Pl.ÚS 17/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 17/06 ze dne 12. 12. 2006 N 222/43 SbNU 457 Podmínka souhlasu předsedkyně Nejvyššího soudu s přidělením soudce k tomuto soudu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález pléna Ústavního soudu složeného z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudců Stanislava Balíka, Františka Duchoně, Vlasty Formánkové, Pavla Holländera, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Dagmar Lastovecké, Jiřího Muchy, Jana Musila, Jiřího Nykodýma, Miloslava Výborného, Elišky Wagnerové a Michaely Židlické ze dne 12. prosince 2006 sp. zn. Pl. ÚS 17/06 ve věci návrhu předsedkyně Nejvyššího soudu JUDr. Ivy Brožové na zahájení řízení o kompetenčním sporu mezi státními orgány navzájem ve věci přidělení soudce JUDr. Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu a návrhu na zrušení rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 14. 2. 2006 č. j. 57/2006-PERS-SO/6, spojených s návrhem na přednostní projednání věci a na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. I. Rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 14. 2. 2006 č. j. 57/2006-PERS-SO/6 vyžadovalo ke své platnosti souhlas předsedkyně Nejvyššího soudu, neboť státním orgánem příslušným přidělit soudce k Nejvyššímu soudu je ministr spravedlnosti jen za souhlasu předsedy Nejvyššího soudu; absence souhlasu činila rozhodnutí ministra spravedlnosti rozporným s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 14. 2. 2006 č. j. 57/2006-PERS-SO/6 se zrušuje. III. Ostatní návrhy se odmítají. Odůvodnění I. 1. Návrhem ze dne 9. 3. 2006 doručeným Ústavnímu soudu dne 13. 3. 2006 se předsedkyně Nejvyššího soudu (dále též jen „navrhovatelka“) domáhala toho, aby Ústavní soud konstatoval, že rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 14. 2. 2006 č. j. 57/2006-PERS-SO/6 vyžadovalo ke své platnosti její souhlas, případně aby Ústavní soud toto rozhodnutí zrušil. Současně navrhla, aby věc byla projednána přednostně ve smyslu ustanovení § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) a aby vykonatelnost napadeného rozhodnutí ministra spravedlnosti a rozhodnutí prezidenta republiky o jejím odvolání z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu byla odložena. 2. Napadeným rozhodnutím ministr spravedlnosti přidělil JUDr. Jaroslava Bureše dnem 15. 2. 2006 k výkonu soudcovské funkce k Nejvyššímu soudu. Navrhovatelka tvrdila, že ministr spravedlnosti překročil své kompetence, neboť tak učinil bez jejího souhlasu dne 14. 2. 2006, ačkoliv navrhovatelka byla ode dne 9. 2. 2006 zpět ve funkci předsedkyně Nejvyššího soudu. 3. K podpoře svého tvrzení předložila navrhovatelka chronologický přehled událostí, k nimž došlo v období od 30. 1. 2006 do 27. 2. 2006, podpořený listinnými důkazy. Z obsahu všech navrhovatelkou poskytnutých písemností vyplývá zejména následující: Rozhodnutím ze dne 30. 1. 2006 č. j. KPR 966/2006 prezident republiky odvolal předsedkyni Nejvyššího soudu z funkce; toto rozhodnutí jí bylo doručeno dne 2. 2. 2006. Téhož dne (tj. 2. 2. 2006) požádal ministr spravedlnosti místopředsedu Nejvyššího soudu o udělení souhlasu k přidělení JUDr. Jaroslava Bureše jako soudce k Nejvyššímu soudu. Místopředseda Nejvyššího soudu požádal dne 6. 2. 2006 soudcovskou radu Nejvyššího soudu o vyjádření k tomuto přidělení; ta se vyjádřila souhlasně dne 9. 2. 2006. Rovněž dne 9. 2. 2006 se stalo vykonatelným usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 53/06, jímž byla odložena vykonatelnost rozhodnutí prezidenta republiky o odvolání navrhovatelky z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu. Místopředseda Nejvyššího soudu ještě stále dne 9. 2. 2006 telefonicky sdělil ministrovi spravedlnosti, že s přidělením JUDr. Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu souhlasí. Následně navrhovatelka dopisem ze dne 10. 2. 2006 upozornila ministra spravedlnosti na skutečnost, že nemá její zákonem požadovaný souhlas k přidělení jmenovaného soudce k Nejvyššímu soudu; tento dopis zaslala na vědomí i prezidentovi republiky. Dne 13. 2. 2006 adresovala a doručila navrhovatelka ministrovi spravedlnosti druhý dopis, ve kterém opětovně zdůraznila absenci souhlasu. Ministr spravedlnosti odeslal navrhovatelce ještě téhož dne (tj. dne 13. 2. 2006) odpověď na oba její dopisy; v odpovědi vyjádřil přesvědčení, že názor předsedkyně Nejvyššího soudu, tvrdící nedostatek pravomoci místopředsedy Nejvyššího soudu udělit souhlas s přidělením jmenovaného soudce k Nejvyššímu soudu, je nesprávný. Dne 14. 