Pl.ÚS 13/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 13/10 ze dne 27. 5. 2010 Ke sdružování v politických stranách a rozpouštění politických stran (Dělnická strana)   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci návrhu Dělnické strany, se sídlem Ciolkovského 853/1, 161 00 Praha 614, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Prchalem, advokátem se sídlem Praha 1, Politických vězňů 934/15, na zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2010, čj. Pst 1/2009 - 348, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění: I. Dělnická strana (dále též "navrhovatelka") navrhla zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2010, čj. Pst 1/2009 - 348, kterým ve výroku I. rozhodl o jejím rozpuštění, výrokem II. jmenoval jejího likvidátora a výrokem III. nepřiznal navrhovateli (vládě České republiky) právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodl tak o návrhu vlády podaném podle § 15 odst. l zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen ,,zákon"). Úvodem nutno podotknout, že se sice jedná o návrh, k němuž je navrhovatelka oprávněna podle čl. 87 odst. 1 písm. j) Ústavy České republiky (dále též jen "Ústava"), ale jde o návrh podaný podle § 73 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy nikoli o "klasickou ústavní stížnost" podle § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu (oddíl třetí zmíněného zákona), jak svůj návrh navrhovatelka označila. Podle úvodní části odůvodnění návrhu, obsahující zejména politické úvahy a proklamace, navrhovatelka vnímá shora označený rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále též "soud"), především jako: "násilné vynucování politické korektnosti na úkor základních ústavních svobod. Celé řízení vykazovalo typické znaky středověkého čarodějnického procesu. Obrazně řečeno, jediným smyslem procesu bylo pojmenovat Satana (národní socialismus), najít na Dělnické straně ďáblovo znamení a následně hříšníka upálit. Vina hříšníka byla předem jasná, dokazování bylo místy až ordálové a zjištěné poznatky soud vykládal zcela tendenčně". II. Pokud jde o vlastní argumenty, navrhovatelka uvedla, že napadený rozsudek byl vydán v řízení, které trpělo vážnými procesními vadami, pro které je věcně nesprávný. Vady shrnula do těchto oblastí: 1. Soud neměl pravomoc ve věci rozhodovat, protože o rozpuštění a zrušení politické strany může rozhodnout jen v případě, kdy strana nepředloží Poslanecké sněmovně finanční zprávu [tj. poruší ustanovení § 13 odst. 1 písm. b) zákona]. Z jiných důvodů politickou stranu rozpustit nelze. 2. Rozsudek nerespektuje překážku věci rozhodnuté. Činnost navrhovatelky byla totiž předmětem řízení před týmž soudem, které skončilo vydáním rozsudku ze dne 4. 3. 2009, čj. Pst 1/2008 - 66, kterým byl návrh vlády na rozpuštění navrhovatelky zamítnut. Jednání navrhovatelky, jako politické strany, může být tedy zkoumáno pouze za období od 5. března 2009, protože její činnost před tímto datem byla soudem prozkoumána a shledána za nezávadnou. Přesto soud, v rámci tzv. komplexního posuzování, opakovaně hodnotil její činnost i za období před 4. březnem 2009. 3. Provádění důkazů bylo nezákonné. Závěry soudu se mimo jiné opírají i o listiny označené jako Posudek Ústavu kriminalistiky a forenzních disciplín Vysoké školy Karlovy Vary ze dne 23. srpna 2009 a Posudek Ústavu kriminalistiky a forenzních disciplín Vysoké školy Karlovy Vary ze dne 30. záři 2009. Oba posudky zpracoval Mgr. M. M., který byl v řízení vyslechnut jako svědek, ačkoli se materiálně jednalo o důkazní prostředek znaleckým posudkem a výslechem znalce. Tento postup považuje navrhovatelka za hrubé zneužití práva na spravedlivý proces. Mgr. M. M. se totiž nevyjadřoval k tomu, co viděl nebo slyšel (tedy neobjasňoval skutkový stav), ale vykládal před soudem vlastní názory a právní vývody na národní socialismus a jeho symboliku. Podle navrhovatelky tak soud: "sice pokrytecky zdůraznil, že předložené listiny (znalecké posudky) či Mgr. M. nevnímá jako znalecký posudek nebo znalce, v řízení však postupoval právě opačně". 4. Závěry soudu nemají oporu v provedeném dokazování, protože opřel své závěry o vlastní vyhodnocení chování fyzických osob z hlediska trestněprávního, občanskoprávního či správního (přestupkového). Pokud učinil závěry o právně deliktním chování fyzických osob bez možnosti těchto fyzických osob hájit v řízení svá práva, dopustil se tím zvůle a porušil tím právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Závěr o protiprávním chování členů Dělnické strany lze učinit až po řádně provedeném trestním řízení s příslušnými garancemi spravedlivého procesu. Samotné zahájení trestního stíhání nemůže být důkazem o protiprávnosti jednání konkrétní fyzické osoby, pokud není řízení pravomocně skončeno. 