento čin spáchal právě stěžovatel. Podle § 226 písm. a) tr. ř. ho krajský soud taktéž znovu zprostil obžaloby pro skutek, ve kterém bylo obžalobou spatřováno spáchání trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 trestního zákona. 7. I tento rozsudek napadla státní zástupkyně odvoláním v neprospěch stěžovatele. Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. 8 To 26/2005-2280 ze dne 27. 4. 2005 rozsudek krajského soudu zrušil v části týkající se výroku o trestu za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona a v tomto rozsahu ve věci sám rozhodl tak, že stěžovateli uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání 13 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon ho zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Spolu s tím zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 5 T 4/2002 ze dne 30. 4. 2004 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 10 To 80/2004 ze dne 23. 6. 2004 a rozhodnutí na ně navazující. Odvolací soud zrušil odvoláním dotčený rozsudek rovněž ve zprošťujícím výroku stran trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) a h) trestního zákona a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně podle § 262 tr. ř. nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Odvolání státní zástupkyně proti zprošťujícímu výroku stran nedovoleného ozbrojování vrchní soud dle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. 8. V odůvodnění svého rozsudku vrchní soud uvedl, že skutkový stav zjištěný krajským soudem lze pokládat za dostatečný podklad pro rozhodnutí. Neztotožnil se však se závěrem soudu prvního stupně, že provedeným dokazováním nebyla prokázána vina stěžovatele trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) a h) trestního zákona, takový závěr označil za přinejmenším předčasný. Krajský soud dle mínění odvolacího soudu nepřihlédl ke všem provedeným důkazům, řadu důkazů při svém hodnocení pominul a nevypořádal se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Krajskému soudu opět vytkl,