2. 2006 se stal JUDr. Jaroslav Bureš soudcem a napadeným rozhodnutím ministra spravedlnosti byl přidělen ke dni 15. 2. 2006 k Nejvyššímu soudu. 4. Podle názoru navrhovatelky z článků 25 a 26 jednacího řádu Nejvyššího soudu, jakož i z ustanovení § 121 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), neplyne, že místopředseda Nejvyššího soudu vykonává pravomoci předsedy Nejvyššího soudu za situace, kdy funkce předsedy Nejvyššího soudu není obsazena, jak tomu bylo v době před odložením vykonatelnosti rozhodnutí prezidenta republiky o odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu z funkce. Z ustanovení § 70 zákona o soudech a soudcích naopak jednoznačně vyplývá, že ministr může přidělit soudce k výkonu funkce soudce k Nejvyššímu soudu pouze se souhlasem předsedy Nejvyššího soudu. Navrhovatelka poukázala na to, že ode dne 9. 2. 2006 byla funkce předsedy Nejvyššího soudu opět obsazena a od tohoto dne byla jediným orgánem Nejvyššího soudu, který měl pravomoc udělit souhlas s přidělením soudce k Nejvyššímu soudu. Navrhovatelka prezentovala názor, že místopředseda Nejvyššího soudu překročil své pravomoci již tím, že v rozporu se zákonem požádal soudcovskou radu o vyjádření k přidělení osoby JUDr. Jaroslava Bureše – státního občana, a nikoliv soudce [§ 50 odst. 1 písm. b) a odst. 2 zákona o soudech a soudcích], a dále tím, že dne 9. 2. 2006 udělil souhlas s jeho přidělením, ačkoli toto právo náleží pouze předsedovi. 5. Svůj nesouhlas s přidělením JUDr. Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu navrhovatelka odůvodnila obavou o nezpochybnitelnost Nejvyššího soudu jako vrcholného orgánu nezávislé moci soudní z důvodu profesní mobility JUDr. Jaroslava Bureše. 6. Navrhovatelka spatřovala v postupu ministra spravedlnosti a místopředsedy Nejvyššího soudu znaky libovůle, překročení stanovených oprávnění i porušení ústavně chráněné zásady přiměřenosti. 7. Podáním ze dne 20. 3. 2006 doplnila svůj návrh o tvrzení, že rozhodnutí ministra spravedlnosti o přidělení JUDr. Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu a rozhodnutí prezidenta republiky o jejím odvolání z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu reprezentují jeden celek, jehož cílem je změna v čele Nejvyššího soudu. Překročení kompetencí ministra spravedlnosti považovala za provázané s nezákonností a neústavností rozhodnutí prezidenta republiky. II. 8. Ministr spravedlnosti ve svém vyjádření k návrhu ze dne 23. 5. 2006 uvedl, že nejde o kompetenční konflikt podle ustanovení § 120 zákona o Ústavním soudu, neboť kompetence k rozhodnutí o přidělení soudce k Nejvyššímu soudu je svěřena zákonem o soudech a soudcích jednoznačně ministrovi spravedlnosti. Stran obsahu návrhu uvedl, že v případě dlouhodobého nevykonávání funkce předsedy Nejvyššího soudu je místopředseda Nejvyššího soudu oprávněn dle čl. 26 jednacího řádu Nejvyššího soudu zastupovat předsedu Nejvyššího soudu v plném rozsahu. Podmínka předchozího souhlasu předsedy Nejvyššího soudu s přidělením soudce stanovená v § 70 zákona o soudech a soudcích je dle jeho názoru důsledkem zvláštní úpravy výkonu státní správy Nejvyššího soudu (§ 120 odst. 2 zákona o soudech a soudcích). To však nic nemění na tom, že komplexní odpovědnost za výkon státní správy soudů i po stránce personální nese ministr spravedlnosti. Není možné, aby předseda Nejvyššího soudu mohl zlepšení personálního vybavení Nejvyššího soudu zabránit. Ministr spravedlnosti odmítl, že by navrhovatelka mohla být dotčena na svých individuálních právech, neboť před rozhodnutím o přidělení soudce k určitému soudu neprobíhá žádné formalizované správní řízení, jehož by mohla být účastníkem, a napadené rozhodnutí směřovalo vůči jiné osobě, než je navrhovatelka. 9. Ministr spravedlnosti dále uvedl, že bylo nezbytné postupovat v návaznosti na rozhodnutí prezidenta republiky v procesu ustanovování soudců s ohledem na podmínky, které vznikly. Z tohoto důvodu požádal o vyslovení souhlasu místopředsedu Nejvyššího soudu, neboť jiný funkcionář soudu není oprávněn předsedu Nejvyššího soudu zastupovat v plném rozsahu jeho působnosti. Okolnost, že Ústavní soud odložil vykonatelnost rozhodnutí prezidenta republiky o odvolání navrhovatelky z funkce, měla význam nanejvýš pouze po dobu od účinnosti tohoto rozhodnutí do budoucna; v žádném případě nepůsobila zpětně. Byl-li proto vyžádán souhlas zastupujícího místopředsedy Nejvyššího soudu k přidělení JUDr. J. Bureše k tomuto soudu, podpořený též souhlasným vyjádř