Pl.ÚS 18/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 18/12 ze dne 9. 1. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v plénu ve složení Stanislav Balík, Vlasta Formánková (soudkyně zpravodajka), Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný a Michaela Židlická o ústavní stížnosti stěžovatelky FASENDA a.s., se sídlem Třinec, Staré Město, Frýdecká 78, zastoupené JUDr. Vlastimilem Burešem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Mosty u Jablunkova, Šance 13, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 31 Cdo 374/2010-717 ze dne 14. března 2012, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 Ko 122/2008-683 ze dne 30. června 2009 a proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 44 K 62/99-641 ze dne 31. října 2008, za účasti vedlejší účastnice AGRO MORAVA, v.o.s, se sídlem Brno, Zvonařka 14, bez právního zastoupení, a vedlejší účastnice NEMOVITA a.s. "v likvidaci", se sídlem Třinec, Oldřichovice 869, zastoupené JUDr. Vlastimilem Burešem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Mosty u Jablunkova, Šance 13, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení svého práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 44 K 62/99 (dále jen "spis") Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně usnesením č. j. 44 K 62/99-641 ze dne 31. října 2008 rozhodl o návrhu vedlejší účastnice NEMOVITA, a.s. "v likvidaci" (dále jen "vedlejší účastnice NEMOVITA") a stěžovatelky tak, že návrh na prohlášení konkurzu na majetek vedlejší účastnice AGRO MORAVA, v.o.s. (dále jen "vedlejší účastnice AGRO MORAVA") a na ustanovení předběžného správce vedlejší účastnici AGRO MORAVA zamítl a vedlejší účastnici NEMOVITA a stěžovatelce uložil nahradit vedlejší účastnici AGRO MORAVA náklady řízení. K odvolání vedlejší účastnice NEMOVITA a stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci usnesením č. j. 1 Ko 122/2008-683 ze dne 30. června 2009 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a vedlejší účastnici NEMOVITA a stěžovatelce uložil nahradit vedlejší účastnici AGRO MORAVA náklady odvolacího řízení. Dovolání vedlejší účastnice NEMOVITA a stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. 31 Cdo 374/2010-717 ze dne 14. března 2012 v rozsahu, ve kterém směřovala proti té části napadeného usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výroku o ustanovení předběžného správce, odmítl, ve zbývajícím rozsahu dovolání zamítl a vedlejší účastnici NEMOVITA a stěžovatelce uložil nahradit společně a nerozdílně vedlejší účastnici AGRO MORAVA náklady dovolacího řízení. II. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy neposuzovaly projednávanou věc v souladu s platnými právními předpisy a zejména s tím, jak zní expressis verbis zákonné ustanovení uvedené v § 45 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění účinném od 1. května 2000 (dále jen "ZKV"), když jejich způsobem výkladu tohoto ustanovení mělo dojít ke zpochybnění zásad, na kterých stojí právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces. Nesprávným výkladem uvedeného ustanovení tak soudy toto ústavně zaručené právo stěžovatelky porušily. Stěžovatelka akcentuje, že práva na soudní ochranu se domáhala s důvěrou, že zákon bude soudy všech stupňů vykládán podle ustálených výkladových zásad a nijak se od těchto zásad neodchýlí. Podle stěžovatelky bylo v době, kdy bylo přijato novelizované ustanovení § 45 odst. 2 ZKV a v době krátce poté, zdůrazňováno, že cílem přijetí této novelizované úpravy je mimo jiné zefektivnit průběh konkurzního řízení, a zejména pak zvýšit význam přezkumného jednání pro všechny účastníky konkurzního řízení, tedy jak pro věřitele, tak pro dlužníka. Zejména mělo být zdůrazňováno, že pokud dlužník význam přezkumného jednání podcení a na přezkumném jednání pohledávku věřitele nepopře, bude seznam přihlášek exekučním titulem. Stěžovatelka uvádí, že její pohledávka i pohledávka vedlejší účastnice NEMOVITA splňovala všechny podmínky předpokládané ustanovením § 45 odst. 2 ZKV a stěžovatelka neměla důvod předpokládat, že dikce tohoto ustanovení bude obecnými soudy všech stupňů zpochybňována či relativizována. K tomu však v projednávané věci mělo dojít, neboť obecné soudy si svou interpretací