Pl.ÚS 14/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 14/22 ze dne 29. 5. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Josefa Baxy a soudkyň a soudců Lucie Dolanské Bányaiové, Josefa Fialy, Milana Hulmáka, Jaromíra Jirsy, Veroniky Křesťanové, Tomáše Lichovníka, Kateřiny Ronovské, Jana Svatoně, Pavla Šámala, Vojtěcha Šimíčka, Davida Uhlíře (soudce zpravodaje), Jana Wintra a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. et Mgr. Jakuba Michálka, zastoupeného Mgr. Filipem Hajným, advokátem, se sídlem Rubešova 10, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. března 2022 č. j. 10 As 155/2020-40, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a vlády, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně právo stěžovatele na informace podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s právem na přístup k soudu podle čl. 36 Listiny, dále právo na nerušený výkon veřejné funkce podle § 21 odst. 4 Listiny a také právo na rovnost v právech podle čl. 1 Listiny. II. Napadené rozhodnutí a předchozí průběh řízení 2. Z obsahu ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jakož i předcházejícího rozhodnutí Městského soudu v Praze, vyplývají následující skutečnosti. 3. Stěžovatel jako poslanec Parlamentu požádal v březnu 2019 tehdejšího předsedu vlády Andreje Babiše o informace, konkrétně o Národní investiční plán. Ačkoliv předseda vlády na jeho žádost reagoval, stěžovateli informaci neposkytl. Jako důvod nevyhovění uvedl, že požadovaný plán dosud nebyl vyhotoven v podobě vhodné pro medializaci. Jelikož stěžovatel považoval přípis předsedy vlády za správní rozhodnutí, podal proti němu odvolání. Předseda vlády reagoval dopisem ze dne 7. 5. 2019, v němž stěžovateli opět nevyhověl. 4. Stěžovatel se proto obrátil na správní soudy. Městský soud v Praze (déle jen "městský soud") žalobu odmítl usnesením ze dne 24. 4. 2020 č. j. 14 A 115/2019-37. Na rozdíl od stěžovatele nepovažoval napadený akt (dopis ze dne 7. 5. 2019) za správní rozhodnutí, proti němuž lze brojit žalobou podle § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), proto jeho návrh odmítl jako nepřípustný. V odůvodnění blíže rozvedl, že stěžovatel požadoval informace po předsedovi vlády jako poslanec Parlamentu (§ 11 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, dále jen "jednací řád Poslanecké sněmovny"), proto zde předseda vlády nevystupoval jako státní orgán, ale jako ústavní činitel. Předseda vlády proto nebyl v postavení správního orgánu povinného poskytnout informace podle § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím a jeho odpověď na žádost nebyla správním rozhodnutím podle § 65 s. ř. s., proti kterému se lze bránit správní žalobou. 5. Nejvyšší správní soud následné kasační stížnosti stěžovatele nevyhověl a jako nedůvodnou ji zamítl. Ztotožnil se s právním posouzením městského soudu, podle nějž vláda při posuzování žádosti nevystupovala jako povinný subjekt podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Poslanec může požadovat od členů vlády a vedoucích správních úřadů informace a vysvětlení potřebná pro výkon jeho funkce podle jednacího řádu Poslanecké sněmovny. Předseda vlády tak na stěžovatelovu žádost odpovídal jako ústavní činitel, nikoliv jako subjekt povinný k poskytnutí informací. Rozhodnutí předsedy vlády, že stěžovateli neposkytne Národní investiční plán, proto nebylo správním rozhodnutím podle § 65 s. ř. s. Nejvyšší správní soud také nepřisvědčil námitce, že by se měl zákon o svobodném přístupu k informacím aplikovat alespoň subsidiárně s ohledem na to, že při vymáhání požadované informace podle jednacího řádu Poslanecké sněmovny jsou stěžovatelova práva omezená. Právo poslance žádat informace a vysvětlení od členů vlády je jedním z nástrojů parlamentní kontroly. Vláda tak je povinna poslanci sdělit požadované informace, ovšem zákon nespojuje s porušením této povinnosti přímé sankce. III. Argumentace v ústavní stížnosti a vyjádření 6. Stěžovatel nesouhlasí s posouzením ze strany Nejvyššího správního soudu. Za přiléhavý považuje odkaz na rozsudek téhož soudu ze dne 19. 2. 