Pl.ÚS 14/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 14/18 ze dne 12. 3. 2019 U 5/93 SbNU 385 Náležitosti dovolání v občanském soudním řízení jako zákonné podmínky přístupu k soudu   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Usnesení Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) a soudkyň a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o návrhu II. senátu Ústavního soudu na zrušení § 241b odst. 3 věty první a § 243b ve slovech "§ 43," zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Parlamentu jako účastníka řízení a vlády, zastoupené ministrem spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění I. Předmět řízení 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. 9. 2017 a o níž je vedeno řízení pod sp. zn. I. ÚS 2910/17, navrhl Josef Bárta (dále jen "stěžovatel") zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017 č. j. 20 Cdo 2810/2017-413 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 13. 2. 2017 č. j. 24 Co 1/2017-396. 2. Uvedená rozhodnutí byla vydána v rámci exekuce, která byla usnesením Okresního soudu v Havlíčkově Brodě (dále jen "okresní soud") ze dne 24. 1. 2012 č. j. 27 EXE 68/2012-13 nařízena na majetek stěžovatele k vymožení pohledávky společnosti EKVITA EURO, a. s., (dále jen "oprávněná") ve výši 3 493 750 Kč. Předmětná částka měla představovat dluh vzniklý nesplněním povinnosti ze smlouvy o půjčce, kterou stěžovatel uzavřel se společností HFS, s. r. o., a na jejímž základě mu měla být dne 9. 8. 2005 v hotovosti předána částka 1 400 000 Kč. Součástí dluhu byly dále sjednané úroky v celkové výši 1 680 040 Kč za smluvených podmínek, tj. včetně ujednání o jednorázové smluvní pokutě 250 000 Kč pro případ prodlení s úhradou dluhu a smluvní pokutě ve výši 0,5 % denně za každý den prodlení se splněním splatných závazků povinného. Dne 13. 11. 2006 postoupila společnost HFS, s. r. o., předmětnou pohledávku oprávněné. Exekuce byla nařízena na základě smlouvy uzavřené formou notářského zápisu ze dne 16. 11. 2006 se svolením k vykonatelnosti, jímž k závazku stěžovatele v rozsahu 3 493 750 Kč přistoupila další osoba, která se tak zavázala solidárně uhradit předmětnou částku. 3. Napadeným usnesením krajského soudu bylo k odvolání stěžovatele potvrzeno usnesení okresního soudu ze dne 6. 10. 2016 č. j. 27 EXE 68/2012-371, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele jako povinného na zastavení exekuce. Stěžovatel v tomto návrhu tvrdil, že částku 1 400 000 Kč od původního věřitele nikdy nepřevzal, a tudíž mu ani nemohl vzniknout předmětný dluh. Okresní soud ani krajský soud se však s jeho tvrzením neztotožnily a na základě provedeného dokazování měly za to, že k převzetí půjčky došlo. 4. Následně podané dovolání stěžovatele bylo odmítnuto napadeným usnesením Nejvyššího soudu z důvodu, že v něm v rozporu se zákonnými požadavky nemělo být uvedeno, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 241a odst. 2 ve spojení s § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský soudní řád"). Podle Nejvyššího soudu k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na § 237 občanského soudního řádu či jeho citace. Dovolání proto trpělo vadou obsahu, kterou podle § 241b odst. 3 věty první občanského soudního řádu nelze po uplynutí lhůty k dovolání odstranit. Na tom, že dovolání nebylo možné projednat, neměnila nic ani námitka, že soudy obou stupňů se nezabývaly tím, zda je exekuční titul v souladu s kogentními ustanoveními zákona sloužícího k ochraně spotřebitele. Námitkou, že mezi právním předchůdcem oprávněné a stěžovatelem šlo o spotřebitelský vztah, v němž je povinný coby slabší strana chráněn zákonem, měl totiž stěžovatel uplatnit novou skutečnost, která nebyla odvolacímu soudu k přezkumu či řešení vůbec předestřena. 5. Podle § 241b odst. 3 věty první občanského soudního řádu dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Ustanovení § 243b občanského soudního řádu zase stanoví, že pro dovolací řízení platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak; ustanovení § 43, 92, 95 až 99 a 107a však pro dovolací řízení neplatí. Citaci uvedených ustanovení je nutno doplnit v tom ohledu, že § 43 občanského soudního řádu upravuje postup soudu prvního stupně v případech, kdy podání neobsahuje všechny stanovené náležitosti. Předseda senátu by byl v případě, že by se toto ustanovení použilo, povinen vyzvat účastníka řízení k opravě nebo doplnění podání a poučit jej o způsobu, jak tuto opravu či doplnění provést. 6. II. senát Ústavního soudu (dále jen "navrhovatel") usnesením ze dne 24. 1. 2018 č. j. I. ÚS 2910/17-23 podle § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") přerušil řízení o ústavní stížnosti stěžovatele a navrhl zrušení § 241b odst. 3 věty první a § 243b ve slovech "§ 43," občanského soudního řádu plénu Ústavního soudu. Podle jeho názoru jsou tato ustanovení v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Právě jejich uplatněním přitom měla nastat skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. II. Argumentace navrhovatele 7. Podle navrhovatele zakládá odmítnutí dovolání pro vady spočívající v nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže stěžovatel na tyto vady nebyl nejprve upozorněn a nebyl vyzván k jejich odstranění. Ústavní stížnosti přesto nebylo možné vyhovět bez dalšího, neboť Nejvyšší soud postupoval v souladu s § 241b odst. 3 větou první a § 243b občanského soudního řádu, které ve svém důsledku vyzývání k odstranění vad dovolání vylučují. Náležitosti dovolání bylo lze v souladu s těmito ustanoveními doplňovat pouze v průběhu trvání lhůty pro dovolání, a tudíž nebylo-li dovolání podáno s výrazným předstihem před uplynutím lhůty k tomu určené, bylo nepravděpodobné, že by je obecné soudy administrativně zpracovaly a vyhodnotily z hlediska případných vad ještě v době, kdy by jeho oprava či doplnění byly možné. 8. V uvedeném omezení přístupu k dovolacímu soudu spatřuje navrhovatel zájem na zefektivnění dovolacího řízení, což je podle něj legitimní cíl. Má však pochybnost o tom, zda napadená ustanovení jsou vůbec způsobilá takového cíle dosáhnout a zda nejsou nepřiměřená. Nelze přehlédnout, že dovolací řízení je formálně složité a množství dovolání odmítaných pro vady je navzdory podmínce zastoupení advokátem nebo notářem, případně právního vzdělání dovolatele, značné. Nejde o ojedinělé případy. Často jsou takto odmítána dovolání, jež nebyla zpracována ledabyle, nýbrž pečlivě, a dovolatel v nich projevil snahu naplnit zákonné požadavky, byť se mu formálně vzato nepodařilo dostát všem. 9. K odstranění vad vyzývají všechny ostatní vrcholné soudy, ať už jde o Ústavní soud či Nejvyšší správní soud, ale také Nejvyšší soud v trestních věcech. Takovýto postup by dovolací soud nadměrně nezatížil a nijak by nesnížil efektivitu dovolacího řízení, která má být primárním cílem zákonné úpravy dovolání. Lze si nakonec představit, že k odstranění vad podaného dovolání by mohly vyzývat již soudy prvního stupně, které kontrolují také splnění dalších náležitostí dovolání. Navrhovatel má za to, že pro naplnění sledovaného legitimního cíle zefektivnění dovolacího řízení je dostatečné již samotné stanovení striktnějších podmínek pro podání dovolání (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu). Vyloučení povinnosti vyzývat k odstranění vad může vést ve svém důsledku naopak k popření smyslu dovolacího řízení, zejména budou-li pro vady odmítána dovolání, která přinášejí závažné právní otázky směřující ke sjednocení rozhodovací praxe. III. Průběh řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud podle § 69 zákona o Ústavním soudu zaslal návrh komorám Parlamentu a dále vládě a Veřejné ochránkyni práv jakožto orgánům, které jsou oprávněny vstoupit do řízení jako vedlejší účastníci řízení. Nadto požádal Nejvyšší soud o sdělení některých údajů ohledně jeho rozhodovací praxe, jež by mohly mít význam pro objasnění věci. 11. Poslanecká sněmovna i Senát ve svých vyjádřeních ze dne 12. 4. 2018 a 16. 4. 2018, podepsaných předsedy jednotlivých komor Mgr. Radkem Vondráčkem a Milanem Štěchem, shrnuly průběh legislativního procesu, v jehož rámci byl projednán a schválen zákon č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a