Pl.ÚS 16/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 16/22 ze dne 18. 7. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Josefa Baxy, Ludvíka Davida (soudce zpravodaje), Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Jana Svatoně, Pavla Šámala, Vojtěcha Šimíčka, Davida Uhlíře, Jana Wintra, Jiřího Zemánka a Daniely Zemanové o návrhu Ing. Davida Hubala, zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem se sídlem Dukelská 15/16, Hradec Králové, na zrušení rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 26. března 2022 o udělení milosti podle čl. 62 písm. g) Ústavy České republiky, za účasti prezidenta republiky, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a rekapitulace návrhu 1. Návrhem označeným jako ústavní stížnost se Ing. David Hubal domáhá zrušení rozhodnutí prezidenta republiky Ing. Miloše Zemana ze dne 26. 3. 2022 o udělení milosti, která spočívala v prominutí trestů M. B. Podle navrhovatele došlo k porušení principů právního státu podle čl. 1 odst. 1, čl. 2 a čl. 9 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i čl. 1, čl. 2 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina). 2. V rozhodnutí o prominutí trestů podle čl. 62 písm. g) Ústavy České republiky prezident republiky Ing. Miloš Zeman s účinky vůči jmenovanému uvedl, že promíjí "trest odnětí svobody v trvání 3 roků, peněžitý trest ve výměře 1.800.000,- Kč a trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce organizačních složek státu a jiných právnických osob s majetkovou účastí státu, na dobu 4 roků, které mu byly uloženy rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 7. května 2021 sp. zn. 26 T 35/2020 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 24. března 2022 sp. zn. 11 To 338/2021 za zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě dle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, spáchaný dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a to s účinkem zahlazení tohoto odsouzení." 3. V ústavní stížnosti ze dne 26. 5. 2022 uvedl stěžovatel, že se prezident republiky bez odůvodnění (důvody stěžovatel seznal pouze z denního tisku) hrubým způsobem odchýlil od principů právního státu, včetně principu legitimního očekávání. Připomněl, že prezident republiky Ing. Miloš Zeman vydal dne 29. 11. 2013 rozhodnutí č. 378/2013 Sb., o přenesení pravomoci v řízení o udělení milosti. Podle tohoto rozhodnutí, současně rušícího předchozí rozhodnutí č. 254/2003 Sb. o výkonu obdobné pravomoci, provádí řízení o žádostech o milost ministr spravedlnosti a zamítá je s výjimkou žádostí osob trpících závažnou chorobou nebo nevyléčitelnou chorobou bezprostředně ohrožující život, neupustí-li od výkonu trestu odnětí svobody zcela nebo zčásti trestní soud (pozn. - za takřka shodných podmínek, namísto závažné choroby je v § 327 odst. 3 trestního řádu uvedena nevyléčitelná duševní nemoc). Rozhodnutí pod č. 254/2003 Sb. lze podle stěžovatele považovat za definování správní praxe, od níž se prezident nemůže bez dalšího odchýlit. Stalo-li se tak, pak byl porušen i ústavní slib prezidenta republiky; popsaný zásah prezidenta znamená též porušení zákazu libovůle a v důsledcích také neodůvodněné nerovné zacházení ve vztahu k jiným potrestaným osobám. Stěžovatel v těchto souvislostech poukázal na usnesení Senátu Parlamentu České republiky ze dne 6. 4. 2022, v němž se zejména konstatuje, že prezident republiky udělenou milostí porušil své vlastní rozhodnutí č. 378/2013 Sb., že v případě udělené milosti jde o rozhodnutí nepřijatelné politicky i právně a že je založeno na osobní známosti. 4. V doplňujícím podání ze dne 12. 7. 2022 stěžovatel vyzdvihl svůj názor, že prezident republiky porušil také ústavně zakotvenou dělbu moci mezi mocí výkonnou a soudní. Vydáním rozhodnutí o udělení milosti ze dne 26. 3. 2022 na sebe atrahoval pravomoc rozhodovat o trestu za spáchaný trestný čin, a tak v určité míře vykonal, bezprostředně po rozhodnutí odvolacího soudu, funkci náležející trestnímu soudu. Porušení principu dělby moci zde podle stěžovatele znamená i zásah do podstatných náležitostí demokratického právního státu podle čl. 9 odst. 2 Ústavy. 5. Stěžovatel si při podání ústavní stížnosti nebyl jist, zda prezident republiky vydal své rozhodnutí ze dne 26. 3. 2022 jako správní orgán, nebo jako projev výsostné prezidentské pravomoci, vymykající se přezkumu ve správním soudnictví. Proto podal proti jeho rozhodnutí též správní žalobu, kterou však Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 6. 