Pl.ÚS 17/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 17/13 ze dne 27. 3. 2013 U 4/68 SbNU 521 Ústavní žaloba Senátu proti prezidentu republiky   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Usnesení pléna Ústavního soudu složeného z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudců Stanislava Balíka, Vlasty Formánkové, Vojena Güttlera, Pavla Holländera, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Dagmar Lastovecké, Jana Musila (soudce zpravodaj), Jiřího Nykodýma, Miloslava Výborného a Michaely Židlické ze dne 27. března 2013 sp. zn. Pl. ÚS 17/13 ve věci ústavní žaloby Senátu Parlamentu České republiky, zastoupeného senátorem Mgr. Jiřím Dienstbierem, proti ústavně žalovanému prezidentu republiky prof. Ing. Václavu Klausovi, CSc., pro velezradu, zastoupenému JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 21, jako obhájcem. Řízení se zastavuje. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. Ústavnímu soudu byla dne 5. března 2013 doručena ústavní žaloba Senátu Parlamentu České republiky (dále též jen "Senát", případně "ústavní žalobce") proti prof. Ing. Václavu Klausovi, CSc., (dále též jen "ústavně žalovaný") jako prezidentu republiky pro velezradu dle článku 65 odst. 2 Ústavy České republiky, ve znění účinném do 7. března 2013, a dle ustanovení § 96 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném do 7. března 2013. 2. Žalovaný ústavní delikt velezrady Senát vymezil po skutkové stránce v bodech A. až E. takto: "A. Prezident republiky ode dne 5. června 2012 do dne podání této ústavní žaloby nezavršil svým podpisem ratifikaci rozhodnutí Evropské rady, kterým se mění článek 136 Smlouvy o fungování Evropské unie, pokud jde o mechanismus stability pro členské státy, jejichž měnou je euro, s nímž vyslovily dle čl. 39 odst. 4 Ústavy souhlas obě komory Parlamentu České republiky třípětinovou většinou, a to Senát dne 25. dubna 2012 a Poslanecká sněmovna dne 5. června 2012, přičemž k této ratifikaci byl poté, co jeho nečinnost byla zjevná, výslovně vyzván usnesením Senátu dne 6. prosince 2012, na kteréžto prezident republiky reagoval tak, že veřejně prohlásil, že rozhodnutí Evropské rady neratifikuje, čímž porušil svou povinnost prezidenta republiky bez zbytečného odkladu ratifikovat (tzn. formálně navenek potvrdit řádný průběh vnitrostátní schvalovací procedury) mezinárodní smlouvu, která byla řádně jím samotným nebo vládou z jeho pověření sjednána a s jejíž ratifikací vyslovil souhlas demokraticky zvolený zákonodárný sbor, zejména jde-li o mezinárodní smlouvy podle čl. 10a Ústavy schvalované kvalifikovanou ústavní většinou poslanců a senátorů. B. Prezident republiky ode dne 20. března 2012 do dne podání této ústavní žaloby nejmenoval ani jednoho soudce Ústavního soudu a ze stávajících soudců jeho místopředsedu v návaznosti na to, že v tomto období se uvolnila celkem tři místa soudců Ústavního soudu, a to ve dnech 20. března 2012, 6. června 2012 a 28. ledna 2013, a funkce místopředsedy Ústavního soudu dne 20. března 2012, i když tato okolnost uvolnění míst tří soudců Ústavního soudu, stejně jako místopředsednické funkce, byla prezidentu republiky známa předem minimálně od počátku trvání jeho funkčního období, a současně prezident republiky nevyvinul ani žádnou odpovídající činnost směřující k obsazení uvolněných míst s výjimkou podání Senátu dvou návrhů na jmenování, se kterými Senát nevyslovil souhlas, přičemž dne 25. ledna 2013 prostřednictvím svého tiskového mluvčího seznámil prezident republiky veřejnost s tím, že již žádného kandidáta Senátu nenavrhne, čímž vážně ohrozil řádné fungování Ústavního soudu jakožto ochránce zákonnosti a ústavnosti jednání státu, a vystavil tak ohrožení ochranu základních práv osob a občanů a řádné fungování ústavního systému České republiky a soustavy jejích orgánů veřejné moci a zcela tak rezignoval na jednu z nejvýznamnějších povinností prezidenta republiky. C. Prezident republiky dne 1. ledna 2013 udělil amnestii vyhlášenou dne 2. ledna 2013 ve Sbírce zákonů pod č. 1/2013 Sb., jejíž článek II nařídil, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než osm let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let, čímž výrazně zasáhl do fungování trestní justice, významně ji demotivoval v další práci a nezávislé činnosti dle zákona a oslabil důvěru veřejnosti ve vymahatelnost práva a v existenci prvku spravedlnosti v rozhodování soudů a činnosti orgánů činných v trestním řízení a prezidenta