Pl.ÚS 14/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 14/08 ze dne 18. 11. 2010 Nařízení hl. m. Prahy o zónách zpoplatněného parkování v Praze   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Plénum Ústavního soudu ve složení František Duchoň, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová (soudce zpravodaj) a Michaela Židlická rozhodlo dne 18. listopadu 2010 ve věci návrhu skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, zastoupené JUDr. Miroslavem Černým, Ph.D., advokátem, se sídlem Jindřišská 17, Praha 1, na zrušení nařízení hl. m. Prahy č. 11/2007 Sb. hl. m. Prahy, kterým se vymezují oblasti hlavního města Prahy, ve kterých lze místní komunikace nebo jejich určené úseky užít za cenu sjednanou v souladu s cenovými předpisy, ve znění pozdějších předpisů, o návrhu na vydání předběžného opatření a o návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, za účasti hlavního města Praha, jako účastníka řízení, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, zastoupeného JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem, se sídlem Těšnov 1/1059, Praha 1, takto: I. Návrh na zrušení nařízení hl. m. Prahy č. 11/2007 Sb. hl. m. Prahy, kterým se vymezují oblasti hlavního města Prahy, ve kterých lze místní komunikace nebo jejich určené úseky užít za cenu sjednanou v souladu s cenovými předpisy, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá. II. Náhrada nákladů řízení se navrhovatelům nepřiznává. Odůvodnění: I. Rekapitulace návrhu 1. Skupina 41 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (dále jen "navrhovatelé") se řádným návrhem [srov. čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ust. § 64 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], doručeným Ústavnímu soudu dne 28. 3. 2008, domáhala zrušení nařízení hlavního města Prahy č. 11/2007 Sb. hl. m. Prahy, kterým se vymezují oblasti hlavního města Prahy, ve kterých lze místní komunikace nebo jejich určené úseky užít za cenu sjednanou v souladu s cenovými předpisy (dále jen "Nařízení"). Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 11. 1. 2010 upřesnili navrhovatelé petit návrhu, když v něm zohlednili následné novelizace napadeného Nařízení a navrhli jeho zrušení "ve znění pozdějších předpisů". 2. Navrhovatelé mají za to, že Nařízení je v rozporu s ust. § 23 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen "ZPK") a to z důvodu, že bylo zaměřeno příliš extenzivně, když zákon umožňuje zpoplatněným parkováním vymezení pouze oblastí obce, ale např. Městská část Praha 2 tímto způsobem zregulovala a zpoplatnila celé své území. Navrhovatelé považují městské části Prahy za více než pouhé organizační jednotky města a v kontextu zavádění zón zpoplatněného parkování je možno o nich hovořit jako o obcích. Bezprostředním důsledkem zavádění zón zpoplatněného parkování v jednotlivých částech města je pak dle navrhovatelů vytváření tlaku na další městské části, a to i ty, které původně na svém území zpoplatněné parkování zavádět nehodlaly (např. Městská část Praha 10, Městská část Praha 5), ale poté, kdy se množství automobilů přemístí do jejich ulic, budou nuceny zpoplatněné parkování na svém území zavést rovněž. Konečným důsledkem pak bude v brzké době zpoplatněné parkování na celém území Prahy, tedy jakási daň pro obyvatele hlavního města, a to aniž by se nejprve začal vážně a seriózně řešit problém, který bezesporu stále narůstající automobilová doprava představuje. 3. Navrhovatelé dále uvedli, že skutečné a systémové řešení dopravy na území hlavního města Prahy je ve veřejném zájmu. Aniž by však k němu došlo, přikročilo se ihned k represivnímu opatření tzv. modrých zón v jednotlivých městských částech, které činí krajně obtížným dosažení rozsáhlých částí města osobní dopravou např. osobám, které zde žijí, aniž by v místě měly trvalé bydliště, nebo v příslušné městské části trvalé bydliště mají, ale cestují osobním vozem, jehož nejsou vlastníky, případně na území této městské části podnikají. Tyto a mnohé podobné problémy však Nařízení nezohledňuje a na skutečný veřejný zájem nebere zřetel. Nařízení je proto v rozporu s citovaným ust. § 23 odst. 1 písm. a) a c) ZPK, neboť jím byl ohrožen veřejný zájem, aby se každý v případě potřeby mohl na území města, ve kterém žije, pohybovat osobním automobilem a nevznikaly mu přitom další výdaje. 