Pl.ÚS 13/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 13/06 ze dne 8. 7. 2008 N 126/50 SbNU 97 K právu na nestranný soud – obnovené řízení po rozsudku ESLP ve věci Chmelíř proti ČR   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález pléna Ústavního soudu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a Michaela Židlická ze dne 8. července 2008 sp. zn. Pl. ÚS 13/06, vydaný po obnově řízení, ve věci návrhu navrhovatele Martina Chmelíře směřujícímu proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 3. 3. 1999 č. j. 9 T 15/98-3302 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2000 č. j. 11 To 170/99-4015 v bodu I., jimiž byl stěžovatel uznán vinným pro převážně majetkovou trestnou činnost a odsouzen k trestu odnětí svobody, peněžitému trestu a trestu zákazu činnosti, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře jako účastníků řízení a Vrchního státního zastupitelství v Praze jako vedlejšího účastníka řízení. I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2000 č. j. 11 To 170/99-4015 se v bodu I. ruší. II. Ve zbývají části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Rekapitulace návrhu a splnění podmínek řízení 1. Včas doručeným návrhem na obnovu řízení ve věci vedené a rozhodnuté Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 707/2000 se navrhovatel domáhal: a) obnovení řízení o své ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 707/2000, které bylo skončeno usnesením o jejím odmítnutí, b) zrušení usnesení sp. zn. II. ÚS 707/2000, c) nového rozhodnutí o své ústavní stížnosti v souladu s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 6. 2005 č. st. 64935/01, podle kterého bylo porušeno právo navrhovatele na nestranný soud podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Evropská úmluva") tím, že ve věci sp. zn. 11 To 170/99 rozhodoval soudce, který měl být vyloučen pro nedostatek objektivní nestrannosti, a d) postupem podle § 119 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení § 31 trestního řádu. 2. Z návrhu na obnovu řízení, z připojeného rozsudku Evropského soudu pro lidská práva a ze spisu sp. zn. II. ÚS 707/2000 vyplývají následující okolnosti případu. V předcházejícím řízení podal navrhovatel dne 5. 12. 2000 ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 1. 9. 2000 č. j. 11 To 170/99-4015 v bodu I. ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud") ze dne 3. 3. 1999 č. j. 9 T 15/98-3302. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že dne 3. 3. 1999 byl rozsudkem krajského soudu č. j. 9 T 15/98-3302 uznán vinným pro převážně majetkovou trestnou činnost a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let se zařazením pro výkon tohoto trestu do věznice se zvýšenou ostrahou, a dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 500 000 Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, byl stěžovateli uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Současně byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na pět let. Na základě odvolání stěžovatele i krajského státního zástupce v Českých Budějovicích vrchní soud usnesením ze dne 1. 9. 2000 č. j. 11 To 170/99-4015 v bodě I. odvolání stěžovatele zamítl, protože je neshledal důvodným, v bodě II. věc vrátil krajskému soudu s příkazem, aby soud rozhodl o chybějícím výroku dotýkajícím se samostatného trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) trestního zákona. 3. Navrhovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obou obecných soudů bylo porušeno jeho základní ústavní právo zakotvené v čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť nebylo respektováno jeho právo na obhajobu. Dále nebyla respektována jeho rozhodnutí ohledně volby obhájce či obhájců, čímž došlo k porušení čl. 40 odst. 3 Listiny. Stěžovatel rovněž namítal, že mu nebylo umožňováno náležité nahlížení do spisu a v řízení před soudem prvního stupně a v části řízení před soudem druhého stupně nebylo respektováno právo dalšího obhájce účastnit se procesních úkonů, a tyto úkony byly prováděny bez jeho přítomnosti. Obecné soudy rovněž neprovedly ty důkazy, které stěžovatel navrhoval a které by mohly svědčit pro jeho prospěch. V důsledku toho stěžovatel tvrdil, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky, jakož i k porušení čl. 82 odst. 1 Ústavy, neboť na rozhodování ve věci stěžovatele se podíleli soudci, o jejichž nestrannosti či nepodjatosti je možno pochybovat. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na procesní vady řízení před obecnými soudy, na nerespektování zásady presumpce neviny a na řádné nezjištění jeho majetkových poměrů. Stěžovatel v této souvislosti namítal rovněž porušení čl. 6 odst. 1 a 3 Evropské úmluvy. 4. V původním řízení Ústavní soud v řízení ve věci sp. zn. II. ÚS 707/2000 po zjištění, že ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, posoudil její opodstatněnost. Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a z tohoto důvodu ji odmítl. Konstatoval, že podstatou ústavní stížnosti je opakování námitek, které stěžovatel uplatnil v řízení před obecnými soudy a se kterými se tyto soudy řádně vypořádaly v napadených rozhodnutích. Ústavní soud proto v původním řízení zkoumal, zda v souzené věci bylo respektováno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces a zda nedošlo k porušení namítaných ústavně zaručených práv a svobod. Dospěl k závěru, že řízení před obecnými soudy proběhlo řádně a pečlivě, s uvážením všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a bylo vedeno způsobem zajišťujícím správný výsledek. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí okolnosti, ze kterých vycházely při právním posouzení jednání stěžovatele, uvedly a své úvahy i dostatečným způsobem rozvedly. Stěžovatel byl odsouzen na základě zákonného rozhodnutí soudem a další šetření ve věci Ústavnímu soudu nepřísluší. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. 5. Proti tomuto usnesení, resp. proti České republice jakožto signatáři Evropské úmluvy, podal navrhovatel stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, který po provedeném řízení dospěl v rozsudku ze dne 7. 6. 2005 k závěru, že v projednávaném případě došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy, pokud jde o požadavek nestrannosti soudu, když soud jednomyslně rozhodl, že: a) ustanovení čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy bylo porušeno; b) konstatování porušení Evropské úmluvy samo o sobě poskytuje dostatečné spravedlivé zadostiučinění za morální újmu, kterou stěžovatel utrpěl; c) žalovaný stát musí do tří měsíců ode dne, kdy se rozsudek stane konečným podle čl. 44 odst. 2 Evropské úmluvy, stěžovateli vyplatit 1 000 EUR za náklady řízení; d) žádost o spravedlivé zadostiučinění v dalším zamítl. 6. Na tomto základě s použitím § 119 zákona o Ústavním soudu podal stěžovatel návrh na obnovu řízení. Ústavní soud konstatoval, že jsou splněny podmínky pro projednání takového návrhu a rozhodl o něm usnesením ze dne 6. května 2008 č. j. Pl. ÚS 13/06-15 (ve Sbírce rozhodnutí nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) tak, že povolil obnovu řízení ve věci ústavní stížnosti navrhovatele rozhodnuté Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 707/2000. Současně týmž usnesením zrušil původní usnesení Ústavního soudu č. j. II. ÚS 707/2000-20 ze dne 30. ledna 2001 (ve Sbírce rozhodnutí nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), kterým byla původní ústavní stížnost odmítnuta. 7. Návrh na zrušení § 31 tr. ř. byl vyčleněn do zvláštního řízení a bylo o něm rozhodnuto usnesením ze dne 3. června 2008 sp. zn. Pl. ÚS 20/08 (ve Sbírce rozhodnutí nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) tak, že tento návrh byl odmítnut pro zjevnou neopodstatněnost. 8. Na tomto základě mohl Ústavní soud s ohledem na splnění všech podmínek pro obnovené řízení přistoupit k novému projednání původní ústavní stížnosti postupem podle § 119b odst. 2 a 3 zákona o Ústavním soudu, když ještě předtím si vyžádal od účastníků řízení souhlas s upuštěním od ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci. Krajský soud se vyjádřil kladně. Ostatní účastníci se nevyjádřili. Výzva Ústavního soudu obsahovala upozornění, že nevyjádření se k výzvě bude považováno za souhlas s upuštěním od ústního jednání. Proto má Ústavní soud za to, že podmínky soudu byly splněny. 9. Jak bylo konstatováno v usnesení č. j. Pl. ÚS 13/06-15 ze dne 6. května 2008, usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 707/2000 je v části, která se týká hodnocení ústavnosti usnesení vrchního