Pl.ÚS 13/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 13/06 ze dne 6. 5. 2008 Obnova řízení po rozsudku ESLP ve věci Chmelíř proti ČR   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v plénu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a Michaela Židlická bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání ve věci návrhu navrhovatele Martina Chmelíře, zastoupeného JUDr. Irenou Slavíkovou, advokátkou v Praze 1, Hybernská 9, na obnovu řízení ve věci usnesení Ústavního soudu č. j. II. ÚS 707/2000-20 ze dne 30. ledna 2001, o odmítnutí ústavní stížnosti navrhovatele, a o návrhu na zrušení § 31 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Obnova řízení ve věci ústavní stížnosti navrhovatele, rozhodnuté Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 707/2000, se povoluje. II. Usnesení Ústavního soudu č. j. II. ÚS 707/2000-20 ze dne 30. ledna 2001 se ruší. III. V řízení ve věci původně rozhodnuté pod sp. zn. II. ÚS 707/2000 bude pokračováno pod sp. zn. Pl. ÚS 13/06. Odůvodnění: I. 1. Včas doručeným návrhem na obnovu řízení ve věci vedené a rozhodnuté Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 707/2000 se navrhovatel domáhá: a) obnovení řízení o své ústavní stížnosti, které bylo skončeno usnesením o jejím odmítnutí pod sp. zn. II. ÚS 707/2000 s odkazem na § 119n zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavnímu soudu"), b) zrušení usnesení sp. zn. II. ÚS 707/2000, c) nového rozhodnutí o jeho ústavní stížnosti v souladu s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 6. 2005, č. st. 64935/01, podle kterého bylo porušeno právo navrhovatele na nestranný soud podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Evropská úmluva") tím, že ve věci sp. zn. 11 To 170/99 rozhodoval soudce, který měl být vyloučen pro nedostatek objektivní nestrannosti a d) postupem podle § 119 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zrušení § 31 trestního řádu. 2. Ústavní soud zkoumal návrh nejprve z hlediska podmínek pro řízení před Ústavním soudem, které jsou stanoveny v § 119 až 119b zákona o Ústavním soudu. Podle § 119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze proti rozhodnutí Ústavního soudu podat návrh na obnovu řízení tehdy, rozhodoval-li Ústavní soud v trestní věci, v níž mezinárodní soud shledal, že zásahem orgánu veřejné moci bylo v rozporu s mezinárodní smlouvou porušeno lidské právo nebo základní svoboda. V takovém případě lze proti takovému rozhodnutí Ústavního soudu podat návrh na obnovu řízení za podmínek stanovených tímto zákonem. 3. Ústavní soud dospěl k závěru, že základní podmínka byla splněna, neboť Evropský soud pro lidská práva je třeba považovat za mezinárodní soud ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. i) Ústavy ČR a § 117 zákona o Ústavním soudu, když podle čl. 46 odst. 1 Evropské úmluvy jsou rozhodnutí tohoto soudu pro Českou republiku závazná. 4. Stejně tak je splněna další podmínka, kterou je konečnost rozhodnutí mezinárodního soudu. Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Chmelíř proti České republice (stížnost č. 64935/01 ze dne 7. června 2005) je konečný. Podle čl. 44 odst. 2 Evropské úmluvy takový rozsudek nabývá právní moci a) jakmile strany prohlásí, že nebudou žádat o postoupení případu Velkému senátu, b) po uplynutí tříměsíční lhůty ode dne vynesení rozsudku, jestliže nebylo požádáno o postoupení případu Velkému senátu, nebo c) jakmile kolegium soudců Velkého senátu zamítne žádost podle čl. 43 této Úmluvy. Rozsudek se stal konečným uplynutím tříměsíční lhůty dne 12. října 2005, jak vyplývá z vyznačené plné moci na úředně ověřené kopii rozsudku. To znamená, že návrh byl podán v otevřené lhůtě šesti měsíců, jak to požaduje § 119 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. 5. Vyhovující rozsudek Evropského soudu pro lidská práva se týká usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 707/2000, kterým Ústavní soud odmítl ústavní stížnost navrhovatele na zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 3. 3. 1999 sp. zn. 9 T 15/98 a bodu I. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2000 č. j. 11 To 170/99-4015. Je proto splněna podmínka § 119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. 