dikci tohoto ustanovení podle stěžovatelky "ohýbají", či zcela relativizují a při nedostatku racionální argumentace se uchylují k historickým exkursům, když Nejvyšší soud hovoří o návratu k pravidlům uvedeným v zákoně č. 64/1931 Sb. zákonů a nařízení, kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí. Velký senát Nejvyššího soudu sice v záhlaví citovaném usnesení shledal nepřiléhavými závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2479/2006, 20 Cdo 5078/2007 a R 42/2010 v té jejich části, ve které existenci exekučního titulu tvořeného seznamem přihlášek podmiňovala tím, že konkurz na majetek dlužníka musí být zrušen po splnění rozvrhového usnesení, avšak v posouzení závěru, zda je či není zásadně významný důvod zrušení konkurzu (že nemusí jít jen o zrušení konkurzu po splnění rozvrhového usnesení), podle stěžovatelky dospěl k závěru, který je v rozporu s ustanovením § 45 odst. 2 ZKV. Velký senát Nejvyššího soudu podle stěžovatelky prohlásil za nesprávný závěr obsažený v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4215/2008, které přisoudilo seznamu přihlášek povahu exekučního titulu přesto, že usnesení o prohlášení konkurzu, na jehož základě se uskutečnilo příslušné přezkumné jednání, změnil odvolací soud tak, že návrh na prohlášení konkurzu zamítl. Argumentace velkého senátu Nejvyššího soudu, která zpochybňuje závěr obsažený v právě uvedeném usnesení Nejvyššího soudu, však není podle stěžovatelky vůbec přesvědčivá a úvahy zde obsažené jdou značnou měrou nad rámec objektivního výkladu této právní normy. Stěžovatelka se domnívá, že podle ustanovení § 45 odst. 2 ZKV lze na základě seznamu přihlášek pro zjištěnou pohledávku, kterou úpadce výslovně nepopřel, po zrušení konkurzu vést výkon rozhodnutí na úpadcovo jmění bez ohledu na způsob zrušení konkurzu, neboť v zákoně není stanoveno, že by nebylo možno výkon rozhodnutí na úpadcovo jmění vést tehdy, došlo-li ke zrušení konkurzu způsobem uvedeným v § 44 odst. 3 nebo § 44a) odst. 1 ZKV. III. Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení. Za Nejvyšší soud zaslal vyjádření k ústavní stížnosti předseda senátu 31 Cdo JUDr. František Ištvánek. Uvedl, že stěžovatelka, ač je zastoupena advokátem, nerozlišuje v ústavní stížnosti rozsah ústavní stížnosti ve vztahu k jednotlivým výrokům napadených rozhodnutí a dožaduje se jejich zrušení jako celku. Podle Nejvyššího soudu je ústavní stížnost v rozsahu, v němž směřuje proti těm částem výroků všech napadených rozhodnutí, které se týkají vztahu mezi vedlejší účastnicí NEMOVITA a vedlejší účastnicí AGRO MORAVA, zjevně nepřípustná. Ve vztahu ke všem napadeným rozhodnutím je pak podle Nejvyššího soudu argumentačně bezobsažná ohledně výroků o nákladech řízení, které se týkají platební povinnosti stěžovatelky a ohledně výroků vážících se k požadavku na ustanovení předběžného správce. V rozsahu, v němž stěžovatelka brojí proti té části napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí návrhu na prohlášení konkurzu, podle vyjádření ústavní stížnost, mimo části týkající se tvrzení o porušení práva na soudní ochranu, postrádá ústavní rozměr, neboť je polemikou se správností závěrů odůvodňujících zamítnutí dovolání, pohybující se na úrovni podústavního práva. Nejvyšší soud dále podotkl, že princip ochrany legitimního očekávání, jehož se stěžovatelka zřejmě dovolává argumentací, v níž akcentuje, že práva na soudní ochranu se domáhala s důvěrou, že zákon bude soudy všech stupňů vykládán podle ustálených výkladových zásad, stěžovatelce zjevně nesvědčil, a tento svůj závěr podložil odkazy na svoji judikaturu. K údajnému porušení čl. 36 Listiny Nejvyšší soud uvedl, že pokud soudy nerozhodly v projednávané věci v souladu s návrhem stěžovatelky, neznamená to bez dalšího, že by došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu. K ústavní stížností uplatněné podústavní argumentaci Nejvyšší soud odkazuje na jednotnou praxi Ústavního soudu, který již mnohokráte vysvětlil, že nepatří do soustavy obecných soudů a nemůže tudíž vykonávat přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Při způsobu argumentace obsaženém v ústavní stížnosti by se Ústavní soud věcným přezkumem opakujících se argumentů na úrovni podústavního práva onou třetí instancí