5. Odůvodnění rozsudku je zmatečné a nepřezkoumatelné, protože navzdory jeho neobvykle rozsáhlému znění není z jeho odůvodnění zřejmý důvod rozpuštění navrhovatelky. Soud sice rozpuštění navrhovatelky formálně zdůvodnil naplněním hypotézy uvedené v § 4 písm. a) a d) zákona, ale zcela pominul objasnit konkrétní důvody pro rozpuštění. Především řádně nepopsal zjištěný skutkový stav. Odůvodnění rozsudku je v podstatě kompilát zjištěných skutkových okolností a vlastních představ o možném budoucím chování navrhovatelky. K tomu je nahodile připojen odkaz na právní normu. Soud tak vytvořil jen rozvláčné pojednání o špatnosti a zavrženíhodnosti navrhovatelky a neprokázal ani jeden z důvodů pro rozpuštění strany, obsažených v § 13 odst. 6 za použití § 4 písm. a) a d) a § 5 zákona. 6. Zákonem stanovené podmínky pro rozpuštění strany nebyly splněny. Žádnými relevantními důkazy nebyla prokázána protiprávnost její činnosti. Nebyla předložena žádná pravomocná trestní, správní či občanskoprávní rozhodnutí prokazující protiprávnost jednání navrhovatelky či jejích představitelů. Žádná taková rozhodnutí totiž nejsou, takže soud neměl žádnou oporu pro své závěry o jejím protiprávním chování. Namísto prokazování přičitatelnosti chování jednotlivých fyzických osob chování navrhovatelky soud aplikoval princip kolektivní viny a plošně jí přičítal chování osob, které např. vystoupily na jejím shromáždění. Účast nečlenů strany na shromáždění pořádaném navrhovatelkou ještě neznamená, že se ztotožňuje se všemi aktivitami této osoby nebo hnutí, jehož je dotčená osoba členem. Rovněž její činnost není žádným rizikem pro zájmy chráněné zákonem a Ústavou, natož pak rizikem bezprostředním. Vzhledem k tomu, že rozpuštění politické strany je radikálním zásahem do ústavního práva na sdružování v politických stranách (čl. 20 odst. 2 Listiny), je tento mocenský zásah ospravedlnitelný pouze v případě vyčerpání dalších prostředků k nápravě, které v případě navrhovatelky vyčerpány nebyly. Její činnost byla doposud z hlediska zákona bezvadná, což potvrdil i Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 4. března 2009, kterým zamítl předchozí návrh vlády. Její rozpuštění je tedy v rozporu s principem proporcionality a jediným adekvátním řešením by bylo jen pozastavení její činnosti. Závěry soudu o bezprostředním nebezpečí navrhovatelky pro demokracii jsou zcela pomýlené. Napadený rozsudek je proto v rozporu s ústavními a prostými zákony. Rozpor s ústavními zákony je daný v protiústavním výkladu, pomocí kterého si soud "osopil pravomoc rozhodovat o rozpuštění politické strany". Dalším rozporem je popření ústavního práva navrhovatelky na svobodné vyjadřování názorů a idejí, jakož i omezení ústavně zaručeného práva na svobodu sdružování. III. V souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu byla vyžádána vyjádření účastníků řízení. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření věcně reagoval na všechny argumenty navrhovatelky a v podrobnostech odkázal na ty pasáže svého rozsudku, kde se jejími argumenty zabýval. Obdobně i vláda České republiky reagovala na jednotlivé argumenty navrhovatelky a zdůraznila, že i právo sdružovat se v politických stranách lze za přísně stanovených podmínek omezit. Politické strany musí respektovat základní demokratické principy, lidská práva a základní svobody. Demokratický právní stát musí mít právo a také má povinnost aktivně bránit své demokratické zřízení. Tato vyjádření byla zaslána zástupci stěžovatelky k eventuální replice, ta nedošla. IV. Po přezkoumání ústavnosti řízení před Nejvyšším správním soudem a jeho rozsudku lze přijmout závěr, že návrh je zjevně neopodstatněný. Nutno podotknout, že spisový materiál je velmi obsáhlý. Spis Nejvyššího správního soudu, sp. zn. Pst 1/2009, obsahuje včetně příloh několik set stran a jen vlastní rozsudek čítá 121 stran. Vzhledem ke skutečnosti, že jak navrhovatelka, tak i účastníci řízení jsou dobře obeznámeni s průběhem vlastního řízení, jehož byli účastníky, s obsahem spisu i s textem napadeného rozsudku, Ústavní soud se soustředil jen na podsta