Pl.ÚS 17/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 17/18 ze dne 22. 5. 2018 Volba prezidenta republiky 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského, soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Jana Musila, Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Tomáše Peciny, zastoupeného JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. února 2018 č. j. Nao 39/2018-12 a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. února 2018 č. j. Vol 17/2018-46, za účasti vedlejších účastníků řízení 1) Ing. Miloše Zemana, sídlem Pražský hrad, Praha 1 - Hradčany, 2) Ivany Zemanové a 3) Státní volební komise, náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4 - Nusle, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. 2. 2018, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného zásahu do jeho základních práv a svobod podle čl. 22, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II Shrnutí řízení před Nejvyšším správním soudem 2. Ve dnech 12. a 13. 1. 2018 (I. kolo) a 26. a 27. 1. 2018 (II. kolo) se konala volba prezidenta republiky, v níž byl podle jejího celkového volebního výsledku, vyhlášeného sdělením Státní volební komise publikovaným pod č. 16/2018 Sb., ve II. kole zvolen prezidentem republiky vedlejší účastník 1). Zvolený kandidát získal celkem 2 853 390 (51,36 %) z celkového počtu 5 554 596 platných hlasů. Jeho protikandidát Jiří Drahoš získal celkem 2 701 206 hlasů (48,63 %). 3. Dne 31. 1. 2018 obdržel Nejvyšší správní soud návrh stěžovatele na vyslovení neplatnosti volby prezidenta podle § 66 zákona č. 275/2012 Sb., o volbě prezidenta republiky a o změně některých zákonů (zákon o volbě prezidenta republiky), ve znění zákona č. 322/2016 Sb. (dále jen "zákon o volbě prezidenta republiky"). Stěžovatel spatřoval porušení zákona, které mohlo hrubě ovlivnit výsledek volby prezidenta, v tom, že byly zaregistrovány kandidátní listiny kandidátů, jejichž kandidaturu navrhli totožní poslanci (senátoři), a že se tito kandidáti následně zúčastnili prvního kola volby. Podle stěžovatele tak bylo registrační řízení zatíženo zmatečností. Druhé porušení zákona o volbě prezidenta republiky pak stěžovatel spatřoval v obiter dictu usnesení ze dne 13. 12. 2017 č. j. Vol. 84/2017-175, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil, že registrace pěti z devíti kandidátů neměla být Ministerstvem vnitra provedena. Podle stěžovatele tím Nejvyšší správní soud tyto kandidáty poškodil, a to potenciálně až do té míry, že ani jeden z nich nepostoupil do druhého kola volby. I v tomto případě podle stěžovatele nešlo vadu zhojit jinak než opakováním volby od fáze registrace kandidátních listin za rovných a předem daných, jasných podmínek. 4. Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí předeslal, že projednávaný návrh byl návrhem na vyslovení neplatnosti volby prezidenta republiky podle § 66 zákona o volbě prezidenta republiky, ve spojení s § 90 odst. 5 s. ř. s., nikoli návrhem ve věci registrace kandidátní listiny (§ 65 zákona o volbě prezidenta republiky ve spojení s § 89 s. ř. s.). Stěžovatel se totiž domáhal vyslovení neplatnosti volby prezidenta republiky, nikoli zrušení rozhodnutí o registraci kandidáta či vydání rozhodnutí o povinnosti registrovat kandidátní listinu, přičemž petitem návrhu byl Nejvyšší správní soud vázán. 5. Nejvyšší správní soud neshledal důvod odklonit se od vlastní ustálené judikatury, podle které v rámci řízení ve věcech neplatnosti voleb a hlasování podle § 90 s. ř. s. nelze brojit proti vadám v registraci kandidátní listiny. K napadení registrace slouží samostatné řízení týkající se ochrany ve věcech registrace podle § 89 s. ř. s. ve spojení s § 65 zákona o volbě prezidenta republiky (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. Vol 4/2016-191). Pokud tedy byla fáze registrace kandidátních listin pro volbu prezidenta uzavřena registrací přihlášek devíti kandidátů, přičemž žádný z aktivně legitimovaných subjektů tuto registraci v zákonné lhůtě před soudem úspěšně nezpochybnil, nelze se již podle Nejvyššího správního soudu ve fázi posuzování platnosti volby prezidenta podle § 90 s. ř. s. zabývat tím, zda v registračním řízení byl či nebyl porušen zákon. 