Pl.ÚS 13/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 13/15 ze dne 31. 5. 2016 211/2016 Sb. N 93/81 SbNU 513 Ústavně konformní výklad právní úpravy rozsudku pro uznání   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález pléna Ústavního soudu složeného z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj), Jana Musila, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka ze dne 31. května 2016 sp. zn. Pl. ÚS 13/15 ve věci návrhu I. senátu Ústavního soudu na zrušení ustanovení § 114b odst. 5 a v rozsahu označení "§ 114b odst. 5" ustanovení § 153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a Senátu Parlamentu České republiky jako účastníků řízení a vlády České republiky jako vedlejšího účastníka řízení (nález byl vyhlášen pod č. 211/2016 Sb.). Návrh na zrušení ustanovení § 114b odst. 5 a slov "§ 114b odst. 5" v ustanovení § 153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se zamítá. Odůvodnění I. Předmět řízení před obecnými soudy 1. V řízení o ústavní stížnosti vedeném pod sp. zn. I. ÚS 3263/13 se stěžovatel Ing. Vladimír Pelant domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2013 č. j. 33 Cdo 578/2013-122, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2012 č. j. 22 Co 321/2012-77 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. 12. 2011 č. j. 4 C 393/2009-47. 2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba o zaplacení částky 2 500 000 Kč s příslušenstvím, podaná z titulu smlouvy o půjčce. Z obsahu vyžádaného soudního spisu se podává, že dne 24. 7. 2009 byl žalobcem podán návrh na vydání platebního rozkazu k zaplacení částky ve výši 2 500 000 Kč s úroky z prodlení, a to pro tvrzený nárok ze smlouvy o půjčce. Dne 4. 9. 2009 byl Obvodním soudem pro Prahu 7 platební rozkaz vydán. Součástí platebního rozkazu byla výzva žalovanému (stěžovateli) k vyjádření se k žalobě ve lhůtě 30 dnů ode dne podání odporu. Platební rozkaz byl žalovanému doručen dne 9. 9. 2009. Proti platebnímu rozkazu podal stěžovatel dne 14. 9. 2009 odpor. 3. K žalobě se stěžovatel na výzvu soudu písemně vyjádřil dne 29. 10. 2009. V tomto vyjádření popřel uzavření smlouvy o půjčce s žalobcem a namítal rozhodné skutečnosti ve vztahu k tvrzené smlouvě o dílo. Spolu s vyjádřením k obsahu žaloby stěžovatel podal k soudu i žádost o prominutí zmeškání lhůty, kterou odůvodnil výraznými potížemi se zrakem, jež mu nastaly od 6. 10. 2009 a byly potvrzeny doloženou lékařskou zprávou. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 4. 2010 byla zamítnuta žádost stěžovatele o prominutí zmeškání lhůty k podání vyjádření k žalobě. Obecný soud konstatoval, že návrh na prominutí zmeškání lhůty byl podán v zákonné lhůtě, ale nebyl v něm uveden omluvitelný důvod. Soud vyslovil mj. názor, že vyjádření k žalobě mohl stěžovatel nadiktovat třetí osobě. Stěžovatel podal proti usnesení o zamítnutí žádosti o prominutí zmeškání lhůty odvolání. Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 20. 1. 2011 procesní rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Uzavřel, že prominutí zmeškání lhůty nebylo možné s ohledem na charakter lhůty pro podání vyjádření k žalobě, která není zákonnou, nýbrž soudcovskou. 4. Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl rozsudkem pro uznání tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 2 500 000 Kč s úroky z prodlení a náhradu nákladů řízení. Soudem prvního stupně bylo konstatováno naplnění podmínek vydání rozsudku pro uznání. Lhůta k podání vyjádření k žalobě podle závěru soudu stěžovateli marně uplynula. Rozsudek obvodního soudu byl k odvolání stěžovatele potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze. Odvolací soud vzal za prokázané, že v době od 6. 10. 2009 do konce soudcovské lhůty k podání vyjádření, tedy do 12. 10. 2009 (a potom i další tři dny do 15. 10. 2009), stěžovatel trpěl onemocněním zraku, pro které nebyl schopen se kvalifikovaně vyjádřit k žalobě. Odvolací soud ovšem konstatoval, že zdravotní stav stěžovateli nebránil v tom, aby ve stanovené lhůtě alespoň soudu oznámil, že u něho určitý vážný důvod (tj. překážka k podání vyjádření k žalobě) nastal. Soud uvedl, že stěžovateli v době nemoci pomáhal otec, který ho rovněž odvezl k lékaři, a prostřednictvím otce mohl stěžovatel soud informovat o vzniklém onemocnění. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud pro nepřípustnost odmítl. II. Argumentace stran v řízení o ústavní stížnosti 5. V ústavní stížnosti bylo namítáno nesprávné právní posouzení otázky naplnění zákonných předpokladů vydání rozsudku pro uznání. Mimo jiné pro nedostatek právního podkladu k použití tzv. kvalifikované výzvy podle § 114b občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."), neboť žalobce v obsahu žaloby řádně nepopsal a nedoložil tvrzený nárok. Stěžovatel namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí obecných soudů pro nedostatečné odůvodnění podmínek kvalifikované výzvy k vyjádření podle § 114b odst. 1 o. s. ř., fikce uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. a vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. Obecné soudy se podle stěžovatele řádně nevypořádaly ani s podanou žádostí o prominutí zmeškání lhůty pro vyjádření k žalobě z důvodu prokázaných zdravotních potíží. 6. V ústavní stížnosti bylo stěžovatelem namítáno i odepření přístupu ke spravedlnosti ze strany Nejvyššího soudu odmítnutím stěžovatelova dovolání. Dovolací soud neodstranil vady řízení nastalé před soudem prvního stupně a odvolacím soudem, neboť se k právnímu posouzení odvolacího soudu k otázce kvalifikované výzvy a vzniku fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. nijak nevyslovil a ostatní námitky v dovolání nehodnotil z důvodu, že nejde o "spor o právo". Z výše uvedených důvodů stěžovatel dovozoval porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 7. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel navrhl odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud vyhověl usnesením ze dne 25. 9. 2014. 8. Obvodní soud pro Prahu 7 a Městský soud v Praze po výzvě Ústavního soudu k vyjádření pouze odkázaly na odůvodnění svých ústavní stížností dotčených rozhodnutí. 9. Nejvyšší soud se ve vyjádření k ústavní stížnosti vyslovil tak, že námitky stěžovatele o nesprávném posouzení podmínek vydání rozsudku pro uznání shledal neopodstatněnými (a nezakládajícími přípustnost dovolání), neboť rozhodnutí nižších obecných soudů byla v souladu s ustálenými judikaturními závěry dovolacího soudu o tom, že vydání rozsudku pro uznání brání vážný důvod toliko tehdy, byl-li oznámen soudu před uplynutím lhůty k podání vyjádření, nebo pokud nebylo možné vážný důvod soudu do uplynutí lhůty sdělit. Rozhodnutím o dovolání stěžovatele nebylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, a proto Nejvyšší soud navrhl ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítnout, nebo pro nedůvodnost zamítnout. 10. Vedlejší účastník řízení (ve sporu žalobce) se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že se ztotožnil s právními závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích obecných soudů a nesouhlasil s námitkami stěžovatele. Ve smyslu zásady minimalizace zásahů Ústavního soudu nepokládal argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti za dosahující ústavněprávní roviny. Ústavní stížnost navrhoval pro nedůvodnost zamítnout. III. Návrh senátu Ústavního soudu na zrušení právních norem 11. Podle § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., platí, že dojde-li senát v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti k závěru, že zákon nebo jednotlivá ustanovení zákona, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jsou v rozporu s ústavním zákonem, řízení před Ústavním soudem přeruší a podá plénu návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 12. I. senát Ústavního soudu (dále též jen "navrhovatel") dospěl k závěru, že ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř., kterým byla do právního řádu zakotvena tzv. fikce uznání nároku pro nepodání vyjádření žalovaným k žalobě na kvalifikovanou výzvu soudu v rámci stanovené lhůty, je v rozporu s ústavním pořádkem. Protiústavnost návazně shledal i u ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř., kterým je upravena forma rozsudku pro účel fikce uznání nároku (tj. rozsudek pro uznání), a to v rozsahu označení "§ 114b odst. 5". Tento rozpor s ústavním pořádkem je dle I. senátu dán tím, že zmíněná ustanovení nezaručují účastníkům řízení (ve sporech žalovaným) svobodu vůle podle čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy ani spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva"