Pl.ÚS 14/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 14/13 ze dne 24. 9. 2013 U 8/70 SbNU 597 Amnestie prezidenta republiky (otázka náhrady škody)   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Usnesení pléna Ústavního soudu složeného z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudců Stanislava Balíka, Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Jana Filipa, Vlasty Formánkové, Ivany Janů (soudkyně zpravodajka), Vladimíra Kůrky, Jana Musila, Jiřího Nykodýma, Vladimíra Sládečka, Kateřiny Šimáčkové, Milady Tomkové a Michaely Židlické - ze dne 24. září 2013 sp. zn. Pl. ÚS 14/13 ve věci návrhu Oldřicha Bartůňka, zastoupeného Mgr. Pavlem Černým, advokátem, se sídlem Údolní 33, 602 00 Brno, na vyslovení protiústavnosti čl. II rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., o amnestii, za účasti prezidenta České republiky. Návrh se odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci a rekapitulace návrhu 1. Návrhem označeným jako ústavní stížnost napadl stěžovatel čl. II rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., o amnestii, a to návrhem, aby Ústavní soud vyslovil relativní protiústavnost uvedeného aktu, jímž měla být porušena stěžovatelova subjektivní základní práva plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (právo na spravedlivý proces) a z čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Napadený akt v rozhodném rozsahu zní: Čl. II Zastavení trestního stíhání Nařizuji, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let. 3. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v důsledku rozhodnutí o amnestii (resp. abolici) byl zbaven možnosti uplatnit v rámci trestního řízení nárok na náhradu škody, která mu byla způsobena jednáním obžalovaných, kteří z pozice představitelů společnosti Private Investors v důsledku transakcí, k nimž klienti nedali souhlas, způsobili škodu klientům této společnosti ve výši celkově téměř 800 milionů korun, zvláště stěžovateli pak 500 000 Kč. Trestní stíhání obžalovaných počalo již v roce 2001, teprve dne 22. 7. 2011 rozhodl nepravomocně Městský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 40 T 9/2010 tak, že obžalovaní spáchali trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku. V uvedené věci stěžovatel vystupoval jako poškozený, přičemž v důsledku rozhodnutí o amnestii Vrchní soud v Praze následně podle § 11 odst. 1 písm. a) trestního řádu trestní stíhání zastavil. 4. V rámci ústavněprávní argumentace stěžovatel dovozuje, že prezident republiky je nepochybně orgánem veřejné moci, přičemž se stěžovatel podle čl. 36 odst. 2 Listiny dovolává soudního přezkumu rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod. Shledává, že rozhodnutí o amnestii vykazuje jak normativní prvky, tak i prvky aktu aplikace práva, který může přímo zasáhnout do základních práv a svobod. Odkazuje na stanovisko Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2008 č. j. Pl. ÚS-st. 25/08-1 (ST 25/49 SbNU 673), podle něhož "O aktuální zásah do základních práv ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se jedná vždy tehdy, jestliže se tento zásah - a tedy i případné následné vyhovující rozhodnutí Ústavního soudu - může projevovat v právní sféře stěžovatele." 5. Stěžovatel na úvod odkazuje na ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny, podle něhož má každý právo vlastnit majetek. Podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod má každá fyzická nebo právnická osoba právo pokojně užívat svůj majetek. Judikatura Ústavního soudu dospěla k závěru, že stát má povinnost zajistit, aby majetková práva vlastníků nebyla rušena či omezována ze strany třetích osob [s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 34/09 (N 187/58 SbNU 647)]. Jestliže se tedy stěžovatel stal obětí trestného činu, v jehož důsledku mu byla způsobena škoda, bylo povinností státu zajistit mu ochranu jeho vlastnického práva. Zatímco adhezní řízení tento požadavek splňuje, čl. II rozhodnutí o amnestii směřuje přímo proti smyslu této ochrany vlastnického práva. V nálezu ze dne 14. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 185/04 (N 94/34 SbNU 19) Ústavní soud svým výkladem rozšířil rozsah ochrany vlastnických práv podle výše uvedených ustanovení Listiny a Dodatkového protokolu také na legitimní očekávání, které může mít vlastník v případě, že řádně uplatní svůj majetkový nárok. 