6. Stěžovatel nebyl podle Nejvyššího správního soudu oprávněn návrh ve věci registrace kandidátních listin podat, neboť nespadal do okruhu aktivně legitimovaných subjektů v řízení podle § 89 s. ř. s. Tím spíše nemohl poukazovat na zmatečnosti v registraci kandidátních listin prostřednictvím návrhu na vyslovení neplatnosti volby prezidenta, tedy v řízení se zcela odlišným předmětem. Nedostatek aktivní legitimace k podání návrhu ve věci registrace kandidátní listiny nelze podle Nejvyššího správního soudu obcházet podáním návrhu na přezkum postupu registračního orgánu v rámci řízení podle § 90 s. ř. s. (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. Vol 30/2013-47). Jak uvedl Nejvyšší správní soud v usnesení č. j. Vol 11/2004-31, je tento závěr plně v souladu se smyslem a účelem registračního řízení, v jehož rámci vzniká vztah pouze mezi tím, kdo navrhuje registraci kandidátní listiny a příslušným registračním orgánem. 7. Pokud šlo o důvody přijetí obiter dicta v usnesení č. j. Vol 84/2017-175, Nejvyšší správní soud uvedl, že se stěžovatel mýlí a podsouvá mu závěry, které nevyslovil. V citovaném usnesení se Nejvyšší správní soud zabýval pouze abstraktní otázkou výkladu § 21 odst. 2 zákona o volbě prezidenta republiky, zda jeden poslanec nebo senátor může navrhnout vícero kandidátů na prezidenta republiky, nikoli tím, kdo z kandidátů vzhledem k zaujatému výkladu neměl být registrován. 8. Vzhledem k výše uvedené argumentaci Nejvyšší správní soud návrh stěžovatele ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 15. 2. 2018 č. j. Vol 17/2018-46 zamítl. 9. Stěžovatel v témže řízení o návrhu na vyslovení neplatnosti volby prezidenta republiky vedeném u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. Vol 17/2018 namítl podjatost vůči všem členům senátu ve věcech volebních, ve věcech místního a krajského referenda a ve věcech politických stran a politických hnutí, kteří se podíleli na vydání usnesení č. j. Vol 84/2017-175, s výjimkou Miloslava Výborného, tedy vůči Tomáši Langáškovi, Josefu Baxovi, Radanu Malíkovi, Petru Mikešovi, Pavlu Molkovi a Daniele Zemanové, neboť, jak uvedl, byli sami původcem zásahu do regulérnosti volby prezidenta a stěží by mohli sami takový zásah nestranně posoudit. Pouze u Miloslava Výborného byla podle stěžovatele situace jiná, "neboť tento soudce proti majoritě disentoval v linii toho, jak argumentuje navrhovatel." Dále pouze k Pavlu Molkovi stěžovatel uvedl, že "u něj je nadto dána podjatost vůči osobě navrhovatele, pramenící z jeho článku ze dne 3. ledna 2012, nazvaného Rudé a hnědí aneb o dvou právních podáních, v němž se tento soudce vůči navrhovateli ostře negativně vymezil, a zejména s ohledem na to, že další procesní průběh traktované kausy - úspěch JUDr. Petra Kočího, Ph.D., v řízení o správní žalobě u Městského soudu v Praze - mu nedal za pravdu, lze důvodně presumovat, že takto založené nepřátelství a averse u soudce Molka přetrvaly a mohly by mít vliv na jeho rozhodování i o této volební stížnosti." 10. Nejvyšší správní soud v rámci rozhodování o námitce podjatosti odkázal na § 8 odst. 1 s. ř. s., podle jehož poslední věty důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Z uvedeného ustanovení je podle Nejvyššího správního soudu patrné, že zákonodárce zásadně nepřipouští, aby předchozí působení soudce v rozhodovací činnosti týkající se určitých věcí nebo určitých účastníků bylo samo o sobě důvodem podjatosti. Výjimku podle Nejvyššího správního soudu představuje pouze zákonem výslovně zmíněná situace, popsaná ve větě druhé zmíněného paragrafu, a sice že vyloučeni jsou vždy soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení. Pojem "předchozího soudního řízení" je standardně vykládán judikaturou jako soudní řízení instančně (nikoli pouze časově) předcházející tomu, v němž se otázka případné podjatosti soudce posuzuje. Pro uvedený výklad svědčí podle Nejvyššího správního soudu jak argumenty gramatické a systematické, tak argumenty založené na povaze soudcovské rozhodovací činnosti a systému instančních vztahů. Věta druhá se týká situací, kdy se na projednávání a rozhodování věci v předchozím řízení soudním či v předchozím postupu správního orgánu podílela táž osoba, jež by věc měla posuzovat nyní. Podle Nejvyššího správního soudu je zjevné, že uvedené ustanovení míří