6. K projednání návrhu je Ústavní soud příslušný, když v době od vydání rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 707/2000 došlo k novelizaci zákona o Ústavním soudu, které obnovu řízení v takovém případě umožňuje. Návrh byl podán oprávněným stěžovatelem, který byl zastoupen v souladu s požadavky zákona o Ústavním soudu. Podle § 119a odst. 1 zákona o Ústavním soudu je návrh na obnovu řízení nepřípustný, jestliže následky porušení lidského práva nebo základní svobody již netrvají a jsou dostatečně napraveny poskytnutím spravedlivého zadostiučinění podle rozhodnutí mezinárodního soudu nebo bylo-li nápravy dosaženo jinak. Podle odstavce 2 téhož zákona však Ústavní soud neodmítne přijetí návrhu na obnovu řízení z důvodů podle odstavce 1, jestliže veřejný zájem na obnově řízení podstatně převyšuje vlastní zájem navrhovatele. 7. Jako základní předpoklad proto Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení podle těchto ustanovení. Z předložených kopií rozhodnutí Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, stejně jako ze spisu II. ÚS 707/2000 vyplývají následující okolnosti případu. Ústavní stížnost podal navrhovatel Ústavnímu soudu dne 5. 12. 2000 proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 3. 3. 1999 sp. zn. 9 T 15/98 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2000 č. j. 11 To 170/99-4015 v bodu I. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že dne 3. 3. 1999 byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře č. j. 9 T 15/98-3302 uznán vinným pro převážně majetkovou trestnou činnost a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let se zařazením pro výkon tohoto trestu do věznice se zvýšenou ostrahou, a dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 500 000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, byl stěžovateli uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Současně byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na pět let. Na základě odvolání stěžovatele i krajského státního zástupce v Českých Budějovicích Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. 9. 2000 č. j. 11 To 170/99-4015 v bodě I. odvolání stěžovatele zamítl, protože jej neshledal důvodným. 8. Navrhovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obou obecných soudů bylo porušeno jeho základní ústavní právo zakotvené v čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť nebylo respektováno jeho právo na obhajobu. Dále nebyla respektována jeho rozhodnutí ohledně volby obhájce, či obhájců, čímž došlo k porušení čl. 40 odst. 3 Listiny. Stěžovatel rovněž namítal, že mu nebylo umožňováno náležité nahlížení do spisu a v řízení před soudem prvního stupně a v části řízení před soudem druhého stupně nebylo respektováno právo dalšího obhájce účastnit se procesních úkonů a tyto úkony byly prováděny bez jeho přítomnosti. Obecné soudy rovněž neprovedly ty důkazy, které stěžovatel navrhoval, a které by mohly svědčit v jeho prospěch. V důsledku toho došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR, jakož i k porušení čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR, neboť na rozhodování ve věci stěžovatele se podíleli soudci, o jejichž nestrannosti či nepodjatosti je možno pochybovat. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na procesní vady řízení před obecnými soudy, na nerespektování zásady presumpce neviny a na řádné nezjištění jeho majetkových poměrů. Stěžovatel v této souvislosti namítal rovněž porušení čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 9. Ústavní soud v řízení ve věci sp. zn. II. ÚS 707/2000 po zjištění, že ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, posoudil její opodstatněnost. Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a z tohoto důvodu ji odmítl. Konstatoval, že podstatou ústavní stížnosti je opakování námitek, které stěžovatel uplatnil v řízení před obecnými soudy a se kterými se tyto soudy řádně vypořádaly v napadených rozhodnutích. Ústavní soud proto zkoumal, zda v souzené věci bylo respektováno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces jako celek ve vztahu k porušení namítaných ústavně zaručených práv a svobod, a konstatuje, že řízení před obecnými soudy proběhlo řádně a pečlivě, s uvážením všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a bylo vedeno způsobem zajišťujícím správný výsledek. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí okolnosti, ze kterých