Pl.ÚS 18/01 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 18/01 ze dne 30. 4. 2002 234/2002 Sb. N 53/26 SbNU 73 Odpovědnost státu za škodu spočívající v nákladech řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v plénu ve složení JUDr. Vojtěch Cepl, JUDr. Vladimír Čermák, JUDr. Miloš Holeček, JUDr. Pavel Holländer, JUDr. Vladimír Jurka, JUDr. Zdeněk Kessler, JUDr. Vladimír Klokočka, JUDr. Jiří Malenovský, JUDr. Antonín Procházka, JUDr. Vlastimil Ševčík, JUDr. Pavel Varvařovský, JUDr. Eliška Wagnerová a JUDr. Eva Zarembová, o návrhu Obvodního soudu pro Prahu 10, na zrušení ustanovení § 31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 120/2001 Sb., za účasti Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu ČR, jako účastníků řízení, takto: Ustanovení § 31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 120/2001 Sb., se zrušuje dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů. Odůvodnění : Ústavní soud obdržel dne 28. 6. 2001 návrh Obvodního soudu pro Prahu 10, kterým se označený soud domáhá zrušení § 31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 120/2001 Sb., a to v podstatě s tvrzením, že uvedené ustanovení je ve zjevném rozporu s principem zakotveným v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), dle kterého má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Obvodní soud pro Prahu 10 tak využil možnosti dané mu ustanovením § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, na jehož základě je oprávněn podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení též soud v souvislosti se svou rozhodovací činností podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“). Navrhovatel usnesením, sp. zn. 9 C 6/2001, ze dne 25. 6. 2001, přerušil dle ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, řízení zahájené k žalobě E. H., V. H. a J. Š. proti České republice, zastoupené Ministerstvem spravedlnosti ČR, ve věci náhrady škody, uplatněné na základě zákona č. 82/1998 Sb., a předložil věc Ústavnímu soudu. V projednávaném případě dovozovali výše uvedení žalobci svůj nárok na náhradu škody ze skutečnosti, že proti nim bylo na základě sděleného obvinění zahájeno a posléze vedeno trestní stíhání pro trestný čin zkrácení daně a podobné dávky dle ustanovení § 148 odst. 1, odst. 4 trestního zákona [v případě naposled uvedeného § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) dtto], spáchaného formou spolupachatelství (§ 9 odst. 2 dtto). Proti všem takto obviněným bylo následně trestní stíhání zastaveno, neboť nebylo prokázáno, že spáchali skutek, pro který jim bylo sděleno obvinění [§ 172 odst. 1 písm. c) trestního řádu]. Jelikož se v daném případě konalo řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, museli mít obhájce už v přípravném řízení, když se jednalo o nutnou obhajobu, opírající se o ustanovení § 36 odst. 3 trestního řádu. Ve zmíněné žalobě o náhradu škody potom žalobci vyjádřili názor, že sdělení obvinění se považuje v případě zastavení trestního stíhání za nesprávný úřední postup, a vznikne-li v jeho důsledku škoda, což se v dané věci stalo, stát za ni odpovídá, přičemž za součást náhrady škody, která byla způsobena naznačeným nesprávným úředním postupem, se považuje také částka vynaložená na náklady spojené s obhajobou, které žalobci blíže vyčíslili a doložili. Dále uvedli a doložili, že se v souladu s ustanovením § 6 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. obrátili na žalovaného - Ministerstvo spravedlnosti ČR, odbor odškodňování. Žalovaný jim dopisem ze dne 5. 4. 