6. Stěžovatel na základě rozboru judikatury dovozuje, že ochrana legitimního očekávání stěžovatele nabýt majetek, který pozbyl protiprávním jednáním obžalovaných, působí mezi stěžovatelem na straně jedné a státem na straně druhé, přičemž stát nemusí být v daném případě reprezentován pouze soudy, ale i jinými orgány veřejné moci, tedy i prezidentem republiky a vládou. I prezident republiky je tedy povinen chránit legitimní očekávání vlastníků, resp. poškozených v trestních řízeních. 7. Stěžovatel odmítá případný argument, že se měl práva na náhradu škody domáhat v občanskoprávním řízení samostatně, bez ohledu na současně probíhající trestní řízení, neboť v takovém případě by nemělo tzv. adhezní řízení, jehož účelem je usnadnit poškozeným jejich přístup k náhradě škody způsobené trestným činem obviněného, žádný smysl. Dle přesvědčení stěžovatele je smyslem existence adhezního řízení zejména přiznat náhradu škody bez zbytečných nákladů, které by jinak museli nést poškození, pokud by se tohoto práva na náhradu škody domáhali v občanskoprávním řízení (náklady související se zastoupením, soudního poplatek, hrazení vypracování znaleckých posudků). Smyslem existence adhezního řízení je dále usnadnění důkazní situace poškozených, neboť nenesou důkazní břemeno, a teoreticky rychlejší možnost domoci se náhrady škody, neboť adhezní řízení netvoří žádnou samostatnou, časově, formálně či jinak oddělenou část trestního řízení, ale splývá s ním, zejména ve stadiu dokazování. 8. Ohledně práva na spravedlivý proces stěžovatel dovozuje, že v sobě zahrnuje jednak právo na rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů, resp. v přiměřené době, jednak právo na rozhodnutí věci bez zbytečných nákladů (tedy v souladu se zásadou hospodárnosti řízení) a konečně také zásadu procesní rovnosti účastníků řízení. Rozhodnutí o amnestii v napadeném rozsahu však vedlo k absurdním důsledkům, které zpochybňují právo poškozených na spravedlivý proces. Z obviněných, na jejichž trestní řízení dopadá, bylo sňato břemeno nepřiměřeně dlouho trvajícího soudního řízení. Postavení poškozených, kteří se v rámci adhezního řízení domáhali náhrady škody, bylo však zásadně zhoršeno, neboť poškození nejenže nesli společně s obviněnými břemeno nepřiměřeně dlouho trvajícího trestního řízení, ale v důsledku aplikace čl. II rozhodnutí o amnestii se budou muset domáhat svého práva na náhradu škody v občanskoprávním řízení se všemi z toho plynoucími důsledky, včetně dalšího prodloužení soudního řízení, v němž má být rozhodnuto o jejich právu na náhradu škody, nutnosti vynaložení dalších nákladů, které by v případě řádného skončení adhezního řízení vynaložit nemuseli, čímž dochází k porušení zásady procesní rovnosti stran. 9. Stran porušení principu rovnosti stěžovatel namítá, že břímě nepřiměřené délky řízení bylo sňato jednostranně toliko z obviněných, poškozeným však nebyla poskytnuta stejná míra ochrany (proti nepřiměřené době řízení). S odkazem na princip přiměřenosti stěžovatel zdůrazňuje, že v případě dvou v kolizi stojících základních práv: práva obviněného na rozhodnutí jeho věci v přiměřené lhůtě a práva poškozeného na náhradu škody, nesmí dojít k nezohlednění práv poškozených. Naopak je při ochraně eventuálních práv obviněných žádoucí využití těch procesních prostředků, které minimalizují zásah do práv poškozených. Stěžovatel dále upozorňuje, že rozhodnutí veřejné moci musí být rovněž založeno na racionálních, ústavně konformních a transparentních důvodech, nevybočujících z mezí legitimních cílů použití tohoto institutu (vyplývajících mimo jiné i z ústavních zvyklostí). V tomto ohledu se dostává rozhodnutí o amnestii do rozporu se zákazem libovůle. 10. Stran procesu přijetí rozhodnutí o amnestii stěžovatel namítá, že proces kontrasignace neproběhl řádným způsobem, neboť bez předchozího projednání vládou a bez vyslovení souhlasu s tím, aby je prezident či jiný pověřený člen vlády podepsal, nelze spolupodpis předsedy vlády považovat za platný. 11. V reakci na usnesení sp. zn. Pl. ÚS 4/13 ze dne 5. 3. 2013 (U 2/68 SbNU 485) stěžovatel dále vyzdvihl závěr o charakteru rozhodnutí o amnestii jako aktu aplikace práva, který se shoduje s jeho právním hodnocením. Zároveň však polemicky doplnil, že nemůže obstát názor o absolutním vyloučení rozhodnutí o amnestii z možnosti soudního přezkumu, a to i tam, kde, jako tomu je i v případě stěžovatele, zasahuje toto rozhodnutí do ústavně zaručených základ