4. K porušení veřejného zájmu dochází dle navrhovatelů zvláště: - postihem tzv. rezidentů, kteří jsou nuceni platit za to, že mohou parkovat na ulici před domem, ve kterém bydlí, aniž by jim zároveň bylo garantováno, že volné parkovací místo skutečně naleznou; - diskriminací občanů, kteří mají na území městské části bydliště na základě nájemní smlouvy a z jakéhokoliv důvodu nemohou nebo nechtějí změnit místo trvalého pobytu; - odlivem podnikatelů z území městské části, protože poplatek za parkovací kartu je pro ně příliš vysoký, případně pro jejich zákazníky; - snížením mobility pracovních sil; - zvýšením cen servisních firem, které i v případě, že se jim podaří zaparkovat poblíž domu zákazníka, promítnou parkovné do konečné ceny jejich služeb; - bezvýznamný není ani sociální aspekt, protože těmito změnami budou nejvíce postiženy sociálně slabší vrstvy, k ochraně jejichž zájmů by se obec měla zaměřovat především (např. Městská část Praha 2, kde velké procento jejích obyvatel jsou pokročilejšího věku a jejich příbuzní za nimi často dojíždějí osobními auty, aby jim poskytli potřebnou pomoc). 5. Navrhovatelé dále vyjádřili názor, že pravomoc, kterou dal ZPK obcím, hovoří o "organizování dopravy na území obce". Tedy vlastním cílem a smyslem Nařízení by podle tohoto zákona mělo být zlepšení a organizace dopravy; navrhovatelům však není zřejmé, k jakému zlepšení organizace dopravy došlo v důsledku vydání napadeného Nařízení. Spíše jej vnímají jako nástroj diskriminace a další nepřímé daně pro motorizované občany, případně jako nástroj zisku společnostem, které jsou či budou pověřeny provozováním parkovacích zón. 6. V závěru svého návrhu navrhovatelé odkázali na rozhodnutí italského Nejvyššího soudu (Corte suprema di cassazione) ze dne 16. 11. 2006, které se týkalo rovněž placení parkovného v tzv. modrých zónách a v němž italský soud konstatoval, že udělení pokut za parkování v těchto zónách je neplatné, pokud se v jejich blízkosti nenachází také bezplatné parkoviště (viz kopie rozhodnutí v italském jazyce přiložena k návrhu). K návrhu byla dále připojena kopie petice 51 občanů adresována primátorovi hlavního města Prahy a vyzývající jej k zajištění parkovacích míst po dobu konání církevních slavností a mší svatých v okolí kostela sv. Antonína v Praze 7, kde z důvodu zavedení zón placeného stání je znemožněn zejm. osobám invalidním, nemocným či seniorům výkon jejich práv garantovaných v čl. 15 a čl. 16 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 7. S ohledem na výše uvedené se navrhovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaného Nařízení s odůvodněním, že toto porušuje základní právo občanů svobodně se pohybovat, které je v dnešní době třeba vztáhnout i na pohyb osobními automobily. K původnímu návrhu pak navrhovatelé podáním ze dne 19. 5. 2008 připojili návrh na vydání předběžného opatření, kterým by Ústavní soud pozastavil platnost napadeného Nařízení, a to do doby rozhodnutí Ústavního soudu, neboť mají za to, že jsou v tomto případě dány zákonné podmínky pro jeho vydání. 8. V replice k doplňujícímu vyjádření hlavního města Prahy (dále též "HMP" či "účastník", viz bod 11 a násl.) uvedli navrhovatelé, že o nesystémovosti, kontraproduktivnosti a rozporu Nařízení s veřejným zájmem svědčí i vyjádření některých čelních představitelů městských částí HMP. Jan Charvát, mluvčí městské části Praha 10, prohlásil: "Ačkoliv je situace na hranicích městských částí kritická, k zónám se nepřipojíme, protože jsou nesystémové." Vedení městské části Praha 8 taktéž vyjádřilo k systému zón výhrady. Na území městské části Praha 5 se zavedení parkovacích zón plánuje pouze částečně, i městská část Praha 6 podle starosty Tomáše Chalupy v budoucnu plánuje zavést parkovací zóny pouze na malé části, přičemž území těchto městských částí není o nic méně centrem Prahy než území Prahy 2, Prahy 3 či Prahy 7. Dle navrhovatelů lze souhlasit s názorem, že "veřejný zájem" je neurčitým právním pojmem a je třeba jej vždy vykládat ve vztahu k určitému konkrétnímu problému, právnímu vztahu či právní normě. Závazně určit, zda došlo v konkrétním případě parkovacích zón k porušení veřejného zájmu jednostranným zvýhodněním rezidentů příslušné městské části oproti ostatním občanům, je v kompetenci Ústavního soudu; při posouzení této otázky je dle navrhovatelů třeba přihlédnout i k veřejnému mínění, přičemž je zřejmé, že většina občanů se se stávající podobou pražských parkovacích zón neztotožnila. Navrhovatelé tak především setrvali na názoru, že nad