2013, č. j. 8 Aps 5/2012-47, podle kterého je třeba na poskytování informací členům zastupitelstva obce v režimu zákona o obcích použít procesní úpravu obsaženou v zákoně o svobodném přístupu k informacím za situace, kdy povinný subjekt podle zákona o obcích je zároveň povinným subjektem podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Podle názoru stěžovatele lze tento právní závěr analogicky vztáhnout i na poskytování informací poslancům vládou a jejími členy vlády, neboť zákon o svobodném přístupu k informacím je jediný komplexní právní předpis s tímto předmětem úpravy. Stěžovatel přitom vychází z § 2 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím, z nějž ve spojení s citovaným rozsudkem plyne, že procesní úpravu zákona lze vztáhnout i na žádost o informace podanou s odkazem na jednací řád Poslanecké sněmovny. 7. Správní soudy chybně posoudily nerovnost mezi právem poslance žádat o informace podle § 11 jednacího řádu Poslanecké sněmovny, a právem "běžného" občana žádat o informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Stěžovatel připomíná, že jednací řád je o čtyři roky starší předpis než zákon o svobodném přístupu k informacím (a téměř o sedm let starší než s.ř.s.). Jednací řád tudíž upravuje režim žádostí poslance o informace poměrně stroze a nezohledňuje ostatní zákony, zejména zákon o svobodném přístupu k informacím. Jediným "opravným" prostředkem v případě, že žádosti podle § 11 jednacího řádu Poslanecké sněmovny nebude vyhověno, je podle důvodové zprávy k jednacímu řádu interpelace. Tento prostředek je nicméně v praxi "bezzubý" a právně nevymahatelný. Je častým jevem, že i přes interpelaci příslušného člena vlády se žádající poslanec požadované informace nedomůže. 8. V případě ústní interpelace člen vlády poslanci odpoví, ale případný příslib zaslání určitého dokumentu je ve své podstatě neformální a nevymahatelný. Pokud člen vlády na ústních interpelacích přítomen není, zašle odpověď na interpelaci písemně do 30 dnů. Stejně tak při písemných interpelacích má člen vlády 30 dnů na odpověď. Pokud není poslanec s odpovědí na písemnou interpelaci spokojen (např. proto, že mu nebyla zaslána požadovaná informace), může být předmět interpelace projednán na plénu Sněmovny. Na návrh interpelujícího poslance může Sněmovna k odpovědi na interpelaci přijmout souhlasné nebo nesouhlasné stanoviskJe-li stanovisko nesouhlasné, interpelovaný člen vlády je povinen vypracovat novou odpověď ve lhůtě 30 dnů. Možnost reálně se domoci informace prostřednictvím interpelací je však v mnoha případech podstatně ztížená, ba dokonce nereálná - a to zejména za situace, kdy žádajícím je opoziční poslanec (což byl v době podání žádosti případ stěžovatele). 9. Výklad této právní otázky ze strany soudů tak představuje nerovné zacházení s žadateli - poslanci ve srovnání se žadateli podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Pouze druzí jmenovaní totiž mají k dispozici právní prostředky obrany vůči nevyhovění jejich žádosti o informace. Nedostatek již zastaralé právní úpravy jednacího řádu Poslanecké sněmovny je tak třeba překlenout ústavně souladným výkladem. 10. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že předseda vlády vystupoval jako ústavní činitel, nikoliv jako subjekt povinný k poskytnutí informací. V případě, že je žádost o poskytnutí informací směřována na člena vlády, jde o specifický případ, kdy jménem povinného subjektu (kterým je vláda) jedná člen vlády jako funkčně příslušný orgán. Stěžovatel v této souvislosti nepovažuje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, č. j. 5 A 159/2002-49, za aplikovatelný v jeho věci. V citovaném případě totiž soud založil rozhodnutí nikoliv na tom, že byla žádost o informace směřována na ministra (člena vlády), ale na tom, že vyžádaná informace se netýkala působnosti ministerstva, v jehož čele ministr stál. 11. Soudce zpravodaj si vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení. Ti se blíže nevyjádřili, pouze odkázali na svou předchozí argumentaci v napadeném rozhodnutí, respektive ve vyjádření ke kasační stížnosti. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. 13. S ohledem na rozhodnutí pléna Ústavního soudu o atrahování působ