republiky. D. Prezident republiky po celou dobu trvání svého funkčního období, tedy ode dne 7. března 2008 do dne podání této ústavní žaloby, nerozhodl s uvedením důvodů takového rozhodnutí o návrhu na jmenování JUDr. Petra Langera, Ph.D., soudcem, i když mu uložil tak učinit ve lhůtě šesti měsíců Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 15. června 2007 č. j. 5 Ca 127/2006-122, který nabyl právní moci dne 17. července 2007 a který byl po zamítnuté kasační stížnosti prezidenta republiky shledán zákonným a správným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. května 2008 č. j. 4 Ans 9/2007-197, jenž nabyl právní moci dne 13. června 2008, čímž hrubě znevážil autoritu soudní moci ve státě, hrubě zpochybnil ochranu základních práv a svobod soudní mocí a povýšil zvůli a svévoli nad právo. E. Prezident republiky po značnou část trvání svého funkčního období, tedy ode dne 7. března 2008 do dne 5. března 2012 otálel s podpisem ratifikace Dodatkového protokolu k Evropské sociální chartě zakládajícího systém kolektivních stížností ze dne 9. listopadu 1995, s nímž vyslovily souhlas obě komory Parlamentu České republiky, a to Poslanecká sněmovna dne 21. května 2003 a Senát dne 10. září 2003, přičemž ratifikaci prezident republiky dokončil, až byv výslovně vyzván usnesením Senátu dne 29. února 2012 poté, co jeho úřad prezidenta trval déle než osm let, čímž už ve svém druhém funkčním období dlouhodobě a soustavně porušoval po dobu téměř čtyř let svou povinnost prezidenta republiky bez zbytečného odkladu ratifikovat (tzn. formálně navenek potvrdit řádný průběh vnitrostátní schvalovací procedury) mezinárodní smlouvu, která byla řádně jím samotným nebo vládou z jeho pověření sjednána a s jejíž ratifikací vyslovil souhlas demokraticky zvolený zákonodárný sbor." 3. Takto vymezenými skutky se dle Senátu ústavně žalovaný opakovaně dopustil jednání směřujícího proti svrchovanosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu. Senát proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodl nálezem, že se "prezident republiky prof. Ing. Václav Klaus, CSc., jednáním vymezeným pod shora uvedenými body A. až E. dopustil velezrady a ztrácí prezidentský úřad a způsobilost jej znovu nabýt, jakož i nárok na prezidentský plat a další požitky po skončení výkonu funkce podle zvláštního předpisu". 4. Senát dále podrobně označil přílohy ústavní žaloby, jež navrhuje provést jako listinné důkazy u jednotlivých žalobních bodů. II. Argumentace Senátu 5. Senát v odůvodnění ústavní žaloby nejprve shrnul svůj obecný náhled na postavení prezidenta a jeho odpovědnost v rámci ústavního pořádku České republiky. Zdůraznil republikánskou státní formu, v níž prezident nepožívá žádného specificky nadřazeného nebo mocenského postavení, jako je tomu např. v konstitučních monarchiích. Prezident není vládnoucí osobou - nejvyšším orgánem výkonné moci je vláda. Funkci prezidenta je třeba vnímat důsledně jako úřad s konkrétně vymezenými pravomocemi, jejichž nositel může svou vůli vůči jiné osobě nebo orgánu prosazovat jen v mezích výslovného zákonného zmocnění (srov. článek 2 odst. 3 Ústavy České republiky). Tak jako kterýkoli úředník státu, musí i prezident své pravomoci vykonávat řádně, a nikoli s libovůlí, nemůže případně své povinnosti neplnit vůbec. Senát zmiňuje absenci odpovědnosti prezidenta, jeho indemnitu a imunitu. V ústavní žalobě pro velezradu Senát spatřuje jediný dostupný prostředek, jímž lze vůči prezidentu republiky vyvodit odpovědnost nejen za porušení ústavních předpisů, ale i za porušení běžných zákonů a za svévolný výkon jeho funkce. K těmto závěrům Senát dospívá mimo jiné s poukazem na znění prezidentského slibu a na skutečnost, že skutková podstata velezrady byla doposud upravena pouze na úrovni běžného zákona (§ 96 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 7. 3. 2013). Senát dále podává podrobný skutkový a právní komentář ke každému z pěti jednání, jež jsou ústavně žalovanému vytýkána. 6. Ke skutku popsanému ad A. Senát opětovně zdůraznil povinnost prezidenta bez zbytečného odkladu ratifikovat mezinárodní smlouvu, tzn. formálně navenek potvrdit řádný průběh vnitrostátní schvalovací procedury. Ve fázi ratifikace prezident nedisponuje vůči mezinárodní smlouvě právem veta ani nemá na výběr, zda ratifikaci provede či nikoli. Pokud ústavně žalovaný s obsahem mezinárodní smlouvy z politických či ideologických důvodů nesouhlasil, měl ze své funkce možnost tento svůj postoj vyjádřit během schvalovací