2022 č. j. 10 A 47/2022-7 podle § 46 odst. 1 písm. c) soudního řádu správního odmítl jako žalobu podanou osobou zjevně neoprávněnou. Stěžovatel požádal Ústavní soud, aby o jeho ústavní stížnosti rozhodl až po rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, k němuž podal kasační stížnost. 6. K tomu je třeba dodat, že Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 4. 10. 2022 č. j. 10 As 211/2022-31 kasační stížnost stěžovatele zamítl. Rozsudek je postaven na dvou nosných důvodech (body 11 až 22). Podle prvního nebyl stěžovatel milostí prezidenta republiky dotčen na veřejných subjektivních právech, podle druhého prezident republiky nevystupoval při udělení milosti jako správní orgán. Nejvyšší správní soud aproboval první z důvodů, použitý již dříve jako klíčový v napadeném usnesení Městského soudu v Praze, položil však důraz především na druhý důvod a interpretoval obsah a zásadní důsledky pravomoci prezidenta republiky udělovat milost podle čl. 62 písm. g) Ústavy. 7. Nejvyšší správní soud uvedl, že na žádném jiném místě v ústavním pořádku nelze najít další pravidla, která by prezidenta ve výkonu pravomoci udělovat milost omezovala nebo ji jinak regulovala. Prezident není vázán žádnými podmínkami, při jejichž splnění lze milost udělit; jeho úvaha je v tomto směru právně neomezená. K omezení tohoto práva nedochází ani na zákonné úrovni. Ustanovení § 366 trestního řádu vyjadřuje, že právě jen ústava obsahuje zmocnění k udělení milosti a § 367, 368 a 369 téhož kodexu obsahují úpravu pouhých procesních aspektů doprovázejících udělení milosti. Tyto normy jsou jako příkazy adresovány jiným orgánům státní moci, nikoli prezidentu republiky, a určují, jak se po aplikaci prezidentské pravomoci mají zachovat orgány činné v trestním řízení. 8. V návaznosti na rozlišení dvojího postavení prezidenta republiky při výkonu pravomocí, jednak akty svěřenými mu jako ústavnímu orgánu, ale také akty v roli správního orgánu, podléhajícími správnímu přezkumu, odkazuje Nejvyšší správní soud na rozhodnutí Ústavního soudu (usnesení sp. zn. II. ÚS 137/2000 a sp. zn. Pl. ÚS 4/13; plná citace viz níže) i na literaturu (Herc, T. in Rychetský, P., Langášek, T., Herc, T., Mlsna, P. a kol. Ústava České republiky. Ústavní zákon o bezpečnosti České republiky. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 591; Sládeček, V. in Sládeček, V., Mikule, V., Suchánek, R., Syllová, J. Ústava České republiky. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 604). Také podle těchto pramenů je udělení milosti výsadním právem prezidenta republiky, rozhodujícího při jeho výkonu v roli ústavního orgánu. Udělená milost je pak ústavním aktem a správní soudy nemají pravomoc takové akty přezkoumávat. II. Procesní posouzení návrhu 9. Ústavní soud se označením posuzovaného podání jako návrhu přidržel praxe zavedené již předchozím rozhodnutím, v němž navrhovatel, jenž je fyzickou osobou, napadl rozhodnutí o amnestii [usnesení ze dne 24. 9. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 14/13 (U 8/70 SbNU 597)]. Předtím, než by přistoupil k meritornímu posouzení návrhu, byl povinen kromě jeho formálních náležitostí zkoumat, zda jsou dány další podmínky jeho věcného projednání, jmenovitě zda tomu nebrání překážky formulované v § 43 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). 10. Ústavní soud rozhodoval ve své první dekádě, za jinak stanovených podmínek přenesení pravomoci v řízení o udělení milosti (rozhodnutí prezidenta republiky č. 33/1994 Sb.), o ústavní stížnosti, jíž se tehdejší stěžovatel domáhal zrušení pro něj nepříznivého rozhodnutí ministra spravedlnosti s tím, že jeho žádost o milost není bezdůvodná a měla být předložena prezidentu republiky k rozhodnutí. Ústavní soud dospěl v usnesení ze dne 16. 5. 2000 sp. zn. II. ÚS 137/2000 (U 16/18 SbNU 421) k závěru, že není dáno základní právo fyzické osoby na udělení milosti přímo prezidentem republiky. Ústavní soud se může zabývat pouze ústavní stížností toho, kdo je nositelem základního práva nebo svobody podle ústavního zákona. Žádost o milost proto nelze hodnotit jako procesní prostředek, který by poskytoval zákon k ochraně základního práva či svobody. 11. Ústavní soud tehdy výslovně dovodil, že "[U]dělování milosti podle čl. 62 písm. g) Ústavy ČR je prerogativou, výsadním právem prezidenta republiky. Z ústavního hlediska nejde o subjektivní veřejné právo fyzické osoby. Proto nelze dovodit ani přísl