2000, sp. zn. Odšk. 136-8/2000, sdělil, že sice právo na náhradu škody ve smyslu § 7 zákona č. 82/1998 Sb. vzniklo, nicméně jejich žádosti o zaplacení náhrady nelze vyhovět. V této souvislosti uvedl, že podle § 31 odst. 3 tohoto zákona vznikne nárok na náhradu nákladů řízení v rámci náhrady škody pouze tehdy, pokud rozhodnutím (jak kvalifikoval pro účely zákona č. 82/1998 Sb. sdělení obvinění) vznikla také jiná škoda. Na podporu tohoto stanoviska poukázal na důvodovou zprávu k návrhu dotčeného zákona. Vzhledem k této skutečnosti se žalobci, kteří setrvali na svém rozhodnutí uplatnit škodu jen ve výši tarifní hodnoty nákladů právního zastoupení, obrátili již zmíněnou žalobou na soud a v ní namítali, že tento názor není správný, neboť takový závěr nelze z citovaného ustanovení jednoznačně vyvodit. Poukázali na to, že nalézání práva přísluší jenom soudu, a odvolávat se na důvodovou zprávu považují za nepřípadné. Současně namítali, že zákon nemůže být vykládán tak, aby byl v rozporu s Listinou, v jejich věci konkrétně s čl. 36 odst. 3 tohoto ústavního dokumentu. Mají za to, že posuzování nároků na náhradu škody, vzniklé při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, je třeba vždy podřídit tomuto článku, který stanoví odpovědnost státu za způsobení škody všeobecně, a to na základě ústavního zákona č. 23/1991 Sb., tedy normy vyšší právní síly. V souvislosti s těmito vývody, ve vztahu k argumentaci jimi uváděné, se dovolávali též nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 245/95, ze dne 22. 9. 2000. Konečně také zdůraznili, že tímto restriktivním výkladem dovedeným ad absurdum by ve své podstatě mohlo dojít k zamítnutí jakéhokoliv nároku, který by byl uplatněn samostatně, a to i přesto, že škoda byla výkonem veřejné moci jednoznačně způsobena a prokázána. Mimo to je takový výklad dle jejich přesvědčení v rozporu s obecnými principy spravedlnosti, dobrých mravů a morálky, neboť nebylo jejich chybou, že jim bylo sděleno obvinění z trestných činů vyžadujících nutnou obhajobu a tuto museli hradit z vlastních prostředků. Jak již bylo uvedeno, Obvodní soud pro Prahu 10 dané řízení přerušil a věc předložil k posouzení Ústavnímu soudu. V důvodech svého návrhu uvedl, že by sice byl schopen vyložit dotčené ustanovení ve prospěch žalobců, avšak systematicky nemohl ani nechtěl přehlédnout také znění důvodové zprávy k zákonu č. 82/1998 Sb., které v souvislosti s formulací napadeného ustanovení odstavce 3 § 31 vytváří výkladový problém vůči znění odst. 1 § 31 citovaného zákona. Jestliže náklady právního zastoupení jsou v odstavci 1 jednoznačně definovány jako škoda, pak podmínění tohoto nároku existencí jiné škody není z hlediska čl. 36 odst. 3 Listiny zdůvodnitelné. Náhlé restriktivní pojetí nesporné povinnosti veřejné moci hradit škodu není v souladu s uvedenou normou Listiny a není ani vyloženo zmíněnou důvodovou zprávou. Ta v tomto směru neobsahuje nic víc, než strohé konstatování. Zákon sám obsahuje vnitřně rozporná ustanovení v odst. 1 a odst. 3 § 31, jejichž rozpor se až důvodová zpráva snaží odstranit užitím slovního spojení „jiná škoda“, které však znění § 31 neobsahuje vůbec. Navrhovatel tak uzavírá, že konflikt s ústavním principem dle čl. 36 odst. 3 Listiny je proto namístě vyřešit zásadním způsobem, a proto navrhuje zrušení ustanovení odst. 3 § 31 citovaného zákona. Po kladném posouzení otázky, zda podaný návrh splňuje formální náležitosti, zejména zda byl podán oprávněnou osobou za podmínek stanovených v § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zda byly splněny podmínky přípustnosti dle § 66 odst. 1 a zda neexistují důvody pro jeho odmítnutí podle § 43, ani pro zastavení řízení dle § 67, byl návrh zaslán v souladu s ustanovením § 69 téhož zákona k vyjádření Poslanecké sněmovně, jakož i Senátu Parlamentu České republiky. Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, jako účastník tohoto řízení, ve svém vyjádření, podepsaném předsedou Prof. Ing. Václavem Klausem, CSc., zastává názor, že ustanovení § 31 odst. 3 napadeného zákona není v rozporu s ústavním pořádkem republiky a je plně v intencích právní úpravy dané relevantními ustanoveními Ústavy. Vyjádření obsahuje stručnou rekapitulaci procesních právních úprav, vztahujících se k náhradě nákladů řízení v občanském soudním řádu, správním řádu, trestním řádu a zákonu o správě daní a poplatků s tím, že pokud účastníkovi řízení v souvislosti s nezákonným rozhodnutím nebo s rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření vznikla škoda, stát o způsobu a rozsahu náhrady této škody rozhodne. V případě, že ještě nebylo rozhodnuto o n